Za normalizace vycházel Host dokonce jako samizdat. Od roku 1985 až do listopadových změn v roce 1989 jej "podzemně" vydával signatář Charty 77 Dušan Skála.
Ten se po převratu rozhodl založit vlastní tiskárnu, a protože Host se stal zároveň "řádným" časopisem, Skála se jej rozhodl předat do povolanějších rukou dvou "revolučních" studentů brněnské filozofické fakulty.
Tak se jeho prvními řádnými redaktory stali Roman Švanda a Igor Fic. Druhý jmenovaný vydržel v Hostu pět let a stal se jeho šéfredaktorem.
Igor Fic Dnešní vysokoškolský pedagog a první šéfredaktor polistopadového časopisu a nakladatelství Host se narodil 10. května 1967 v Boskovicích, dětství prožil v Blansku. Mezi roky 1985 až 1991 studoval na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V letech 1990 až 1995 byl redaktorem a také šéfredaktorem brněnského literárního časopisu Host. Od roku 1997 učí na Katedře českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Vloni vydal monografii o kyjovském "prokletém" básníku Jiřím Veselském, s nímž se v Brně stýkal. Igor Fic dnes bydlí v Kroměříži. |
"Nikdy jsem nepřičuchl k lidem z Hosta šedesátých let, básníka Jana Skácela jsem vídal, ale nekontaktoval, Milan Uhde a Jan Trefulka mi byli vzdáleni," vypráví tehdejší šéfredaktor o nové podobě literární revue, která na svou podobu ze 60. let navazovala prakticky jen svým názvem.
"Nějakou dobu jsme se snažili. Mělo to cenu. I když jsem často býval skeptický, dnes jsem rád za všechna ta čísla, která jsem nevyhodil. Nejsou k sehnání," podotýká Fic a zároveň dodává, že z tehdejších spolupracovníků se mu vybavuje hlavně typograf a výtvarník časopisu Boris Mysliveček.
"Hlavně jeho invence a lehkost, smutek i stesk. Ten Host z první poloviny devadesátých let byl jeho dílo," zdůrazňuje.
Do Brna "na trajdačku", na studia i k Čápovi
Do Brna to ovšem nebylo daleko ani pro hošíka žijícího celé své dětství a jinošství v Blansku. "Jezdil jsem tam už od útlého dětství s babičkou vlakem,na trajdačku‘, na řízek do Sputniku a na zmrzlinu se šlehačkou do Zemanovy kavárny a cukrárny v Josefské ulici kousek od Římského náměstí," zpovídá se ze svého spojení s Brnem od nejútlejšího dětství Igor Fic.
"Byl to pro mě výlet, obdivoval jsem parní lokomotivy," vypráví. Později se do Brna vydával častěji, projít se městem, na Špilberk a po antikvariátech.
"Vyhlášený byl ten na České, pak naproti kostela svatého Jakuba. Nikoho jsem tam ale neznal. Až v roce 1985 se situace změnila. Přihlásil jsem se totiž na brněnskou filozofickou fakultu," vzpomíná Igor Fic i na to, jak jeho tatínek jen tak mimochodem pohlédl na budovu "fildy" v ulici Arne Nováka a řekl: Já jsem sem chodil pět let a ty budeš taky.
Brněnské stopyPravidelný seriál jihomoravské přílohy MF DNES o lidech, kteří prošli Brnem, jež na nich zanechalo své stopy. A oni je nesou dál do světa. A také o lidech, kteří zanechali své stopy v Brně. Vychází v jihomoravské příloze každou sobotu. |
"Tatínek totiž pocházel z Pernštejna a v Brně studoval historii a filozofii, ovšem už v letech 1964 až 1969, kdy se přiženil do Blanska. A já jsem velmi brzy poznal většinu profesorů, kteří jej tenkrát učili a o nichž jsem od něj věděl. Všichni jsou už na věčnosti, takže i pro mě je tato kapitola čím dál vzdálenější minulostí," dodává syn.
Mimo jiné prý mu však otec ukázal i na hospodu U Čápa na rohu Obilního trhu. "U Čápa je to proto, že je naproti porodnice. A ta hospoda se na dalších pár let stala mým druhým domovem," usmívá se Igor Fic.
Určující brněnská setkání
Za studií ve druhé polovině osmdesátých let bylo prý pro studenta filozofické fakulty Brno kulturně zajímavé. "Začínal jsem se orientovat v literárních a divadelních aktivitách, i polooficiálních a podzemních, a hlavně jsem se začal seznamovat s lidmi, kteří pro mě měli v budoucnu určující význam," vzpomíná na svou "iniciaci" třeba díky tatínkovu spolužákovi a příteli, básníku Josefu Mlejnkovi, jenž ho seznámil nejen s exilovými nakladatelstvími a samizdatem, ale také s básníkem Karlem Křepelkou, který studenta zasvěcoval do tajemství poezie.
"Doma jsem vyrůstal v kontaktu s klasickou literaturou, ale toto bylo něco jiného. Stará Říše a Florianovy, Demlovy knihy, často hovořil o Reynkovi, s nímž se seznámil koncem šedesátých let, o Klementu Bochořákovi, Skácelovi a dalších. Ale ještě daleko podstatnější bylo pro mne to, čemu se říká,mistrovské‘ vedení. Karel Křepelka mi je předal, daroval mi, čím byl kdysi sám obohacen," sděluje Igor Fic své přesvědčení, že nikdo podle něho nemůže žít bez autority a bez exemplárního příkladu důstojnosti a vznešenosti, která vychází z podstaty osobnosti.
"Zpravidla se toho obáváme, rezignujeme na přijetí něčeho, co je víc než přátelství. Na duchovní pouto, které přijímáme paralelně s rodinnými kořeny. Když je někdo odmítá přijmout, zpronevěřuje se na sobě, na druhých a v konečném důsledku i na Bohu," myslí si dnešní vysokoškolský pedagog.
Za svého duchovního otce označuje především pátera Františka Líznu, pronásledovaného chartistu a katolického kněze, jemuž normalizační režim odebral možnost oficiálně vykonávat kněžské poslání.
"Potkal jsem ho prvně v listopadu 1989, když se objevil na schůzi stávkového výboru filozofické fakulty a ptal se, jestli nechceme pro studenty sloužit mši," vzpomíná na chvíle, kdy byl jedním z předních studentských vůdců sametového převratu v Brně.
"Stačilo pár pohledů a bylo jasné, že se Františka a organizace tohoto podniku ujmu já. Od té doby jsme v kontaktu," vypráví a dodává, že právě teď je v tisku kniha Líznových básnických textů, kterou s knězem v posledních třech letech připravoval. "A vydává ji další z lidí, s nimiž jsem se v Brně před víc jak dvaceti lety seznámil, Jaroslav Erik Frič," dodává Igor Fic.
Stávka, revoluce? Nevím co říct
Vzpomínky na revoluci by prý rád popsal jindy a jinde, ale přece jen zavzpomíná, že do Brna přijel v sobotu 18. listopadu, protože v pátek sázel s maminkou na zahradě jabloně.
"Volal mi spolužák z filozofické fakulty Roman Švanda, vlastně jediný z lidí, s nimiž se dodnes občas a rád vídám a který má dnes kavárnu v Alfa pasáži," vybavuje si Igor Fic, jak začaly tři čtyři týdny fungování stávkového výboru na filozofické fakultě, který v Brně celé studentské hnutí rozběhl.
"Po nich jsem byl nejen unavený, ale i sklíčený. Nutno připomenout, že ta akceschopnost, hrdá agresivita a vzdor v prvních dnech nebyly vůbec samozřejmé," vzpomíná i na to, jak nějaký čas plnil také roli "studentského vůdce".
"Byl jsem přítomen jednání o budoucí vládě, kde jsem viděl i slavný Klausův svetr. To bylo to poslední. Třebaže jsem chápal motivy jednání mnohých, potřebu satisfakce, znovuprosazení, sebepotvrzení, nedokázal jsem zůstat. Nechtěl jsem," vypráví, i když zároveň připouští, že pocit důležitosti a "nepostradatelnosti" byl v té době pořád ještě na místě.
"Ale později jsem všechny ty pseudopolitiky vnímal jako zombie, jimiž byli," myslí si a dodává, že on se chtěl věnovat literatuře. Paradoxně však právě pro toto směřování bylo ono období určující.
V průběhu stávky vkráčel totiž na filozofickou fakultu Dušan Skála, který měl hotový pátý ročník samizdatového časopisu Host a požádal stávkový výbor, zda by mu studentky jednotlivá čísla,nesnesly‘, tedy nesložily k sobě listy objemného časopisu. "Přes noc to bylo hotové. Nastalo bohatýrské období. Pár let, která lze zažít jen jednou za život," usmívá se pamětník.
Prabába říkala: Polepši se
Ještě předtím se Igor Fic seznámil s Františkem Mikšem, který dělal samizdatovou brněnskou verzi revue Střední Evropa, kde vyšel Igorův vůbec první článek.
"Ale náhlá možnost vzniku nakladatelství se pro mě objevila až s Dušanem Skálou. Legitimita publikační činnosti na bázi kontinuity toho zakázaného a navzdory psaného byla velmi lákavá," vzpomíná na pět let vydávání Hosta i prvních knih v nakladatelství téhož jména.
"Nemám žádnou krutou vzpomínku. Byl jsem mladý, učil jsem se, dělal jsem chyby a dostával ponaučení. Jak mi říkala prabába v dětství: Polepši se!" usmívá se tehdejší šéfredaktor Hosta.
V Hostu vydal i knihu Hvězdy kvelbu Pavla Řezníčka, díky čemuž načichl "brněnskou bohémou", jejímž klenotem a démonem byl básník Jiří Veselský, o němž vloni Igor Fic napsal monografii.
"S Pavlem Řezníčkem, blanenským rodákem, jsem nedávno znovu vstoupil do kontaktu. A tak by to šlo dál. Kruh se uzavírá. Brno jsem opustil v roce 1995, postupně, pomaličku, ale kdoví," dodává.
