Bylo mu pouze jedenáct, když byl syn hukvaldského učitele Janáčka Leoš přijat do fundace augustiniánského kláštera sv. Tomáše na Starém Brně, který byl v 19. století důležitým intelektuálním centrem Moravy. V klášteře v roce 1865 strávil i své první brněnské Vánoce.
„Pomyšlení, že poprvé bude o Vánocích mimo domov a neuvidí milé tváře maminky, otce, sourozenců, tížilo malého Leoše nadmíru. Jistě ukápla do polštáře v noci slza lítosti a smutku…“ napsal před čtyřiceti lety do tehdejšího tisku brněnský pedagog, varhaník a hudební skladatel Vladimír Hawlík.
A měl pravdu. Leoš Janáček byl na rodinu silně fixovaný a odchod do Brna pro něj nebyl jednoduchý. Ve své autobiografii na tento přelomový okamžik vzpomíná: „Na náměstí kláštera matka mi odchází těžkým krokem. Já v slzách, ona též. Sami. Cizí lidé, nesrdeční; cizí škola, tvrdší lůžko, tvrdší chléb. Žádné laskání. Svět můj, výhradně můj se mi zakládal.“
Klášterní život byl pro chlapce ze sboru, jimž se pro jejich oblečení přezdívalo Modráčci, tvrdý. Na Vánoce se ale i mezi klášterními zdmi slavilo.
Na Štědrý den čekal chlapce úklid, po postním obědě krátká zkouška sboru, ale pak už měli volno. Janáček se s kamarády proběhl po klášterním areálu.
„Podívali se ještě, jak v kostele staví betlém, pak vyšli hradební bránou ven z areálu, směrem na Pekařskou ulici, fortifikačním příkopem se poklouzali na ledě a už jim končila vycházka,“ popsal Hawlík.
Štědrovečerní večeře byla v šest hodin, po ní opět volno až do půl jedenácté, kdy byl nástup na kůr ke zpěvu při půlnoční mši. Stejně tak na Boží hod Janáček se sborem doprovázel zpěvem hrubou mši.
Slavnostní oběd – o chod bohatší než obvykle – byl ve 12 hodin. O hodinu později fundatisté zpívali v augustiniánské jídelně, kde každý z hochů za odměnu dostal vánočku a misku s ovocem.
Potom měli celé odpoledne volno. Leoš s přáteli šli na procházku do města. Obešli si prohlédnout betlémy s jesličkami, prošli se po hradbách i po Velkém náměstí a ze Špilberka se vraceli do kláštera. Po večeři si zazpívali národní koledy.
Na Štěpána chlapci opět zpívali při mši. „Po obědě Leoš cítil únavu. Odpočíval – ale jen chvíli, brzy se totiž šlo na koledu, zpívat jednotlivým augustiniánům. Někteří je odměnili, jiní vlídně poděkovali. Zvláště srdečně je vítali Gregor Mendel a Anselm Rambousek, oba dobří zpěváci, kteří se svými dobrými hlasy k fundatistům přidali. Tím teprve úloha fundatistů končila a Leoš mohl začít psát dopis rodičům a sourozencům,“ dal Hawlík nahlédnout do vzpomínek světoznámého skladatele na jeho vůbec první brněnské Vánoce.
Nejraději měl šípkové cukroví
Svátky měl Janáček rád i jako dospělý. „Dokud žila Oluška (Janáčkova dcera, která zemřela v 21 letech na tyfus – pozn. red.), bývaly u nás krásné svátky. Ani ona, ani pán neměli vyučování, a proto byli víc doma. Pán komponoval, ale chvílemi toho nechával a přicházel mezi nás do kuchyně. Díval se, co máme na plotně, ochutnával, krájel nám cibulku, sekával petržel. Hrozně rád jídal žabí stehýnka s petrželovou omáčkou,“ zapsala si Marie Stejskalová, která pracovala jako hospodyně u Janáčků více než čtyřicet let.
V Archivu Leoše Janáčka Moravského zemského muzea se dochoval její sešit kuchařských receptů, kde si mezi recepty zapisovala také poznámky vztahující se k životu a dílu domácího pána, které nazvala Kronika našeho života.
Šípkové cukroví17 dkg cukru, 17 dkg spařených a strouhaných mandlí, limonková šťáva, polívková, ne vrchovatá lžíce šípkové marmelády (bez cukru). Na talíři rozmíchat, podlouhlé válečky z toho dělat, na prst vysoko vyválet a ledem z půl bílku a cukru potřít, ostrým nožem tenké plátky nakrájet a otočit do kroužku. Naklade se na plech a nechá se sušit. |
„O vánocích dohlížel na to, jestli jsou v rybí polévce jikry; když se ukázalo, že máme kapra mlíčňáka, musely jsme pro pána ještě zvlášť koupit jikry. Ochutnával, jestli má omáčka na černé rybě dost pikantní chuť, přihlížel, jak děláme vlašský salát k smaženému kapru, zkoušel, jak dopadl kapr v rosolu. Kvůli pánovi jsme dělali závin tvarohový, ne jablečný, jak má být na Štědrý večer,“ psala Stejskalová mezi recepty.
Ty v letošním roce vydalo Turistické informační centrum Brno a Moravské zemské muzeum znovu pod názvem Mářina kuchařka. Ilustracemi ji doplnila výtvarnice Vendula Chalánková.
Jak si Janáčkova hospodyně zapsala, pán měl nejraději šípkové cukroví. „Všem našim hostům je doporučoval a sám jim opisoval recept,“ zapsala si.
Jak tato vánoční laskomina chutnala, bylo letos v rámci festivalu Janáček Brno 2020 možné zjistit v některých brněnských kavárnách a cukrárnách. A podle receptu tak, jak si ho Marie Stejskalová zapsala, si ho můžete vyzkoušet i doma.
