„Když jsme za Lužánkami v sedmdesátých letech hráli my, byl to v podstatě moderní stánek. V devadesátkách šlo poznat, že stárne,“ říká Zbrojovák století pro MF DNES v sérii s názvem Naše Lužánky, v níž lidé spojení se slavným fotbalovým stadionem odkrývají příběh ikonického brněnského místa.
V dresu Zbrojovky jste vstřelil rekordních 118 ligových gólů. Z toho jste jich dal rovnou 90 v domácí aréně. Máte vysvětlení, proč vám to tam tak padalo?
Musím přiznat, že jste mě tím číslem překvapil, to jsem ani nevěděl. (směje se) Myslel jsem si, že to mám vyrovnanější. Ale vždycky platilo, že je těžší hrát na soupeřově hřišti. Není to však jenom o gólech, v lize jsem měl i 102 asistencí. Myslím, že o sobě můžu tvrdit, že jsem byl kolektivní hráč a vždycky jsem se snažil hledat nejlepší řešení pro tým.
Jako hráč jste zažil mistrovskou éru Zbrojovky. Na stadion chodily desetitisíce fanoušků, kteří vás při nástupu týmů na hřiště vítali slavným pokřikem „Už jsme tady“. Jak na vás působila taková atmosféra?
Když jsem hrál první ligový zápas proti Slavii, bylo na stadionu padesát tisíc diváků a byl jsem z toho hodně nervózní. Ale člověk si zvykne a potom mu už ten hukot a povzbuzování připadá normální. Na každého to působí jinak, já jsem to ale na hřišti tolik nevnímal.
Je nějaký moment z Lužánek, na který nikdy nezapomenete?
Určitě to byly pohárové zápasy v Evropě, to byl velice kvalitní zážitek. Rád vzpomínám také na utkání se Slavií z mistrovské sezony, které jsme vyhráli 5:2 a mně se podařilo dát čtyři branky. To prostě člověku utkví v paměti.
Za Lužánkami jste i trénovali, že?
Přímo na stadionu, ale i na travnatém hřišti nad ním. O to jsme se dělili s ragbisty. V prostorech, kde dnes stojí hotel, bylo i tréninkové hřiště se škvárou pro zimní období.
Ligové mužstvo potřebuje odpovídající podmínky. V jakém stavu bylo hřiště?
V létě a na podzim jsme věděli, že bude kvalitní. Od konce podzimu do začátku jara ale dostal trávník daleko víc zabrat. Tenkrát totiž nebylo umělé vyhřívání a hráli jsme i na sněhu. Ten se vždycky ručně sundal, ale nebyla možnost trávník vysušit, takže jsme běhali na těžkých terénech. Jarní část soutěže se odehrávala ve srovnání s dnešní dobou na nekvalitních hřištích.
Součástí moderních arén jsou kromě šaten i sauny, posilovny a jiné regenerační prostory. Co vše jste měli na stadionu v sedmdesátých letech k dispozici?
Třeba krásný bazén i saunu, mohli jsme si zajít na masáž. Pro běžný tréninkový proces přes týden to naprosto stačilo. Na předzápasovou a pozápasovou rehabilitaci jsme chodili do Vojenské nemocnice, ta byla velice kvalitně vybavená.
Pro lužánecké šatny bylo údajně typické, že se v nich nedalo moc větrat a držel se v nich zápach zpocených dresů a kopaček.
Jasně, to nebylo jako dnes, kdy mají hráči na každý trénink nachystané čisté oblečení. Tréninkový dres, který byl po tréninku zpocený, tam visel třeba do druhého dne. V kabině byla jen malá okna, takže si asi dokážete představit, že tam moc čistý vzduch nevanul, ale na to si člověk zvykl. (směje se)
Kariéru jste dohrál v nižších soutěžích v Rakousku. Jaké pro vás bylo hrát na menších stadionech, když jste byl z Brna zvyklý na atmosféru z Lužánek?
Byly to malé venkovské stadionky, to bylo nesrovnatelné. Já jsem byl v té době ale rád, že jsem dostal povolení jít hrát do kapitalistických soutěží, i když šlo o nižší ligy. Na působení v rakouském Gmündu budu vzpomínat celý život.
Na začátku 90. let jste se stal manažerem Zbrojovky. Byl jste u toho, když se stadion stal majetkem klubu...
Po roce 1989 přešla republika úplně do jiného stadia. Byli jsme prvním klubem, který se osamostatnil od tělovýchovné jednoty, pod niž v té době spadalo osmnáct brněnských klubů. Tím jsme zároveň získali správu nad stadionem. Naše největší chyba byla, že jsme tehdy neakceptovali nabídku města na odkup okolních pozemků za 900 tisíc korun. V tu dobu se nám zdálo, že bychom ty peníze zbytečně vyhodili. Brali jsme to tak, že spojení s městem je výhodné, protože se o pozemky dobře staralo a spolupracovalo s námi.
Jenže právě majetkové spory mezi městem a podnikatelem Liborem Procházkou o stavby na zmíněných pozemcích brzdí pokusy o rekonstrukci stadionu. Myslíte si, že by aktuální situace vypadala jinak, kdybyste parcely tehdy koupili?
Určitě by nebyl ten vývoj tak zablokovaný, jako je v současnosti, a neexistovaly by spory, které se táhnou v podstatě už od roku 2001. Kdybychom tu nabídku tehdy přijali, nemuselo se tohle stát. Musíme si přiznat, že to byla chyba.
Pojďme zpět do devadesátých let. Stav stadionu se tehdy rychle zhoršoval, byla to pro vedení klubu velká starost?
Na začátku to nikdo z funkcionářů jako problém nebral, ale postupem času bylo cítit, že stadion stárne. Před každou sezonou musel projít licenční prohlídkou, kluby musely zajistit maximální bezpečnost. Lužánky jsme opustili v roce 2001, už předtím jsme museli zavřít vrchní tribunu, na níž byly velké pukliny.
Jak těžké bylo rozhodování o stěhování jinam?
Nedostali jsme bezpečnostní licenci, takže jsme dopředu věděli, že od další sezony hrajeme jinde. Jedna možnost byl stadion v Králově Poli na Srbské, který patřil městu.
Stejně jste to brali tak, že se Zbrojovka za Lužánky brzo vrátí...
Samozřejmě. Dokonce jsme uvažovali, že bychom na následující dvě sezony přešli na stadion do Drnovic. Chtěli jsme tím trochu zatlačit na město, aby urychlilo rekonstrukci nebo stavbu nového lužáneckého stadionu. Byla to spíš úvaha, dokonce to v té době neprošlo ani tiskem. Hovořili jsme o tom s Janem Gottvaldem, tehdejším místopředsedou fotbalového svazu a šéfem Drnovic. Nakonec jsme si to ale nedovolili kvůli fanouškům.
Však v Drnovicích se v té době taky hrála liga.
Přesně tak. Stál tam krásný moderní stadion, ale shodli jsme se, že by fanoušci stěhování jinam těžce kousali. Navíc Drnovice byly rival, hráli jsme s nimi velice vypjaté zápasy. My jsme je brali trochu jako venkovský klub a fanoušci si je za to dobírali, prostě obrovská rivalita.
Nakonec padla volba na městský stadion v Srbské ulici. Ten byl sice oproti Lužánkám modernější, ale nechodilo tam tolik fanoušků, což trvá i dnes. Čím to?
Já jsem tam vyrůstal jako hráč, takže k tomu místu mám určitý vztah. Co se týče zázemí, tak všechno bylo nové a zrekonstruované, ale zhoršila se dostupnost pro lidi. Za Lužánky přijížděli i z venkova, stadion byl dobře dostupný autobusovou a vlakovou dopravou. Byl tam i dostatek parkovacích míst. Přechodem na Srbskou jsme se přestěhovali na periferii. Spousta lidí z okolí Brna nevěděla, kde ten stadion je, nedá se tam dobře zaparkovat. Takže ta dostupnost byla složitější a divácký zájem ochaboval.
Vy na Srbskou chodíte?
Na podzim jsem byl na stadionu dvakrát. Na všechny zápasy Zbrojovky se ale dívám v televizi.
Karel Kroupa (72)
|
Od bývalého vedení jste dostal doživotní permanentku. Platí to pořád?
Pravidelně se scházíme s bývalými spoluhráči a bohužel musím říct, že nikdo z nás od současného vedení nic takového nedostal.
Za Lužánkami jste se jako hráč objevil i v roce 2015. Bylo to v exhibičním zápase při rozlučce Petra Švancary s jeho kariérou, na kterou přišlo 35 tisíc lidí...
Ale kvůli zdravotním problémům jsem nehrál. Petrovi jsem slíbil, že se zúčastním a aspoň kopnu penaltu. S bývalými spoluhráči jsme akci podporovali. Lidi dali jasně najevo, že chtějí, aby se ligový fotbal za Lužánky vrátil. Tehdy byl primátor Petr Vokřál (za ANO), který si v tom zápasu i zahrál a byl z toho nadšený. Škoda že jeho funkční období skončilo už po čtyřech letech. Měl tah na branku a vážně o tom uvažoval.
Věřil jste, že by se návrat fotbalu za Lužánky mohl povést?
Věřil. Po tom zápase jsem byl přesvědčený, že na to tehdejší politická garnitura sežene peníze.
Od té doby se ale nic zásadního nestalo, teď se v areálu plánuje výstavba mládežnického centra. Jaký názor na to máte?
Za mě jde určitě o dobré využití. Je to signál, že tam bude mít mládež tréninkové travnaté plochy a nebude odkázaná z velké části na hřiště s umělkou.
Věříte pořád, že se jednou Zbrojovka za Lužánky vrátí?
Chtěl bych tomu věřit. Já už se toho možná nedožiju, ale určitě jednou přijde doba, kdy se vyřeší spor s panem Procházkou a začne se uvažovat o stavbě nového stadionu. Je to velice atraktivní lokalita ve středu města. Myslím si, že by stačila kapacita pro 25 tisíc diváků. A součástí stavby by se staly i prostory pro podnikání a restaurace, jak to funguje všude ve světě.