Poprvé Chocholáč atmosféru olympijských her okusil před čtyřmi lety v Soči.
Teď už máte srovnání. Viděl jste nějaký rozdíl v organizaci her?
Obě dvě zimní olympiády byly velmi dobře zorganizované. Letos bylo vidět, že Korejci si pořadatelství vzali za své. Byli velmi příjemní, snažili se pomoci, jak to šlo. I sportoviště byla velmi dobře připravená. Celá olympiáda proběhla v klidu, bez nějakých zmatků nebo těžkostí. Korejci byli výborně připraveni a byli také hrdí na to, že mohou olympiádu organizovat. S letní olympiádou se to těžko srovnává. V Brazílii byla jiná ekonomická situace. Pro ně byla organizace mnohem obtížnější, ale myslím, že se také velmi snažili a i tam olympiáda dopadla dobře.
V Riu jste bydlel mimo olympijskou vesnici, protože jste nechtěl zabírat místo servisnímu týmu sportovců. Jak to bylo tentokrát?
Proti letní olympiádě, kde všichni sportovci bydlí v jedné olympijské vesnici, při zimních hrách jsou rozděleni do vesnic dvou - v jedné pro sporty na sněhu v horách a v druhé vesnici jsou sportovci pro sporty na ledě. Já jsem bydlel v blízkosti horské olympijské vesnice. A většinu času jsem v ní byl i přítomen. Několikrát se mi podařilo navštívit i druhou olympijskou vesnici u moře, i když to díky vzdálenosti a obtížím s dopravou nebylo tak často.
Dostal jste se vůbec ně nějaký závod s českou účastí?
Na pár závodech jsem byl. Třeba v závěru hokejové turnaje jsem mohl fandit s ostatními sportovci. Byl jsem na oněch dvou posledních zápasech, které nedopadly nejlépe, takže jsme to spíš prožívali s jakousi nenaplněnou nadějí (smích).
Ale byla i vítězství. Otáčel jste olympijskou bundu?
Otáčel. Třeba po vítězství Ester Ledecké. Nebyl jsem sice přímo na závodech, ale byl jsem se podívat na medailový ceremoniál. To byl velmi emotivní zážitek, když hrála česká hymna. A tam jsme všichni byli už ve zlatých bundách.
Ester Ledecká se stala hvězdou celých olympijských her. Reagovali na to lidé, kteří vás potkávali v české bundě?
O Ester se samozřejmě mluvilo, ale lidé si ji zřejmě tolik nespojovali s Českou republikou. Když viděli českou bundu, spíš lovili v paměti, kde vlastně ta země je. Korejcům se i díky tomu, že je dnes přímé letecké spojení z Prahy do Soulu, vybavila hlavně Praha. A co se týče sportovců, spíše reagovali na hokej.
Když se ohodnotíte sebekriticky, cítil jste se na olympiádě užitečný? Chodili za vámi sportovci?
Ať už chodí nebo ne, člověk mezi nimi prostě neustále je. Takže je spousta příležitostí pro rozhovory a setkání. Byl jsem tam pro všechny sportovce a členy týmu. Ať už věřící, či nevěřící. Řešili jsme různé věci, radosti i bolesti. S kým a o čem jsem během olympiády mluvil, však zůstane zpovědním tajemstvím (smích). Pro některé věřící bylo užitečné, že tam měli i duchovní zázemí. Jiní zase byli překvapení, že tam kaplan vůbec je. A já tu službu beru i jako boření jakýchsi předsudků o tom, kdo je to kaplan.
Působili na vás čeští sportovci spíš jako samostatné jednotky, nebo jako tým?
Byl to krásný tým. Ovšem pro mě jako pro kněze to nebyl bezejmenný zástup, ale jednotlivé konkrétní životy, příběhy, dramata, radosti, bolesti. Všichni se ale snažili vytvořit jedno úžasné společenství. Tak jak jsou spojené olympijské kruhy, tak byly spojené i jednotlivé sporty i různí lidé. Myslím, že olympiáda krásně spojuje nejen lidi v týmu, ale vlastně celý svět.
Sportovci na olympiádě mají asi intenzivnější prožitky než obyčejní lidé, kteří k vám přijdou do zpovědnice. Je pro vás olympijská mise psychicky náročnější než běžný provoz kněze z Mikulova?
Těžko to srovnávat. Na olympiádě jsou samozřejmě ti lidé kvůli něčemu úplně jinému, než aby přicházeli za kaplanem – to prvotní je sportovní výkon, ke kterému se chystají mnohdy dlouhá léta. Pro mne je to škola, ve které je člověk stále vyučován. Stále je to nové, stále sbírám zkušenosti, i když díky účasti v Riu už to pro mě není úplně cizí prostředí. Srovnávat s farností to ale nelze.
Co dál? Budou další hry? Už jste zapsaný jako oficiální kaplan reprezentace?
Jsem kaplan pro český olympijský tým. Bude tedy záležet na Českém olympijském výboru, jestli bude chtít, abych dál doprovázel sportovce. Moje služba pro tým ovšem pokračuje i po skončení olympiády. Stále jsem k dispozici sportovcům a týmu z Ria de Janeira i těm, se kterými jsem se potkal teď v Pchjongčchangu. S některými jsem v kontaktu méně, s jinými téměř neustále, hlavně přes sociální sítě.
Stihl jste se v jižní Koreji vůbec někam podívat jako turista?
To se moc nepodařilo. Jen jednou, když jsem omylem zajel na opačnou stranu, než jsem původně myslel, že autobus jede. To jsem se dostal do jednoho buddhistického kláštera schovaného v horách. Zhruba dvě hodinky jsem měl čas si projít něco pro naši kulturu zcela neobvyklého a pro mě osobně úplně nového. A pak jsem navštívil pár památek v přímořském městečku Kangnung. Ale spíš v rychlosti po cestě. Ostatně kvůli tomu jsem tam nebyl.
