Trus, ovšem s vědeckými názvy
Názvy to byly působivé a zněly učeně, obsah tinktur však býval velmi podezřelý.
Jedním ze základních předpokladů úspěchu podané medicíny v sedmnáctém a osmnáctém století byla víra pacienta v uzdravení. Utužit ji měly působivé názvy podávaných preparátů. Příkladem mohl být přípravek Album graecum. Že název napovídá něco bílého a řeckého? Zdání klame – byl vyroben z psího trusu, který se na slunci nechal vysušit tak, až zbělal. Pak už jen stačilo smíchat s medem a podávat proti škrábání v krku, bolavým hlasivkám a na podporu vykašlávání. Ano, vnitřně.
Po trusu sahali šarlatáni často. Stercus canis officinale byl vybělený trus afrických hyen, jehož jedinou předností byl opravdu intenzivní zápach. Do Evropy dorazila tato substance jen málokdy v potřebném skupenství, proto bývala zužitkována do podoby mazlavých zábalů a mastí, aplikovaných ve formě náplastí. Že se léčíte dovozovou medicínou, pocítili všichni okolo.
A pak tu byl ještě Stercus equi, trus koňský. Lékárníci používali v tomto případě pro výrobu preparátů na kámen ztvrdlé hrudky trusu. Ty pak míchali s bílým vínem a podávali proti zánětům. Z jistých důvodů musel trus pocházet od koňů nekastrovaných, hřebců v plné síle.
