Mikulčice se mu budou opouštět těžko. „Jsou jako moje milenka. Mám trochu pocit, jako bych ji svým odchodem zrazoval. A bojím se, jestli ten, kdo přijde po mně, ji bude také tak hýčkat,“ říká se smutným úsměvem o svém loučení s Velkou Moravou.
K práci, která se mu stala vášní, se přitom dostal tak trochu oklikou. I když vystudoval také historii, profesně se až do svých padesáti let zabýval svým druhým oborem – etnografií. Působil v nynějším Národním ústavu lidové kultury ve Strážnici, později pracoval pro Folklorní sdružení České republiky a spolupracoval i s mnoha soubory.
„Ale v padesáti letech už jsem z toho byl trochu vyhořelý. V tom čase v Mikulčicích končil můj předchůdce doktor Josef Šolc a já jsem se přihlásil do výběrového řízení. Bylo to dost narychlo, všechny podklady jsem dal dohromady asi během týdne,“ vzpomíná Synek na zlomový okamžik, který ho přivedl na místo, jemuž propadl a zůstal tam čtrnáct let.
Jako na etnografa na něj zpočátku hleděli s nedůvěrou. Tušil, že ji překoná jen tím, že bude o Mikulčicích vědět co nejvíce.
„Každý den jsem si udělal chvilku a listoval knihami a dokumenty. Problém je v tom, že nejsem příliš pečlivý. Když v těch knihách objevím nějakou informaci, nezapíšu si ji ani si tu stránku nezaložím. Pak tu informaci musím hledat znovu, zase a zase listuji a najdu nějakou novou zajímavost,“ vypravuje.
Po pěti letech ležení v knihách už uměl vysypat z rukávu jakoukoliv informaci, na niž se ho lidé zeptají. A platí to stále.
„Znovu jsem tady zahořel velkým plamenem pro práci. A myslím, že jsem zapálil i mnoho dalších,“ oznamuje muž, za jehož vedení se areál slovanského hradiště obrovsky proměnil.
Dva pokusy o UNESCO nakonec Česko stáhlo
Uprostřed se tyčí moderní výstavní budova s rozhlednou, kde mají zázemí průvodci i návštěvníci, pro něž vznikl obrovský soubor vzdělávacích programů. Přibyly expozice, přes řeku Moravu se táhne nová lávka a návštěvnost každým rokem skokově roste.
Zatímco Synkův předchůdce tu pracoval sám, on už má k ruce tým téměř dvacítky stálých i sezonních pracovníků a brigádníků.
„To už je poměrně velký kolektiv, který se stará o návštěvníky. S úkolem rozvíjet památník tímto směrem jsem sem ostatně nastoupil. Začalo se totiž intenzivně přemýšlet o tom, že lokalita bude usilovat o zařazení mezi památky UNESCO. Z toho podnětu se začaly dít velké věci,“ přibližuje Synek.
Česko podávalo žádost o zápis na seznam světového kulturního dědictví už dvakrát, ale vždy ji stáhlo.
„Po prvním podání se jako by ztratila politická síla. Jak to bývá, po volbách se to přemele, nastoupí jiní lidé a záměr jde do pozadí. U druhé žádosti, podané v roce 2013, při příležitosti 1 150 let od příchodu Konstantina a Metoděje na Moravu, zase nebylo dostatečně silné vědecké zdůvodnění významu tohoto místa,“ vysvětluje šéf unikátní památky.
Třetí pokus bude společný pro více lokalit
To však podle něj archeologové napravili záhy, když začali znovu odkrývat terény prozkoumané v letech 1954 až 1964. Nové vědecké výstupy pak argumenty pro zápis na seznam světového dědictví výrazně podpořily.
„Pokud přijde třetí nominace do UNESCO, tak už to nebude pouze pro Mikulčice a sousední Kopčany, ale také pro Staré Město u Uherského Hradiště, Pohansko, možná i Nitru nebo Olomouc. Prostě širší okruh velkomoravských lokalit. A tam cítím, že by to mohlo být opravdu průchozí,“ sděluje Synek.
Zápis do UNESCO by pro Mikulčice znamenal obrovský posun v návštěvnosti. A také nové úkoly, s nimiž už se bude muset poprat Synkova nástupkyně Gabriela Dreslerová.
„Musely by se vytvořit lepší finanční podmínky pro průvodce, abychom získali opravdu dobře jazykově vybavené lidi. A pozměnit také vybavení areálu. I když se do něj za poslední desetiletí investovalo asi 200 milionů korun, máme tu krásné objekty a jedinečnou lokalitu, turistické služby nejsou ideální,“ upozorňuje končící šéf, který přiznává, že se v tomto s kolegy archeology a památkáři názorově rozchází.
„Ti tvrdí, že sem mají přijít lidé za poznáním památek Velké Moravy, ale pořádné občerstvení, obchod nebo dětský koutek sem podle nich nepatří. Já osobně to cítím úplně jinak. Trochu v trendu evropských muzeí, kde může člověk strávit celý den,“ říká.
Zažil i smrtící požár
Kdyby měl Synek návštěvníky do Mikulčic nalákat, vyprávěl by jim o dřevěných člunech, takzvaných monoxylech, které tisíc let ležely v bahně bez přístupu vzduchu, díky čemuž se dochovaly v dobré kondici. Vystaveny budou v připravované expozici.
A poutal by i na soubor 17 velkomoravských mečů. „Na všech českých a slovenských nalezištích jich bylo nalezeno zhruba sedmdesát, Mikulčice se tak mohou chlubit třetinou. To je jedinečné,“ vyzdvihuje Synek.
Na hradišti byl i svědkem dramatických událostí. Třeba požáru archeologické základny v roce 2007.
„Ve čtyři ráno mi zvonil doma telefon, že tu máme požár. Byl jsem rozespalý, moc jsem tomu nevěřil. Když jsem se probral, jel jsem okamžitě na místo. Hořelo v dřevěném objektu archeologů, zemřel při tom člověk. Bylo to velmi smutné a bolestné,“ popisuje Synek.
Hezkých vzpomínek si však z Mikulčic odnáší víc. „Byly to krásné roky a vůbec nebyly marné. Spousta lidí tuto památku objevila, ať už to byli turisté nebo třeba stavaři, kteří tu pomáhali. Mám dobrý pocit, že jsem se na tom podílel,“ bilancuje muž, jenž se nyní chystá věnovat svým koníčkům – fotografování a psaní fejetonů. Uvažuje i o přednáškové činnosti.
