Trus, ovšem s vědeckými názvy
Názvy to byly působivé a zněly učeně, obsah tinktur však býval velmi podezřelý.
Jedním ze základních předpokladů úspěchu podané medicíny v sedmnáctém a osmnáctém století byla víra pacienta v uzdravení. Utužit ji měly působivé názvy podávaných preparátů. Příkladem mohl být přípravek Album graecum. Že název napovídá něco bílého a řeckého? Zdání klame – byl vyroben z psího trusu, který se na slunci nechal vysušit tak, až zbělal. Pak už jen stačilo smíchat s medem a podávat proti škrábání v krku, bolavým hlasivkám a na podporu vykašlávání. Ano, vnitřně.
Po trusu sahali šarlatáni často. Stercus canis officinale byl vybělený trus afrických hyen, jehož jedinou předností byl opravdu intenzivní zápach. Do Evropy dorazila tato substance jen málokdy v potřebném skupenství, proto bývala zužitkována do podoby mazlavých zábalů a mastí, aplikovaných ve formě náplastí. Že se léčíte dovozovou medicínou, pocítili všichni okolo.
A pak tu byl ještě Stercus equi, trus koňský. Lékárníci používali v tomto případě pro výrobu preparátů na kámen ztvrdlé hrudky trusu. Ty pak míchali s bílým vínem a podávali proti zánětům. Z jistých důvodů musel trus pocházet od koňů nekastrovaných, hřebců v plné síle.
Osolte si život
Léčitelé byli ve svém řemesle velmi kreativní.
Lékárníci v osmnáctém století nedělali drahoty, diagnózy pacientů uměli vystřelit rychle jako růži na pouti. Artritida a bolesti kloubů tehdy měly jedinou příčinu – nedostatek tělesných solí. Přesněji pak solí dusičných. Jak zvýšit jejich koncentraci ve vašem těle? Dodá je Lumbrici terestris – žížala obecná.
Léčitelé sázeli na sesbírané žížalí výměšky. Čím čerstvější, tím lepší. Půda je totiž plná dusíku a žížalám dusík nechutná, proto je jen logické, že ho kroužkovci „vytlačí“ ven. A nebyl-li žížalí trus? Lékárníci nabídli výměšky hlemýžďů. A pokud nebyly ani ty, sesbírali hlemýždí sliz a smíchali ho s hnědým cukrem.
Jak se dýchá velrybám?
Ingredience byly extravagantní, procedury přípravy „medikamentů“ však vyžadovaly striktní pečlivost.
Máte ucpaný nos, podrážděné sliznice, špatně dýcháte? Odpovědí na vaše trápení mohlo být spermaceti. Voskovitá substance, paltimát cetylnatý, vypreparovaná z hlavové části těla vorvaňů. Bez vůně a bez zápachu, v podstatě lůj. Vlastně žádný extrém.
V osmnáctém a začátkem devatenáctého století však byl mnohem populárnější nažloutlý spermacetový olej. Jeho rozpouštědlem byl chloroform. Takže jste se spolu s pár gramy velrybích ostatků mohli ponořit do omamného snění, při kterém jste si na ucpaný nos ani nevzpomněli.
A když vás trápily bolesti v podbřišku, křeče? I potom vám měla pomoct velryba, respektive ambra obsažená v jejím žaludku. Nevýhodou bylo, že pozřít onen superaromatický výměšek bylo často nad lidské síly. Pacienti obvykle při pokusu ambru sníst vydávili úplně vše. A pak se jim ulevilo. Většinou.
Lékařský kanibalismus
Vlastním jménem byl Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim. Jméno Paracelsus přijal lékař, astrolog a alchymista proto, aby dal najevo své přesvědčení, jak převyšuje znalosti starořímského lékaře jménem Celsus.
Latinský citát Similia similibus curentur (Léčit podobné podobným) je připisován doktoru Hahnemannovi, průkopníkovi homeopatické medicíny, vlastně dost neprávem. Tato teorie je totiž součástí humánní medicíny odnepaměti, což dokazuje i letité české úsloví Čím ses zkazil, tím se sprav, které silně razil i Paracelsus.
V Evropě dala reputace středověkého lékaře a alchymisty vzniknout i dalšímu dost kurióznímu směru, který se nazýval corpse medicineae nebo mors medinicae – lékařský kanibalismus. V krátkosti: vaše trable se špatným zrakem znamenají, že vám vaše oči nestačí. Co s tím? Předepíšeme vám další oči. Kde je vzít? Hřbitovy jsou jich plné a přičinlivý lékárník se dokáže zasadit o to, aby v jeho laboratoriu pár relativně zachovalých očních bulev vždycky bylo. Pak jen usušit, vyluhovat, vydestilovat – a máme dokonalé oční kapky.
Medicína z Údolí králů
Farmacii a lékařství trvalo dlouho, než se ustavily na vědeckých základech.
Noční obchůzky s krumpáčem a rýčem kolem hřbitovních zdí mohly pochopitelně vyústit v nepříjemné obvinění a soudy. Lékárníci tomu předcházeli jednak tím, že si na špinavou práci najímali lidi, jednak tím, že často čerpali z „medicíny faraónů“.
Dovážet do Evropy mumie z Egypta bylo velkou módou. A lidé je dokázali zužitkovat nejen jako laciný suvenýr ze země pyramid, fosforečné hnojivo (tak bylo například znehodnoceno 180 tisíc kočičích mumií), ale i jako substrát pro výrobu léčiv.
Obličejové partie z torza obaleného těla někdejšího hodnostáře nebo panovníka už byly příslušně prosušené, takže jejich namletí do oftalmologické tinktury nepředstavovalo problém. Jen pozor na laciné kopie. Egypťané neměli dost mumií, aby jimi mohli sytit evropský trh, a tak na úpalném slunci sušili i těla čerstvá, nedávno zesnulá, a vydávali je za ostatky dávných vládců.
Blahodárný vliv sádla
Špatné oči? Pomůže extrakt z očních bulv mrtvého.
Poptávka lékárníků po lidských kadáverech byla na pomezí sedmnáctého a osmnáctého století nezměrná. Jak dodává historik Richard Sugg z Univerzity v Durnhamu: „Lidé se přestali ptát, zda je správné jíst lidské maso. Začali řešit, jaký druh lidského masa je pro jejich zdraví nejdůležitější.“
Plešatíte? Potřebujete víc vlasů. Bolí vás srdce? Potřebujete srdce. A v lékárně už měli zásobu. Předměstí Paříže tehdy odporně páchla, protože se v mýdlárnách vyvařoval lidský tuk (co by pro lidskou pokožku mohlo být lepší než opravdové lidské sádlo?). Na viselce u soudních dvorů se stály fronty, protože jejich tělesné tekutiny a výměšky představovaly dokonalý extrakt pro výrobu životabudičů. A lebeční kosti, zvlášť ty poházené v lesích a porostlé mechem, se vyvažovaly zlatem.
Konzumací mozku k lepšímu mozku
Kde selhávaly medikamenty, sahalo se k víře. Dřevoryt z roku 1537
Zabrat šarlatánské i pacientské peněžence dávala „mozková tinktura“, kterou v knize Umění destilace popsal v roce 1651 John French. Receptura počítá s nasekanou mozkovou tkání, odleželou ve víně. Výluh poté procházel kolonou, speciální nádobou, a výsledný destilát měl zvyšovat intelekt konzumenta.
Lacinější variantou pak byla krevní marmeláda z Francie, která se dočkala široké medializace v roce 1679. Byla to vlastně taková trochu jiná transfuze. Povšechně zdravý člověk si nechal u lékárníka pustit žilou, a ten pak z mísy plné krve vyrobil džem, který měl zlepšovat zdravotní stav konzumentů.
Robert Boyle, badatel, jehož poučky a zákony se v hodinách fyziky a chemie učíme dodnes, zase nedal dopustit na destilát lebečního obsahu jako lék proti epilepsii.
Vyrobte si vlastní všelék
Lidské poznání má limity a potřebuje čas. Proto vypadala raná medicína značně nedokonale.
Pokud byla krevní marmeláda a mýdlo z lidského tuku variací na dnešní transfuze a transplantace, postup na výrobu homunkula z roku 1650 je pak jakýmsi mentálním předvojem medicíny z kmenových buněk.
I tady byl třeba „zárodek“. Vlastní výroby. Spermie muže ve větším než malém objemu byly uloženy do prosklené baňky, která byla dokonale uzavřena a poté pohřbena hluboko do hromady koňského hnoje. Jeho biologický rozklad pak simuloval výživné teplo dělohy. Po čtyřiceti dnech vývoje se kapalina uvnitř stala zárodkem živé bytosti, umělým člověkem, homunkulem. K čemu to mohlo být dobré? Inu, obsahovalo to komplexní esenci lidského tvora, takže to byl základ pro naprosto univerzální lék.
