Už mezi válkami se proslavil jako jeden z nejlepších manažerů automobilových závodních stájí. Po roce 1945 se pak jeho jméno stalo synonymem rychlosti a automobilové krásy. Během dlouhého života se ale musel Ferrari, který se dožil devadesáti let, vyrovnat i se smrtí řady svých nejbližších.
Láskou k automobilovému sportu zahořel Enzo krátce před desátými narozeninami, když jej otec Alfredo vzal ještě s bratrem Dinem na závod Coppa Florio. O rok později už se malý Ferrari vypravil sám sledovat řidiče, soutěžící na trati z Modeny do Ferrary.
A ke svým dětským snům, stát se operním pěvcem či sportovním novinářem, přidal další - rozhodl se být automobilovým závodníkem. Poslední přání se mu sice krátce po první světové válce splnilo, ještě předtím ale zasáhla do jeho života poprvé tragédie.
Během roku 1916 podlehli Alferdo i Dino Ferrariovi epidemii chřipky a Enzo sám unikl smrti jen o vlásek. Koncem války se vrátil domů, rodinou firmu, která předtím slušně prosperovala díky dodávkám pro železnici i opravám automobilů, ale našel v troskách.
Musel se tedy nechat zaměstnat. V automobilce Fiat jej sice odmítli, uchytil se ale u malé společnosti CMN, se kterou pak spojil i své závodnické začátky. Prorazil ale až poté, co přešel k automobilce Alfa Romeo. Obsadil druhé místo na Targa Florio 1920 a vyhrál i několik méně významných závodů.
V roce 1923 se Ferrari oženil s tanečnicí Laurou Garellovou a říká se, že kvůli ní odešel z okruhů a věnoval se organizaci. V roce 1929 založil stáj Scuderia Ferrari, která jezdila s vozy Alfa Romeo a koncem 30. let ho automobilka pověřila vedením své závodní divize.
Ferrari měl v té době už jméno a známé bylo i jeho logo. Vzpínajícího se hřebce převzal v roce 1923 od matky italského leteckého esa z první světové války, hraběte Franceska Baracci. Umístil ho na žlutý štít (barva Modeny), přidal písmena SF, tedy Scuderia Ferrari. Typická červená pak byla mezi válkami italskou národní barvou v automobilových závodech.
Ještě předtím, než získal významný postavení u Alfy Romeo, přihodilo se v jeho životě něco mnohem důležitějšího. V lednu 1932 se mu narodil syn Alfredo, zvaný Dino, ve kterém se Enzo doslova viděl.
Posílal ho do nejlepších škol a přál si, aby syn, nadějný konstruktér, jednou převzal vedení firmy. Mezitím se Ferrari rozešel s Alfou Romeo a po přestávce, způsobené válkou i smlouvou, jež mu zakazovala čtyři roky působit v oboru pod svým jménem, založil v roce 1948 vlastní automobilku. Jeho cílem ale nebyla výroba běžných automobilů, Ferrari toužil "jen" vytvořit ty nejlepší závodní automobily.
A to se mu podařilo, v roce 1952 se Alberto Ascari s Ferrari stal poprvé mistrem světa formule 1. Od té doby jezdci ve Ferrari nasbírali přes tucet titulů. V půli 50. let ale postihla Ferrariho rána, ze které se nikdy úplně nevzpamatoval. Dino onemocněl svalovou dystrofií a v červnu 1956 zemřel.
Ferrari na památku svého syna na veřejnosti od té doby nesundával černé sluneční brýle a pojmenoval po něm také jedno z nejslavnějších a nejkrásnějších sportovních aut 60. a 70. let, Ferrari Dino.
Enzo měl sice ještě syna Piera, který se narodil v roce 1945 z nemanželského vztahu, vztah k němu ale nebyl nikdy tak silný.
Ferrari, přezdívaný Il Commendatore a proslulý autoritativním stylem řízení, se od Dinovy smrti upnul ještě více k firmě. Ta ale přestávala být hlavně výrobcem závodních vozů a z továrny v Maranellu stále častěji vyjížděly vozy pro běžné silnice.
Enzo sice měl ke svým zákazníkům rezervovaný vztah - říkal, že jsou to často snobové, kterým příliš nejde o automobil s perfektními jízdními vlastnostmi - na druhou stranu ale pomáhali financovat závodní stáj. Finanční problémy sice nakonec koncem 60. let přivedly firmu do náruče koncernu Fiat, Enzo si ale svůj vliv udržel až do své smrti v roce 1988.
