Jeskyně Býčí skála, dodnes opředená mnoha magickými tajemstvími, fascinuje archeology už více než 140 let. Právě před touto dobou nedaleko Křtin na Blanensku badatel Jindřich Wankel objevil pozůstatky takzvaného halštatského pohřbu.
Nález tehdy ve své velkoleposti neměl obdoby – množství vzácných předmětů a ostatky několika desítek popravených lidí dávaly tušit, jak významnou svatyní toto tajuplné místo bylo.
Svoje záhady má jeskyně dodnes. Jedna z nich však nyní padla díky letecké archeologii. Odborníkům se podařilo zjistit, odkud lidé ke své svatyni putovali.
Plastický model krajiny bez rušivých lesních porostů, získaný na základě laserového skenování z letadla, odhalil hustou síť pravěkých a středověkých cest, která protkává Drahanskou vrchovinu. A všechny se potkávají v jednom bodě – u Býčí skály.
Drápali se do kopce
„Je to takové sluníčko, jehož paprsky se sbíhají právě u Křtin,“ říká historik Martin Golec, který působí na Univerzitě Palackého v Olomouci a Býčí skálou se dlouhá léta zabývá.
Na leteckých snímcích jsou podle něj jasně patrné koridory, jimiž lidé chodili.
„Jsou zde dobře viditelné úvozové cesty. Jak se lidé i koně drápali do kopce, rozrušovali cesty, po dešti se hlína spláchla a úvozy se prohlubovaly. Někde jsou to celé svazky cest přeložených přes sebe. Tytéž se používaly od pravěku až do dneška. Lidé stále chodili těmi stejnými cestami,“ poznamenává historik.
Cesty ke svatyni vedly skrze neosídlenou Drahanskou vrchovinu ze všech stran – z Prostějovska, Vyškovska, Brněnska i Kuřimska.
„Drahanská vrchovina vlastně tvoří takový ostrov uprostřed osídlené oblasti. Vede do ní dvanáct vstupů a od každého z nich se dojde k Býčí skále,“ podotýká Golec, autor právě vycházející publikace nazvané Fenomén Býčí skála. V ní shrnuje poznatky z posledních deseti let výzkumu jeskyně.
Ke svatyni padesát kilometrů
Vědci věděli už delší dobu, že Býčí skála sloužila jako svatyně na pomezí dvou velkých oblastí. V každé z nich měli lidé trochu odlišné rituály a zvyky.
Ti z jihu – tedy ve směru od Brna – v jeskyni pohřbívali své mrtvé. Při archeologických průzkumech se zde ale objevila keramika, která se na Brněnsku nenachází. Odkud pochází, se podařilo objevit až nyní v malé vesničce Seloutky na Prostějovsku.
Archeologové tam odkryli čtyři bohatě vybavené komorové hroby z doby bronzové a železné a v nich keramické nádoby. Laboratorní analýza teď potvrdila, že se shodují s keramikou nalezenou v Býčí skále.
Aktuálně se navíc zpracovávají také nálezy bronzových předmětů a jantarů, jež byly dosud známé jen z Býčí skály. Odborníci to považují za důkaz, že svatyni využívali v pravěku i lidé z Prostějovska. Což jí dává mnohem zásadnější nadregionální význam.
Souvislost s Býčí skálou prozrazuje také samotný charakter hrobů v Seloutkách.
„Jsou specifické tím, že velké obdélníkové hrobové jámy jsou zavaleny masou kamenů. U jednoho hrobu jde až o čtyři kubíky lomového kamene. Máme teorii, že zdejší lidé po zážitku rituálu či obřadu v Býčí skále byli tak fascinovaní jeskyní, že i své hrobky vypracovali tak, aby připomínaly jeskyně. Je to domněnka, která se bude dále vyhodnocovat,“ vysvětluje archeolog Pavel Fojtík z prostějovské pobočky Ústavu archeologické památkové péče Brno.
Odkazuje právě na leteckou mapu pravěkých komunikací, z níž je patrné, že Seloutky leží na koridoru vedoucím přímo k Býčí skále. Místa jsou od sebe přitom vzdálená téměř padesát kilometrů.
Že se lidé vydávali na tak dalekou cestu, ovšem byla podle Fojtíka v pravěku celkem běžná věc. Do Býčí skály mířili patrně proto, aby uctili nějaké důležité božstvo – patrně bohyni Demeter.
Ve středověku na tato putování navázala tradice křesťanských poutí. „Ještě dnes chodí Hanáci na pouť do Křtin. Jakási gravitace a fascinace lidí z prostoru střední Moravy Drahanskou vrchovinou a Moravským krasem je velmi zjevná. Neděláme nic nového pod sluncem,“ uzavírá Fojtík.
