Je svým způsobem nepřehlédnutelný. Neobvyklá „armádní“ zelená barva poutá pozornost a na svůj věk je auto ve výjimečně dobrém stavu. „Mám ho 21 let a opravdu dobře se o něj starám. I když už dávno nemusím, jezdím s ním každý rok na pravidelné servisní prohlídky, vždy do autorizovaného servisu a používám pouze originální náhradní díly,“ popisuje recept na dlouhověkost svého Transporteru T4 režisér, scénárista, producent a herec Václav Marhoul.
Splnění snu
Koupí Transporteru si před více než 21 lety splnil svůj sen. „Vždy jsem po tom autě toužil. Vždy se mi líbilo. V 80. letech se u nás prodávala generace T3, po které jsem moc toužil. Pamatuji se přesně, že stála 200 000 korun, to byla tehdy hlavní výhra ve Sportce. Tu jsem si občas vsadil, ale nikdy nevyhrál a při mém měsíčním platu 700 korun bylo nemyslitelné, abych na to auto někdy dosáhl,“ vypráví Václav Marhoul.
V závěru devadesátých let si ale svůj sen po změně režimu a příležitostí nakonec splnil. Byla to ale trochu hořkosladká zkušenost. Nejprve si totiž pořídil modrého Transportera, kterého mu ale asi po šesti měsících ukradli. „Jednoho dne jsem vyšel před dům a auto tam nebylo. Chvíli jsem přemýšlel, jestli jsem ho nezaparkoval někam jinam, ale pak mi to došlo. Je to zážitek, který opravdu nikomu nepřeji,“ říká režisér Marhoul.
Na samotné auto ale nezanevřel a po dořešení nepříjemnosti s pojišťovnou si pořídil právě svůj dosavadní Transporter. Původně to bylo auto v šedé barvě, před třemi lety ale dostalo v rámci rozsáhlejších oprav nový lak v oné zmiňované neobvyklé zelené. „Abych se vyhnul budoucím problémům se rzí, nechal jsem ho odstrojit a udělat takovou větší opravu. V jejím průběhu dostal tento lak. Dělali to totiž u mého známého v Rokycanech, který tam má muzeum vojenské techniky a jeho lakýrník mu ji stříká touto barvou. A mě se ta barva líbí,“ popisuje změnu Marhoul.
Rodinná záležitost
Kromě samotné touhy po Transporteru hrála při rozhodování o koupi významnou roli i rodina. „Mám čtyři děti a když jsme tedy v plné sestavě jezdili všichni třeba na hory nebo na vodu, znamenalo to, že normálním autem bychom neodjeli,“ popisuje Marhoul základní výhodu svého šestimístného T4 s velkým zavazadlovým prostorem za přepážkou. „Na střechu dvě lodě, dozadu dva stany, pět spacáků, pět karimatek, tašky, pádla, batohy, vesty, úvazy a tak dále a tak dále,“ vyjmenovává, co vše musel Volkswagen při rodinných výpravách „spolknout“.
I dnes, když už některé z dětí mají svá vlastní auta, ale přepravní kapacitu T4 ocení. „Každý rok kupují opravdu veliký vánoční stromek, je větší než já a do auta se vejde bez problémů,“ chválí vnitřní prostor.
Marhoul také na svém autě oceňuje úroveň bezpečnosti. I když už to není nejmodernější vůz, základní konstrukce je vlastně vcelku moderní a za významný bezpečnostní prvek považuje režisér pozici za volantem. „Jak se v něm sedí vysoko, tak mám daleko lepší přehled o situaci na silnici před sebou a mohu lépe a dříve reagovat,“ popisuje Marhoul. „Na druhou stranu chápu, že řidiči aut za mnou nevidí a snaží se mě předjet,“ usmívá se. Dodává, že i přes vybavení vozu silným motorem 2.5 TDI rychlostní limity rozhodně nepřekračuje a patří ke klidnějším řidičům.
Za volantem se nechce zbytečně stresovat, což mimo jiné znamená, že jízdy omezuje jen na opravdu nutné případy. „Není to z důvodu ekologie, auto se snažím používat opravdu jen když musím především proto, že jezdit autem je jinak velká starost. Po Praze například jezdím zásadně MHD, protože zácpy a parkování jsou pro mě zbytečný stres,“ říká Václav Marhoul. I díky tomuto přístupu má jeho T4 po 21 letech provozu najeto „jen“ něco přes 300 000 kilometrů, což znamená roční průměr přes 14 000 kilometrů.
Auto střídavě Marhoul využívá pro rodinné účely i k práci. „V mých filmech sice šanci nedostalo, ale objížděl jsem s ním třeba lokality před natáčením filmu Nabarvené a následně jsem s ním jezdil uvádět film po celé republice,“ popisuje Marhoul způsob využívání vozu. I my jsme ho při fotografování s vozem vlastně zastihli cestou za pracovními povinnostmi, když zelený T4 a Václav Marhoul dopózovali před objektivem, vydali se na Noir film festival na Křivoklátě. Co se dalekých cest týče, nejdále s ním byl na východě Slovenska nebo na lyžích v Rakousku u italských hranic.
Je na něj spolehnutí
Jedním dechem pak dodává, že je na auto stále spolehnutí. „Za celou dobu jsem řešil jen banality. A i když jsem ho občas postavil třeba při obhlídkách lokací filmu Nabarvené ptáče do obtížné situace, nakonec mě podržel a dostali jsme se z toho,“ říká režisér s tím, že se jednou při zmíněných obhlídkách vypravil na rozbahněné pole, což byla chyba. Ale i když má jeho T4 poháněnou jen přední nápravu, nakonec se mu podařilo ze šlamastyky vyhrabat.
„Je to můj přítel, součástí mého života, kamarád. Nikdy bych ho neprodal a nenechal sešrotovat. Až dojezdí, tak mu nechám postavit pomník a vystavím ho tam s destičkou děkuji,“ usmívá se Marhoul. Dotazy na to, za kolik bych ho prodal, občas dostává. „Už se mi to stalo třikrát, vždy někde na benzínové pumpě. Vždy odmítnu, říkám, že tento kůň není na prodej,“ dodává.
Nad novým autem ani neuvažuje. „Jistě, sem tam probleskne myšlenka, že by se mi něco nového líbilo. Jenže tohle auto opravdu funguje a funguje skvěle, takže praktický důvod pořizovat nové auto je nulový. A když si vzpomenu, kolik by to stálo peněz,“ uvažuje režisér, scénárista a producent nahlas. Moderní auta sice podle něj umí být třeba tišší, ale na jeho Transporteru T4 mu jednoduše nic nechybí. A proč tedy měnit něco, co funguje.
