Tuto neděli končí 83. ženevský autosalon. Přesně před třiceti lety se Petr Hrdlička, vůdčí osobnost vývoje Škody Favorit, a Andrej Barčák z Motokovu vydali do Ženevy sehnat designéra pro nový model. Právě favorit s karoserií od slavného italského designéra byl pak chvilku po svém představení v roce 1987 svědkem sametové revoluce a možná se zdál atraktivním základem pro růst automobilky v rukách zahraničního partnera. Čtěte, jak námluvy s Italy probíhaly:
Na autosalon jsme jeli společně s Ing. Andrejem Barčákem z Motokovu. V té době platilo nařízení, že jednat se zahraničním partnerem může jen zástupce podniku zahraničního obchodu, kdepak nějaký technik nebo konstruktér, alespoň na papíře to takhle stálo. Ing. Barčák je velice inteligentní a pracovitý. Jako syn tehdejšího ministra zahraničního obchodu byl ale tímhle původem poněkud stigmatizován. Když se třeba stalo, že za ním jako za ředitelem skupiny prodeje osobních vozů na Motokovu přišel podřízený, že něco nejde, mávl Andrej
rukou, zvedl telefon, někam zavolal a oni mu tam vyhověli. Když si něco vzal do hlavy, tak to prosadil a většinou to byly výborné věci. V Ženevě jsme se spolu výborně shodli, chtěl to, co jsem chtěl já, byli jsme na stejné vlně. A začali jsme u stánku Ital Design.
Za vchodem stála sekretářka, které jsme se představili, načež jsme se dověděli, že šéf teď nemá čas, čeká japonskou delegaci. Tomu jsme rozuměli, protože jsme přišli neohlášeni, chtěli jsme si proto jen sjednat schůzku. Slečna odešla, za chvíli přišel Giugiaro a dal nám sice slušně, ale jasně najevo, že by byl nerad, aby na jeho stánku pánové z Japonska spatřili zástupce Škody.
Tak jsme poděkovali a odešli. Už jsme o žádnou schůzku nežádali, s Andrejem jsme si řekli, že se sem vracet nebudeme. Aby nám dělal karoserii někdo, kdo se za Škodu stydí, tak zle na tom nejsme. Dobře jsme se rozhodli.
Zamířili jsme k Pininfarinovi. Byl slušný, ale nemohl vyhovět. Měl smlouvu s Peugeotem, že v Evropě smí karosovat italské vozy a pak peugeoty. Japonsko, Amerika – žádný problém. Evropa – je mu líto. Škoda. Šli jsme dál, k Chaussonovi, známému francouzskému karosáři, který dělal speciální kreace
pro Renault. Tehdy spolupracoval s naturalizovaným Řekem Volanisem, který vytvořil Matru Bagheeru, Simcu Rancho a řadu dalších vozů, o nichž tvrdil, že mají vynikající koeficient odporu vzduchu. Je třeba brát to s rezervou, protože v různých aerodynamických tunelech naměříte u jednoho vozu různé hodnoty a zrovna v tunelu ve francouzském Saint Cyr se naměří vždycky nejlepší koeficient. Vozy se dnes proto měří v různých kanálech a ze získaných hodnot se pak počítá průměr.
Originální katalogŠkoda Favorit v plné parádě ZDE |
Požádali jsme o konkrétní nabídku s rozpočtem, časovým harmonogramem a co všechno mohou dodat. Nakonec jsme navštívili firmu Bertone. Ředitel Filiberto Giannini měl být až následující den, s ním jsme to mohli probrat, padrone Bertone byl přítomen až o den později.
Druhého dne jsme se sešli s Gianninim, inteligentním člověkem, který byl nesmírně vstřícný a ochotný. Všechno jsem mu vysvětlil, především situaci, v níž jsme. Výkresy vnějšího tvaru káry potřebuji do konce roku. Giannini zhluboka dýchal, ale jinak okem nemrkl. Slíbil, že se budou snažit. Pokračovali jsme. Chceme sádrovou maketu, která vypadá jako vůz, interiér a ještě provedení kombi. Protože bychom řadu věcí v Boleslavi vůbec nemohli stačit,objednali bychom i plechařinu na 19 prototypů, které bychom si svařili v automobilce. Dál
jsme požadovali tři hotové svařené karoserie, protože udělat to jinak nebylo v lidských silách.
Ten koukal. A co teprve já, vždyť jsem v tu chvíli o novém voze nic nevěděl. Když jsem s ním mluvil, stále ještě jsem byl zaměstnancem ÚVMV a s automobilkou jsem neměl de iure nic společného. To jsem mu ovšem nevykládal, zato jsem pořád opakoval termíny. Do konce roku, za osm měsíců, musely být výkresy, za dalšího půl roku výrobní výkresy karoserie. Giannini se v tu chvíli jen útrpně pousmál. Prototypy postavit za dalšího půl roku, odzkoušet, co je špatně, změnit, 30. června roku 1985 všechno odevzdat. Beznaděj.
V soukolí okřídleného šípuZákulisí automobilky Škoda očima konstruktéra Favoritu Petra Hrdličky  Autor: Jan Králík ISBN: 978-80-247-2415-7 Vydala: Grada |
Po této schůzce za námi Giugiaro poslal na stánek svého člověka, že by se s námi rád sešel. Samozřejmě jsem mu vzkázal, že nemáme čas, že se můžeme sejít další den v sedm večer. Souhlasil. Andrej Barčák ale přesně věděl, kam mířím. Říkal, abychom se na něho vykašlali. Vyhnal nás, tak má smůlu, umyjeme ho. Přišli jsme k němu, poděkovali za zájem, když jsme ale viděli, že se za nás stydí, zadali jsme návrh vozu se vším všudy jiné firmě. Mockrát děkujeme,
obrátíme se příště, budeme-li potřebovat.
Osobně jsem pokládal a pokládám dodnes za naprosto nepřijatelné zadat takovou práci někomu, komu není zákazník zrovna recht. S Bertonem to bylo jinak, také díky souhře okolností a náhod. Dělal totiž návrh na Fiat Uno stejně jako Giugiaro, k jehož designu se automobilka přiklonila. Pak to sami nějak modifikovali, což je obecně hloupost, mistrovy tahy štětce se nedodělávají, na což asi u Fiatu přišli, takže Tipo už zůstalo v kabátě, jaký navrhlo designérské studio I.D.E.A.
Bertone tedy měl po zkušenosti s Fiatem hořko v ústech a chtěl ukázat, že je tím pravým na vůz této třídy. Přišli jsme zkrátka ve správnou chvíli, byla to dobrá konstelace hvězd. Proseděli jsme společně asi třikrát tři hodiny. Řekl nám, že chce udělat lepší vůz, než je Uno. Nakonec se samozřejmě zeptal, kdy dostane objednávku. Tady ovšem nešlo taktizovat. Podívejte, pane Bertone, to je u nás strašně těžký. To bude trvat dva až tři měsíce, než se u nás připraví kontrakt. Ale na to nemůžeme čekat. Já musím dělat a vy mi musíte věřit a začít pracovat zadarmo. Chvíli se cukal, ale pak jsme ho přesvědčili, vzal to.
V prominentním designérském časopisu Auto & Design č. 47 z ledna/února 1988 potom vyšel článek, v němž se mimo jiné psalo: "Bertone byl vůbec poprvé vyzván k vytvoření stylu auta pro Východ, které mělo nahradit model z roku 1974. Tehdy se ve Škodě narodila modernizace tvarového a mechanického konceptu vzniklého v roce 1964. Teď měl design přinést na zcela novém podvozku a s novým hnacím agregátem něco nového, aniž by se ze zřetele ztratili českoslovenští zákazníci, a přitom obstál ve zkoušce doby. Nutný byl nový pohled bez předsudků. Myšlenka, aby design pro Škodu byl svěřen Bertonemu, vznikla na autosalonu. K prvnímu kontaktu došlo zejména díky panu Hrdličkovi, řediteli vývoje, jehož rozhodovací pravomoc by mohla být porovnána s hlavou společnosti, protože prakticky u všech východoevropských firem má generální ředitel především politickou úlohu. 'Naše skutečné vztahy se Škodou začaly na ženevském autosalonu 1983,' vzpomíná Bertone a pokračuje: 'Dostali jsme jasně definované podklady pro začátek prací, tj. rozvor, umístění agregátů a řidiče. Tento návrh jsme okamžitě akceptovali, protože představoval vynikající prostorové uspořádání vzhledem k celkové délce vozidla.'"
Byli jsme rádi, že to takhle dopadlo, protože jsem měl proti Giugiarovi své námitky. Jeho první návrh na Škodu 720 z let 1967–68 byl opravdu skvělý. Když se snad po pěti letech chystal další projekt nového vozu, AZNP se opět obrátily na Giugiara. To, co odevzdal, byl odpadek. Jednoduše to odbyl a já cítil, že mu na nás příliš nezáleží.
Bertone pak připravil finanční nabídku. Z toho, co jsme dostali, byla bez řečí nejpříznivější: nabízel za nejméně peněz nejvíc práce. Mám dojem, že jsme dostali ještě třetí nabídku, ale už si nevzpomenu, od koho byla. Ta Bertoneho zkrátka neměla konkurenci. Za 28 milionů korun jsme dostali vývoj hatchbacku, sedanu, kupé, výrobu vzoru interiéru a výrobu 19 karoserií. Z dnešního pohledu to bylo zadarmo. Kontrakt byl hotov v červnu 1983 a když ho přijel podepsat, měl už v aktovce skici.
