Mercedes L 319 (1955- 1968)

Mercedes L 319 (1955- 1968) | foto: Daimler

Nezmar Sprinter slaví 25 let, první dodávka Mercedesu je z roku 1955

  • 18
Čtvrt století a tři generace, to je novodobá historie Mercedesu Sprinter, který dlouhodobě patří k nejžádanějším velkým dodávkám na evropském trhu. Jeho kořeny ale sahají ještě o čtyři desítky let dále.

Rok 1995 byl v kategorii velkých dodávek svým způsobem revolucí. Mercedes-Benz představil nový model Sprinter, který přinesl nové standardy. Kotoučové brzdy na obou nápravách, ABS a aerodynamicky optimalizovaná karoserie byly na svou dobu průlomovými počiny.

Rozsah změn proti předchozímu modelu podtrhl i nový název, který se drží dodnes. Mercedes ve vývoji spojil síly s Volkswagenem. Karoserie prvního sprinteru a soudobého VW LT byly prakticky shodné, každá automobilka ale dodala vlastní motory a výrobu si zajistila ve vlastní režii – Mercedes v Düsseldorfu a Volkswagen v Hannoveru.

Mercedes-Benz Sprinter

Součástí partnerství byla dohoda, že pouze Mercedes od modernizace v roce 2000 nabízel kromě standardního pohonu zadních kol také 4x4 a také šestistupňovou automatickou převodovku, na svou dobu nezvykle. Ve všech výkonových úrovních pokrývajících podle objemu a způsobu přeplňování spektrum od 60 do 115 kW.

Kromě Německa se první Sprinter vyráběl také v mnoha dalších částech světa: v Argentině, ve Vietnamu, v Íránu a v Rusku se pod názvem Sprinter Classic vyrábí dokonce dodnes. Výroba z větších celků dovezených z Německa probíhala od roku 2001 také v USA, takto vzniklá auta byla totiž osvobozena od 25% cla na dovoz užitkových vozů do USA.

Sprinter se v Americe nabízel pod značkami Dodge a Freightliner. Zatímco specialista na nákladní vozy Freightliner patří do koncernu Daimler i dnes a Sprintera ve třetí generaci stále nabízí, Dodge po přechodu pod křídla Fiatu sáhl ke změně. Na Sprintera navázal vozem RAM Promaster, který je přeznačenou verzí Fiatu Ducato.

Dva bezejmenní předchůdci

Před Sprinterem vyráběl Mercedes 18 let model, který neměl žádné obchodní označení. Často se proto nazývá interním kódem T1, koncem devadesátých let se mu ale v bazarech v zájmu zvýšení hodnoty říkalo také Sprinter. Skutečným označením vozu, jehož vzhled navrhl průmyslový designér Stefan Heiliger, ale bylo vždy jen číselné podle nosnosti a výkonu motoru.

Mercedes-Benz T1

Hranatý vůz s krátkou kapotou si dnes užívá kultovní status, zejména ve speciálních verzích jako obytný vůz nebo pojízdná prodejna, módně řečeno food truck. Vyrábět se začal už v roce 1977, a to v severoněmeckých Brémách – odtud pochází německé lidové označení Bremer Transporter. V roce 1984 se však jeho výroba přesunula do Düsseldorfu, kde jej po 11 letech nahradil právě Sprinter.

Oproti T1 byl Sprinter obrovským skokem vpřed mimo jiné proto, že hranatý předchůdce měl přední zavěšení s tuhou nápravou a listovými pery nebo nedokázal nabídnout turbodiesel. S přeplňováním Mercedes jednoduše při vývoji v sedmdesátých letech nepočítal a dodatečná zástavba turbodmychadla by byla příliš náročná.

Existoval ale ještě jeden užitkový Mercedes, širší a větší vůz vyráběný už od roku 1967. Také on neměl obchodní označení, v Německu se mu podle továrny, kde se vyráběl, říká Düsseldorfer Transporter. Po uvedení T1 ho Mercedes interně pojmenoval T2, aby se zdůraznila velikostní hierarchie.

Do Düsseldorfu se k němu navíc později „přistěhoval“ T1 a produkce T2 se naopak v roce 1990 přesunula do továrny Ludwigsfelde na okraji bývalého východního Berlína (Daimler zde už za války vyráběl letecké motory, v časech NDR se zde vyráběly motocykly a později nákladní vozy IFA).

Mercedes-Benz T2

Oběma užitkovým Mercedesům byla společná nabídka atmosférických naftových čtyřválců. Jednalo se o nejrůznější agregáty s objemem 2,0 až 2,4 litru a výkonem od 40 do 58 kW. Šlo o motory konstrukčních řad OM615, OM616, od konce osmdesátých let pak OM601.

Model T1 pak uměl od roku 1981 nabídnout i atmosférické pětiválce známé z osobních mercedesů, zatímco T2 jako alternativu od počátku nabízel „náklaďákový “ čtyřválec OM314 s parametry 3,8 litru a 63 kW, později doplněný ještě o 5,7litrový šestiválec s 96 kW.

Sprinter jako univerzální řešení

Jestliže T1 prožila 18 let až do příchodu Sprinteru jen s umírněnými modernizacemi, T2 zažila bouřlivější vývoj. V roce 1986 dorazila nová generace s delší kapotou a hranatější kabinou – obojí bylo výrazně inspirováno modelem T1. Novinkou bylo doplnění nabídky o přeplňované motory.

V roce 1996, rok po uvedení Sprinteru, pak Mercedes model T2 ještě jednou přepracoval. Dostal obchodní označení Vario a snadno rozeznatelnou novou příď s většími světlomety, zpětně se pak i starším T2 začalo říkat Vario.

Skutečné Vario se vyrábělo až do roku 2013. Tento letopočet je také počátkem definitivní nadvlády Sprinteru. Konstrukci s kořeny v šedesátých letech se již nevyplatilo dále modernizovat, například pro povinnou zástavbu ESP. Sprinter navíc v největších variantách dokázal už delší dobu nabídnout stejnou délku rozvoru i nosnost jako Vario.

Mercedes-Benz Vario

Ostatně už od roku 2006 se spolu s příchodem druhé generace začal Sprinter (a tehdejší sesterský VW Crafter) vyrábět i v Ludwigsfelde. Zájemce o rámový užitkový vůz dokáže koncern Daimler uspokojit i japonským Fuso Canter.

Na začátku byl Opel Blitz

Historie lehkých užitkových Mercedesů ale sahá ještě hlouběji, až do poloviny padesátých let. Mercedes byl již tou dobou dobře zavedený jako výrobce nákladních vozů, menší dodávka mu ale v nabídce chyběla. Za války v rámci racionalizace ve Stuttgartu vyráběli konkurenční Opel Blitz. Ten se v roce 1952 dočkal nové, modernější generace.

Úspěch Blitzu i menšího Volkswagenu Transporter vedl Mercedes ke vstupu do kategorie nákladních aut pod 3,5 tuny. Vznikl 4,7 metru dlouhý trambus s extrémně krátkou přídí, který se poprvé představil na frankfurtském autosalonu v roce 1955. Vůz se nejprve vyráběl v Sindlefingenu nedaleko Stuttgartu, po několika letech se ale produkce přesunula do továrny v Düsseldorfu, kterou koncern Daimler získal při odkoupení automobilky Auto Union. Až tak hluboko tedy sahají skutečné kořeny Sprinteru.

Elektrickou dodávku měl Mercedes už v sedmdesátých letech

Mercedes-Benz se letos chystá uvést do prodeje elektrický eSprinter, dodávku schopnou bezemisně vozit až 10 kubíků nákladu. Na výběr bude verze s dojezdem 168 km a nosností 891 kg nebo kombinace dojezdu 115 km a nosnosti 1045 kg (oba parametry závisí na velikosti baterie).

Na elektřinu už ale jezdily ověřovací vozy 307E a 308E vznikající od konce sedmdesátých let. Existovaly různé specifikace, dostupná data hovoří o skromném výkonu 30 kW a dojezdu 70 km, kompenzovaném nosností 1,45 tuny. Tyto vozy v počtu nejméně 22 kusů v praktickém nasazení testovala německá pošta.

Úplně první užitkový Mercedes na elektřinu ale vznikl ve spolupráci s automobilkou Hanomag-Henschel v roce 1972. Užitkové vozy tohoto výrobce Mercedes krátce nabízel pod svoji značkou, přičemž elektromobil byl opatřen výměnným modulem baterií pod podlahou. Vzniklo 59 exemplářů a některé z nich sloužily při olympiádě v Mnichově.

Elektrický Mercedes-Benz LE 306