Eliška Smolová, studentka klasického zpěvu druhého ročníku konzervatoře Jana Deyla v Praze, získala první místo v obou přihlášených kategoriích soutěže Hlas Česka – kromě klasiky i v popu.
„Je to úplně první větší soutěž. Jinak jsem se účastnila téměř každý rok Znojemského slavíčka, ale tam se hledá spíš hlas, který se hodí k lidové cimbálové hudbě. Říkali mi, že zpívám moc operně,“ vypráví Smolová.
Takže do Hlasu Česka jste se přihlásila sama kvůli změně?
O soutěži jsem se dozvěděla od mojí paní profesorky na konzervatoři Daniely Štěpánové s tím, že je tam jak klasický zpěv, tak i vlastní tvorba. To mě zaujalo. Připravily jsme skladby, které už jsem zpívala, což bylo jednodušší, a nahrála jsem je ve studiu. A na konzervatoři jsme natočili videoklip. Videa pak zveřejnili na YouTube a čekali jsme na vyhlášení vítězů.
Jaké bylo to čekání?
Na začátku jsem byla dost ve stresu, jestli mám vůbec ta videa správně, jestli se budu moct zúčastnit. Ale nejvíc zneklidněná jsem byla u vyhlášení, které probíhalo na YouTube, kde porotci živě vyhlašovali vítěze. To bylo velké čekání. Potom, co zaznělo v obou kategoriích moje jméno, začali jsme slavit a opadlo to.
Bylo důležitější poměřit si dovednosti, nebo dostat se do povědomí? Soutěž pro mě znamenala, že jsem se konečně odpíchla od studující žákyně k něčemu většímu. Konečně jsem se odhodlala vůbec nahrát svoje písně. Zadruhé jsme museli všichni zapracovat na všem – technice zpěvu, výrazu, herectví. Část videa byla prezentace, kde jsme museli kromě zpěvu komentovat písně i sami sebe, myslím, že mě to hodně posunulo. Za další jsem se zviditelnila pro lidi, kteří rozumí zpěvu, hudbě, umění. Teď si mě mohli všimnout a doufám, že to odstartuje alespoň nějakou maličkou kariéru.
A i učitelé se teď víc zajímají o to, co zpívám a jak, a víc se mluví o tom, co budu dál dělat. Taky jsem hrozně ráda, že jsme si vyzkoušeli, co obnáší točit videa. To v klasickém zpěvu málokterý student zažije, protože se spíše stojí na pódiu před diváky. Nezažila jsem, že bych zpívala klasiku před dvěma kamerami.
Byla jste z nich nervózní?
Obávala jsem se, že budu ve stresu a snažit se, aby to bylo dokonalé, ale byla jsem naprosto v klidu oproti tomu, kdy mám před sebou diváky.
Chcete se zpěvem živit?
Určitě. Myslím, že je to pro mě nejlepší a nejspíš i jediná cesta. Nejradši bych to propojila. Přestože mi lidé často říkají, že je až nemožné spojit klasickou hudbu a zároveň u toho zpívat pop, svoje vlastní písničky. Navíc zůstat na dvou verzích hlasu, které jsou odlišné v těchto žánrech hudby.
A není? Máte v tom nějaký vzor?
Já myslím, že to možné je. A chtěla bych to dokázat lidem, kteří se bojí, že ztratí možnost zpívat pop nebo zpívat klasiku, když se rozhodnou pro to opačné. Já bych ráda zpívala vlastní tvorbu s kapelou a klasiku v divadle, v opeře, muzikálu… Mě to baví úplně vždycky a kdekoli. A vzor nemám. Ráda jsem originální a odlišuju se od ostatních.
Kde si vás člověk poslechne?
Vlastní tvorbu můžete slyšet na kanále soutěže a určitě se chystám v blízké době další písničky nahrát a zveřejnit na YouTube a Spotify. Co se klasiky týče, až se opatření rozvolní a budeme mít nacvičené skladby, pokusím se účinkovat na dalších soutěžích i na koncertech pro veřejnost.
A co vlastní album?
Vlastní tvorby na to mám dost a potom, co nahraju pár svých písniček, bych chtěla album mít a vydat ho. Ale momentálně se mi to zdá jako hrozně vzdálená budoucnost.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, historických událostech, nevšedních akcích z celé jižní Moravy. |
Vzpomenete si, kdy vám poprvé někdo řekl, že hezky zpíváte?
Myslím, že to bylo ve sborečku Vrabčáci na základní škole, který vedla Ludmila Piknerová. Vybrala si mě i do sólového zpěvu a studovala jsem u ní do doby, než jsem přešla na konzervatoř. Velmi mi pomohla a myslím, že je to skvělá učitelka, sboru ve Znojmě věnovala celý svůj život. Hrozně ji v tom obdivuju. To ji napadlo, jestli bych nechtěla zpěv dělat jako povolání. Myslela, že na to mám a zpívám dobře. Podpořili mě i rodiče a já si říkala, že pokud si to myslí ostatní, tak bych to ráda dělala.
A kdy jste vy sama na sebe pohlédla jako na zpěvačku?
Mě zpěv bavil vždycky, ale větou, jestli nechci jít na konzervatoř, ve mně začal hlodat červíček, jestli to nechci dělat jako profesi. Byl to můj sen. A tím, že jsem se na konzervatoř dostala, se ve mně objevil pocit, že na to mám. Takže asi s úspěchem přišel ten pocit, že bych se mohla zpíváním živit.
Kolik zpěvu věnujete času a máte chuť si zazpívat i jen pro radost? Klasickému zpěvu bych se měla věnovat hodinu až dvě denně, ale je to všechno o pocitu, o tělesném zdraví – do doby, než cítíte námahu v krku. Ráda si najdu na cvičení čas, někdy i ve sprše. Pop hraju moc ráda ve volnu, hraju na kytaru nebo na klavír a u toho si zpívám. To mě baví úplně nejvíc.
