Zraky Littinových filmových kolegů se k němu upírají se soustrastí a účastí. Z uznávaného umělce se přes víkend stal v Brně reprezentant zdecimovaného státu procházejícího přírodním peklem. Obrovské zemětřesení Littinovi vzalo rodný dům a mnoho cenných dokumentů.
"Nikdo z mých blízkých naštěstí nepatří mezi těch dosavadních sedm set mrtvých," svěřuje se s bolestí v hlase Littin v exkluzivním rozhovoru pro MF DNES.
Když v pondělí telefonoval s bratrem, zřítila se jeho sourozenci přímo při rozhovoru před očima další část jeho venkovského domu. Littin shodou okolností pochází z jedné z nejpostiženějších oblastí, z vesnice Pamilla, kde byl dvakrát zvolen starostou.
Jak jste se dozvěděl, že se vaše země hroutí do zkázy?
Byli jsem v sobotu v Praze. Seděli jsme na obědě. Přišla mi do telefonu esemeska. Nebyla to dobrá zpráva. A další už byly jen horší a horší. Do Chile jsem se ale dovolal až v neděli. Je to jako noční můra bez konce.
Pocházíte z nejhůř postižené oblasti. Jak je to s vaší rodinou?
Moje rodina je naštěstí v pořádku. Můj sto let starý venkovský dům a víkendové sídlo jsou srovnané se zemí. Je velmi pravděpodobné, že kdybych nebyl v Brně, jel bych s rodinou právě sem a byli bychom možná pod troskami.
Chile hlásí přes sedm set mrtvých, škody jsou nedozírné. Váš dům je navíc asi velmi intimní ztráta, je přece jen pamětí rodiny...
To je velmi přesné. V tomto domě se nacházelo vše, co jsem napsal, namaloval a samozřejmě všechny moje filmy. Mám tam rukopisy svého dědečka, nesčetně fotografií. Byl to příbytek, který mohl někomu vzdáleně připomínat muzeum. Všichni mí přátelé a spolupracovníci bývali v tom domě mými častými hosty. Nechali tam svoje vzpomínky i stopy. Nešlo vlastně o dům, ta stavba byla z tohoto pohledu živým člověkem.
Jako filmař volíte vcelku politická témata. Je horší, když se otevírá země, nebo praská vláda a politika?
Vypadá to, jako by Chile měla obojí jmenované stigma. Prožili jsme nyní hezké roky, kdy se obnovila demokracie. Máme první prezidentku v historii. Verónicu Michelle Bachelet Jeriu národ hluboce miluje. Pár dní poté, co odevzdala vládu, nastalo zemětřesení. Je to jako z Kafkovy povídky.
Vy jste nechtěl bezprostředně odletět domů?
Udělal jsem pro to všechno, ale nešlo to. První místo v letadle jsem získal až na středu. Snad to vyjde.
Nejste sice dokumentarista, ale můžete už nyní říci, zda vás tato tragédie zasáhne i jako filmaře?
Dění v Chile nyní rozhodně necítím z filmové perspektivy. Jsem přece víc člověk než režisér. Před očima mám stále zničenou krajinu a smrt. Filmové nápady mne nyní vážně nezajímají. Spíš se sám sebe ptám, co dělám stále v Brně. Kdyby bylo možné odletět, jsem doma. A to jsem nedávno chtěl letět na Haiti.
Jste v kontaktu se svou rodinou?
Paradoxně je lepší spojení a komunikace s Chile z druhého konce světa než přímo mezi lidmi na poničeném území. To je jediná pomyslná výhoda.
O slavných umělcích
Obraťme se raději k vaší spolupráci se skutečně mimořádnými lidmi. Hlavní roli vašeho snímku Vdova Montileová jste svěřil americké tanečnici a herečce Geraldine Chaplinové. Jaká je dcera nejslavnějšího filmového komika všech dob?
Vynikající žena. Od začátku jsme byli dobrými přáteli. A s našim přátelstvím jsme vždy pracovali jako komplici. Geraldine je velmi citlivá a inteligentní. Samozřejmě je hned vidět, že je to Chaplinova dcera. Při natáčení byla stále velmi veselá. A když chtěla napodobovat či vzpomínat na svého tátu, bylo to vždy geniální. Spolupráce probíhala plynule a bez chyb. Zpočátku mou volbu všichni zpochybňovali. Proč by tak vyzáblá Američanka měla hrát plnokrevnou latinoamerickou ženu, ty prý jsou úplně jiné. Já se ptal, zda jsou všechny naše dámy při těle. Geraldine dokázala fantasticky zahrát utrpení ženy, které odešel milovaný muž, i její naivitu, kdy předpokládá, že to byl dobrý chlap a ne vrah a diktátor.
Pojí vás nejen umělecké přátelství s nositelem Nobelovy ceny Márquezem. Hvězdný spisovatel literárně ztvárnil příběh natáčení jednoho vašeho filmu. Kniha Dobrodružství Miguela Littín v Chile se stala světovým bestsellerem. Co pro vás znamená vzájemná lidská a tvůrčí symbióza?
Jsme dobří přátelé. Na slavném bulváru Saint German v Paříži jsme u kávy vymýšleli společné projekty. On viděl počátkem sedmdesátých let můj film Zaslíbená země. Moc se mu líbil. A já jsem chtěl zfilmovat jeho proslulý román Sto roků samoty. Díval se na mne jako na blázna. Rezolutně odmítl. Prý mi maximálně svěří jednu kapitolu. Když jsme se loučili, řekl mi: natoč moji Vdovu Montielovou. Přiznal jsem se, že jsem to nečetl.
V roce 1979 však vznikl stejnojmenný, velmi úspěšný film. Takže jste povídku nakonec přečetl?
Začal jsem se po ní pídit ještě při tom pobytu v Paříži. Koupil jsem si tam dva krásné modré zápisníky. Pak jsem přijel za Gabrielem do Mexika, abychom si povyprávěli o scénáři. Sedl jsem si naproti němu a naráz otevřel oba zápisníky. Byl v šoku, ty stránky byly prázdné. Ocitoval jsem mu první větu jeho prózy: "V den, kdy zemřel José Montiel, se cítila celá vesnice pomstěna kromě jeho vdovy." To je celý scénář, vysvětlil jsem mu. Mou odpovědí byl film, a tak jsme spolu začali.
Spolupracoval jste s Márquezem i nadále. Jaký vlastně je?
Jeden den jsem natáčel scénu milování v hamace, tedy v závěsné houpací síti. Nevěděl jsem, jak na to, volal jsem Gabrielovi, že o tom nemám ani šajnu. Řekl mi, ať chvíli počkám. Za pár hodin se nad vesnicí, kde jsme natáčeli, objevila helikoptéra. Lidem se ježily vlasy, vířil se prach a všichni psi štěkali. Z vrtulníku vystoupil Márquez a řekl: "Právě na zemi přistál princ písmen." Vypadalo to jako z nějakého dalšího filmu. Pak se ze vzdušného plavidla vylodila i jeho žena Mercedes. Všem zkoprnělým přítomným názorně vysvětlili, jak se milování v rozhoupané síti dělá. Nebo mi volal v šest ráno a četl mi právě napsaný kousek z kapitoly ke Kronice předem ohlášené smrti.
Čeká vás pospolu ještě něco?
Nyní dělám jiné projekty. Chtěl jsem na festivalu v Brně dodělat jeden scénář a odvézt jej do Chile. Ale zemětřesení hodně otřáslo mými plány, uvidíme, co bude dál.
