„Určili jsme, kde přesně se nachází místo posledního odpočinku královny i jejího druha Jindřicha z Lipé. Věděli jsme, kde zhruba byli pohřbeni, hroby byly v minulosti i otevřeny, nedochoval se však žádný nákres. Pro nás je důležité mít to ověřené na sto procent,“ upozorňuje archeolog Muzea města Brna Petr Vachůt, který je zároveň vedoucím projektu Eliška Rejčka 700.
Přesná lokace není zdaleka jedinou novinkou, kterou výzkum odhalil. Stejně jako je život Elišky Rejčky – vdovy po králích Václavu II. a Rudolfu Habsburském – spjatý s mnoha tajemstvími, je jimi opředeno i místo jejího posledního odpočinku. Výzkumníci totiž objevili dvě další neznámé hrobky.
„Ta v severní, tedy levé lodi pro nás byla opravdu překvapením. Musíme důkladně projít záznamy cisterciaček, jestli v nějakém dokumentu najdeme, o koho by se mohlo jednat,“ nastiňuje Vachůt. V jižní části kostela je vedle ostatků Jindřicha z Lipé ještě jedna prázdná podzemní komora, která nebyla nikdy dokončena. Komu měla patřit, zatím také není známo.
Označení je o dvě kachle vedle
Zajímavostí je, že Rejččin hrob je mírně posunutý oproti symbolické dlaždici značené písmenem E. „Kameník se evidentně netrefil a kachli položil o dvě řady dál, než správně měl,“ usmívá se Vachůt.
Zatímco v případě předloňského výzkumu Gregora Johanna Mendela se jednalo o exhumaci jeho ostatků, aby výzkumníci mimo jiné zjistili DNA zakladatele genetiky, tentokrát archeologové nemuseli „rozebrat půl kostela“.
Průzkum pomocí georadaru je totiž neinvazivní metoda, takže podlaha zůstala netknutá. S přístrojem, který s nadsázkou vypadá jako větší a sofistikovanější vysavač, experti postupně projeli všechny volné plochy kostela a nasnímali je.
„Do hloubky dvou až tří metrů prosvítí místo pod podlahou a odhalí, kde se skrývají dutiny, a ukáže anomálie,“ přibližuje postup Michal Vágner, geofyzik a archeolog z Ústavu archeologie a muzeologie Masarykovy univerzity. Ten spolu s historikem Ctiborem Ostrým hledal už hrobku markraběte Jana Jindřicha v kostele sv. Tomáše v Brně či místo posledního odpočinku krále Zikmunda Lucemburského v rumunské Oradey.
Hrobku otevřely naposledy před 120 lety
Vachůta překvapilo, že pod podlahou neobjevili další kostry. „Sice víme, že mnišky cisterciačky pohřbívali jinde, ale mysleli jsme, že se tady přece jen nějaké další hrobky objeví. Třeba donátorů, kteří by si uložení zkrátka vymínili,“ dodává Vachůt s tím, že celých sedm století je tak respektováno posvátné místo pohřbu Elišky Rejčky a žádný z církevních hodnostářů si nedovolil vybudovat v její blízkosti dodatečné pohřební místo.
Naposledy byl její hrob otevřen před 120 lety při rekonstrukci podlahy kostela. „Za světla lucerny s hořící svíčkou bylo odklopeno víko rakve a odhalila se krásně tvarovaná lebka obklopená věncem z hedvábných květů napředených na stříbrném drátu; mezi květy byly lilie z velmi jemných bílých perel,“ je uvedeno v archivních listinách. Do hrobky byl přidán dokument psaný latinsky na pergamenu, který v roce 1903 sepsal a podepsal tehdejší knihovník Starobrněnského kláštera Klement Antonín Janetschek.
Poprvé se Eliščin hrob cisterciačky rozhodly otevřít při opravách dlažby v roce 1762. Poslední abatyše Antonie von Ulrici pietně vyzvedla kosti královny ze ztrouchnivělé dřevěné rakve a nechala je znovu pohřbít v měděném sarkofágu. Jindřichův hrob byl otevřen v roce 1966 při zavádění parovodního topení pod podlahou baziliky.
Rukopisy se vrátí po 240 letech
Ačkoli šlo o jednu z nejvlivnějších žen Českého království 14. století, do hrobu byla Rejčka pohřbena v prostém rouchu.
Dvojnásobná královská vdova se na Moravu přestěhovala roku 1318, protože její partner Jindřich tam zastával úřad zemského hejtmana. Lesk jejich dvora si podle současníků v ničem nezadal s dvorem královským. O pět let později založila na Starém Brně „na uspokojení svědomí a odpuštění hříchů“ klášter cisterciaček.
Muzeum města Brna připravuje k letošnímu 700. výročí založení velkou výstavu. Začne 1. června, zájemci spatří ojedinělý soubor devíti rukopisů. Ty Rejčka nechala na své náklady pořídit a věnovala je klášteru. Po jeho zrušení císařem Josefem II. v roce 1782 se šest dokumentů dostalo do Rakouské národní knihovny ve Vídni, dva do rajhradského kláštera a jeden do Moravského zemského archivu.
Soubor gotických knih z původního majetku tak bude po 240 letech kompletní a návštěvníci je uvidí během léta na hradě Špilberk.
