Volební výsledky budou mít nejspíš přímé dopady do vývoje uvnitř jednotlivých partají. Při povolebním vyjednávání půjde vzhledem k vyostřenosti na tuzemské politické scéně jen stěží říct, že jde o lokální koalice, se kterými nemají stranické centrály co do činění. A do třetice: doplňovací volby do Senátu mohou pořádně zkomplikovat prosazování zákonů už tak vachrlaté vládní koalici ANO s ČSSD a podporou komunistů.
Nejprve si pojďme nastínit, o co se hraje v některých stranách zastoupených ve Sněmovně. Pro Andreje Babiše zřejmě obecní volby představují spíš komplikace. Čím dále od centrály hnutí ANO (tedy od něj), tím je pro něj obtížnější kontrolovat, co se v menších městech a na vesnicích pod vlajkou ANO děje.
Navzdory průšvihům ANO
Před čtyřmi roky uspělo šestnáct set „Babišových“ kandidátů, ANO se postavilo do čela zhruba šedesáti radnic. Po pouhém půlroce zkrachovaly jejich snahy asi v desetině z nich, následovaly další. Působení ANO na radnicích provázely vnitřní spory, amatérismus, nebo obojí. Leckde si hnutí své primátory, starosty či radní samo odvolalo, jinde se rovnou rozštěpilo.
V Praze sice hnutí v čele s Adrianou Krnáčovou dovládlo, ovšem za průšvih to označuje i sám Babiš. Zřejmě i proto dnes billboardy čelných kandidátů se „šéfem“ v bílé košili doplňuje slogan, že mají na Babiše mobil a mohou mu zavolat.
Pro ANO je důležitý úspěch především ve velkých městech. Kromě jiného se v nich totiž ukáže možný příští trend. Tedy jestli Babiš ještě „funguje“ a zda jsou jeho lidé ještě bráni jako protestní hnutí, anebo zda si je už lidé přiřadili ke stranám establishmentu, kterým se navíc v uplynulých čtyřech letech příliš nedařilo.
ČSSD běží o život
Sociální demokraté mají úplně jiné starosti. Už před čtyřmi lety sice ČSSD s ANO prohrála ve všech čtrnácti krajských městech, přesto své tehdejší největší rivaly na počty získaných zastupitelů v celé zemi porazila o víc než o polovinu.
Letos s něčím takovým ani v Lidovém domě nepočítají. Předseda Jan Hamáček by si přál, aby v součtu v komunálních volbách získali opět aspoň sedm procent hlasů, což může být pro rozklíženou stranu dost obtížné. Jakmile to bude méně, mohou vedení ČSSD čekat velké potíže. Nespokojení straníci z regionů to okamžitě začnou přičítat Hamáčkem prosazené účasti ve vládě, jejímž nejomílanějším výsledkem jsou zatím tahanice o nominanta na ministerstvo zahraničí Miroslava Pocheho.
Ve straně opět mohou nastat turbulence, které by mohly vést ke snahám o odchod z vlády. Nehledě na to, že při očekávané významné ztrátě zastupitelských mandátů (v Praze reálně hrozí, že se socialisté do zastupitelstva vůbec nedostanou) ČSSD přijde o státní příspěvky za každého zastupitele, což je dnes jeden z nejvýznamnějších příjmů strany.
Fiala a jeho trendy
O hodně hrají také občanští demokraté, byť to nebude takové drama. Ještě v létě roku 2014 byla ODS mezi stranami celostátním premiantem a měla 4 480 zastupitelů. Po podzimních volbách se propadla, když získala „jen“ 2 214 mandátů, ztratila tedy téměř polovinu křesel.
Vedení strany v čele s Petrem Fialou se neustále pyšní setrvalým růstem preferencí, byť ten poslední to nepotvrzuje. Pokud oproti čtyři roky starému výsledku neuspějí výrazně lépe, bude celá tato teorie smetena ze stolu. V ODS se pak mohou začít dít věci. Odejít by mohl Václav Klaus mladší, ozvat by se možná mohli i někteří další výrazní politici, kterým se Fialův směr zajídá.
V TOP 09 nikdo s celostátně dobrým výsledkem ani nepočítá. Hraje se především o předsedu Jiřího Pospíšila. Pokud by v čele kandidátky se STAN a lidovci v Praze výrazně neuspěl, může očekávat snahu Miroslava Kalouska o odvetu za to, že mu před pár měsíci stranu doslova ukradl pod nosem. Kalousek si ji bude chtít vzít zpět.
Koalice nepřátel?
Důležité ovšem nebudou jen výsledky, ale také povolební vyjednávání o koalicích. Záležet bude na tom, jak uspějí třeba nevýrazní lidovci (vítěz posledních komunálních voleb mezi stranami), ale především protestní strany jako Piráti či SPD Tomia Okamury, které před čtyřmi lety získaly každá pár desítek zastupitelů.
Při očekávaném debaklu socialistů se mnohde budou muset spojovat strany, které spolu na celostátní úrovni tvrdě bojují. Například v Praze si hnutí ANO namlouvají jak ODS, tak TOP 09. Pokud se tam – stejně jako v některých dalších městech – domluví na úkor protestních hlasů, bude to jednak potvrzením, že je už dnes Babišovo hnutí pokládáno za „tradiční stranu“, jednak to bude důležitý signál, jak by se mohla situace vyvinout po volbách do Sněmovny.
No a pak jsou tu volby do Senátu. ANO má pouhých šest senátorů, ale ve volbách do horní komory se mu tradičně nedaří. Stejně tak komunistům, kteří se mohou „pyšnit“ jediným senátorem. Zato v horní komoře dosud nejsilnější ČSSD obhajuje hned 13 z 25 křesel. Pokud by vládní strany neuspěly a výrazně navrch v Senátu získala opozice, může to vládě pořádně zkomplikovat život. Senátoři by jí totiž do Sněmovny mohli vracet každý zákon. Najít tam pak pro jejich přehlasování 101 hlasů by při křehkosti spojení ANO, ČSSD a KSČM nebyla žádná selanka.
