Myslíte, že se bude politika nového amerického prezidenta Donalda Trumpa v bezpečnostních otázkách, a to především ke spojencům v NATO, v reálu lišit od předvolebních prohlášení?
Situace kolem nové politiky USA po zvolení Donalda Trumpa se teprve rodí, takže lze soudit zatím jen z prvotních signálů a mých dojmů z krátkého a intenzivního pobytu ve Washingtonu. Obsazení klíčových pozic konkrétními lidmi rozhodne o váze daného ministerstva nebo agentury. Nově zvolený prezident se bude střetávat i s Kongresem, který má v otázkách zejména obrany a armády velice silné slovo a jeho výbory přímo o řadě věcí rozhodují. Takže situace se vyvíjí.
Mimochodem i proto bychom u toho vývoje měli být a snažit se leccos v zárodku ovlivnit. Japonský premiér byl u Donalda Trumpa hned pár dnů po zvolení. Ve Washingtonu se teď rychle objevují významné delegace, které konzultují, ptají se, formulují své představy, navštěvují Kongres i think-tanky, které mají blízko k „transition“ týmu.
Nicméně některá čerstvá oznámení, jako nominace generála Mattise do čela Pentagonu, nasvědčují, že Trumpovy silné proklamace možná budou trochu „obroušeny“.
Některé základní změny jsou však už jasné a přejdou z kampaně do výkonu administrativy a politiky. Týká se to zejména věci, která je pro nás významná, a to Trumpova silného argumentu z kampaně, že USA nemusejí ctít závazek garantovat obranu těm evropským spojencům, kteří neplní své závazky a povinnosti vůči společné obraně v NATO. U nás byl tento výrok zkreslen jako ústupek Rusku, ale jeho obsahem je právě provázání společné obrany s naplněním členských závazků, zejména pokud jde o 2% výdaje na obranu.
Diskuse v Kongresu i v obranných think-tancích ukázala, že v tomto ohledu Trump vyjádřil převažující názor odborných kruhů i amerických voličů. A je třeba to brát vážně, protože diskuse k tématu ukázaly, že je to považováno za první krok. Kromě nízkých výdajů je nám vytýkaná malá nebo nízká bojová schopnost a nulové investice do infrastruktury pro spojeneckou pomoc v případě potřeby na našem území.
Oni tedy budou trvat nejen na finančních závazcích, ale zejména na jejich proměně do robustního vzestupu našich bojových schopností. A musím říct, že v tom mají samozřejmě pravdu. NATO nás kritizuje delší dobu, ale náprava není v dohledu.
Takže myslíte, že můžeme očekávat silný americký tlak na ty země, které své závazky ohledně výdajů na obranu neplní?
Když se zamyslíme nad prioritami zvoleného prezidenta, je zřejmé, že jsou vnitřní a ekonomické, modernizační, tedy dlouhodobější z hlediska výsledků. Naproti tomu snížení podílu USA na financování NATO a obrany Evropy (75 %), povzbuzením spojenců k plnění svých závazků je pro Američany bezprostředně dosažitelné. Půjdou s tím tedy dopředu rychle? Podle mne ano.
Ivan Gabal Sociolog a bezpečnostní expert, jeden ze zakladatelů Občanského fóra v roce 1989. Působil v Českém helsinském výboru nebo nadaci Fórum 2000. Je zakladatelem hnutí Veřejnost proti korupci. V roce 2013 byl zvolen jako nezávislý na kandidátce KDU-ČSL do Poslanecké sněmovny. Je místopředsedou sněmovního Výboru pro obranu a členem Výboru pro bezpečnost. |
Proto již na summitu NATO v příštím roce bychom měli mít v rukou vypracovaný plán dosažení plné výše našeho závazku během 4-5 let. Ten plán bychom měli opravdu prezentovat jako jasný závazek, nikoli jako naši stávající koaliční smlouvu o navýšení výdajů na obranu do roku 2020 na 1,4 %, kterou ministr obrany neplní a nejspíš nesplní. Tváří v tvář předpokládané americké výzvě jsme největší hrozbou sami sobě. Chytračit by se nám nemuselo vyplatit, stejně jako nedělat nic, což by byla nejspolehlivější cesta na špatnou trajektorii.
Ale k tomu přeci musí dát jasný signál právě politici.
Například Němci tento aspekt vzali vážně okamžitě a nedvojsmyslně vyjádřili zájem udržet silnou atlantickou obrannou spolupráci. Neprodleně navýší z 1,2 % HDP, což v jejich případě znamená navýšení o zhruba 30 miliard eur na 60 miliard, které obdrží Bundeswehr na svou zásadní modernizaci.
A u nás ta vůle není? Nedávné armádní velitelské shromáždění se přeci neslo v duchu, že armáda má konečně svou koncepci, ve které je přesně nalinkováno co, kdy a proč pořídit.
Jsem si vědom toho, že na ministerstvu obrany a na generálním štábu jde z velkého nárůstu peněz hrůza a ministr i náčelník generálního štábu jsou asi jediní na světě, kteří říkají, že robustní navýšení peněz nechtějí. Nicméně už je v naší bezpečnostní komunitě vydiskutováno, že v současném modelu graduálního navyšování modernizovat výzbroj a podstatně zvyšovat bojovou výkonnost našich sil nedokážeme, takže prudce navyšovat výdaje na obranu potřebujeme.
Diskutuje se i o zřízení modernizačního fondu, kde by se prostředky kumulovaly po delší dobu a plánovalo vybavování moderní bojovou technikou. Představa o mechanismu výrazného navýšení výdajů a jejich proměna do bojové techniky existuje. Ale je otázka, zda ministr a náčelník generálního štábu mají dost odvahy a schopnosti do bojových kompetencí jít. Podle mne ukazuje například modernizace vrtulníků, že na to zatím schopnosti nemáme. Mění se to ve frašku, kde na konci půjdeme cestou lacinějších technologií, které za sebou nemají bojové nasazení. Jsme tak bohatí, abychom si pořizovali laciné a neozkoušené zbraně? Podle mne je to alibismus.
Přitom prostředky dostupné jsou a pořízením skutečně bojové kapacity bychom převzali více odpovědnosti a spojencům nabídli něco, co má prokazatelnou přidanou hodnotu. Neumíme řešit společné problémy a schopnosti spojenců a děláme domácí kupecké počty. To je špatný směr.
Nadchází podle Vás doba, kdy Spojené státy budou otevřeně a přesně dělit své spojence na ty schopné a spolehlivé a na ty neschopné?
Můj základní dojem z Washingtonu je, že otevíráme novou kapitolu transatlantických vztahů a je třeba v ní obstát. Po úvodním úsilí získat členství, za což patří kredit Václavu Havlovi, stejně jako za další vlny rozšíření zejména o Balty, Slovensko, Slovinsko, Bulharsko a Rumunsko, jsme měli období adaptace a profesionalizace našich sil, vybudování civilní a parlamentní kontroly, později těžká práce a účast v misích i za cenu kanibalizace domácích schopností. Nyní se od nás vyžaduje další krok, a to schopnost vložit do společné obrany slíbené prostředky a zároveň je proměnit v naši vlastní bojovou výkonnost a schopnost sdílet břemeno společné obrany.
Je to moc nebo něco mimořádného? Myslím, že není. Je a bude to požadavek nejsilnějšího spojence v elitním klubu. V prvé řadě je to ale náš vlastní zájem, zájem v souladu s článkem 3 Washingtonské smlouvy - zajistit a budovat vlastní obranu. Je třeba, aby to vedení ministerstva a generálního štábu vzalo na vědomí a odpovědně jsme na tom začali pracovat. Jdeme do nové doby a nemůžeme si dovolit v této době selhat. Bylo by to neodpustitelné.
Ale jak chcete přesvědčit klíčové osoby a potažmo veřejnost?
Když člověk dnes letí zpět do Evropy s americkou společností, musí si všimnout, jak narostl podíl rodin Afroameričanů, kteří cestují i s dětmi do Evropy - asi jako turisté. Budou nejspíš překvapení, jak v Evropě žijeme, jakou máme kvalitu života. Oni mají zpravidla jen dva týdny dovolené, pár týdnů mateřské, minimální sociální a zdravotní zajištění, extrémně drahé univerzity a privátní střední školy.
Mnohé z toho, čemu se těšíme my, máme díky tomu, jakou nám poskytují bezpečnost a jak ji pro nás dotují, udržují a financují přítomnost svých jednotek v Evropě. Vzpomeňme si na mladé kluky a holky v „Dragoon Ride“. Jenom pobyt a pohyb americké brigády v severní Evropě stojí Američany dvě miliardy dolarů.
Nejsme ani neutrální, ani tak chudí, abychom se nemohli na své obraně podílet tak, jak jsme slíbili. A nikdo se nemůže divit těm Američanům, kteří jsou překvapeni, jak si v Evropě žijeme, že nakonec ve volbě dali přednost výzvě Donalda Trumpa, že Amerika nemůže do nekonečně platit za bezpečnost Evropanů. Není nad čím váhat. Pokud nesplníme své závazky ani teď, jsme největší hrozbou sami sobě.
