Když v roce 1867 Američané odkoupili za částku 7,2 milionu dolarů od carského Ruska území Aljašky, vypadalo to na perfektní obchod. Při ceně pěti centů za hektar je koupě vyšla opravdu lacino a pro celistvost federace měla nezpochybnitelný význam. Investice se jim hned o třicet let později zhodnotila, když se v povodí řek Yukon a Klondike našlo zlato. Navíc celé území mrazivého severu vypadalo jako nevyčerpatelná zásobárna přírodních zdrojů, zejména dřeva i ropy.
Jenže v padesátých letech minulého století se rozlehlost a izolovanost celé Aljašky ukázala být jako zásadní strategická komplikace. Studená válka učinila tuto výspu amerického kontinentu nesmírně zranitelnou.
Pokud by se Sověti rozhodli pro scénář přímého vpádu, dělilo je tu od pevniny nějakých 40 kilometrů Beringovy úžiny. Co jim v invazi mohlo zabránit? Kromě špatného počasí vlastně nic. Stačí jen pohled do map. Když započteme všechny výběžky aljašských poloostrovů, činí délka zdejšího pobřeží zhruba 54 600 kilometrů. A na ploše 1,5 milionu kilometrů čtverečních tohoto teritoria tehdy žilo jen kolem 135 tisíc obyvatel, s převahou osídlení v příbřežním městečku Anchorage.
Jinými slovy, Sověti sem mohli vrhnout celé divize, aniž by si toho kdokoliv všiml. Zvláště nepříjemné by bylo, kdyby tu dokázali vybudovat letiště. Není divu, že představa Sibiří zocelených sovětských výsadkářů, kteří si Aljaškou klestí cestu až k Washingtonu, nedala americkým generálům spát.
Aljaška, odrazový můstek pro útok na USA
A dělala těžkou hlavu také řediteli FBI. Proč? V roce 1950 ještě nebyla Aljaška plnohodnotným státem, ale jen připojeným teritoriem. A tak se o jeho obranu před vpádem musí zasadit Federální úřad pro vyšetřování. Edgar J. Hoover proto zasedl k jednacímu stolu s vedením amerického letectva a společně vytvořili plán, který je slušně řečeno šílený.
Nese jméno Operace Washtub („necky“) a zřetelně odráží zoufalou snahu udělat alespoň něco v situaci, kdy se vlastně nedá dělat nic. „Nechceme nový Pearl Harbor,“ říká, ale na výběr moc nemá. Vychází z poznání, že invazi severní cestou na americkou půdu zabránit nelze. A nekonvenčně řeší, co dělat tehdy, až budou sovětské pluky mašírovat od Anchorage k jihu.
Základem aljašské obranné doktríny se stane partyzánská taktika a aktivace předem proškolených spících agentů, kteří budou útoky z týlu decimovat morálku Sovětů. Nebo se aspoň pokusí zpomalit jejich postup. Hoover pověří vypracováním detailů svého oblíbence, asistenta Josepha F. Carrolla. Výběr to není náhodný, Carroll má za sebou praxi ve vojenském letectvu a vyzná se i v praktikách kontrašpionáže, získávání zpravodajského materiálu a vedení asymetrické války. Své dosavadní zkušenosti při tvorbě plánů Operace Washtub bezezbytku zhodnotí. Jak si to představoval?
Primárním cílem bylo vytvořit síť agentů, kteří v týlu Sovětů vytvoří záškodnické týmy. Zárodky guerillové armády, která bude napadat velitelské štáby a sabotovat přesun vojsk. A pak přijdou na řadu jednotky zpravodajských specialistů, kteří budou v severských pustinách sbírat cenné informace o technické vybavenosti protivníka a postarají se například o úkryt a transfer sestřelených amerických pilotů. Proti této představě stála krušná realita. Na Aljašce žilo tak málo lidí, že o početných týmech, jednotkách nebo dokonce celých armádách nemohla být řeč.
Zrození jednorukého hrdiny
Carroll se však s vysvětlením, že „na Aljašce nejsou lidi“, spokojil jen částečně. Rozhodl se vsadit na jednotlivce, ale o to víc zpřísnil požadavky výběru. Ve svém návrhu hypotetického ideálního uchazeče uvádí: „Je to profesionální fotograf, který svůj život strávil v Anchorage. Má jen jednu ruku, a tak je nepravděpodobné, že by jej Sověti zařadili do trestně-pracovního praporu. Je amatérským radistou, schopným obsluhovat vysílací stanici. Má licenci rybářského nebo loveckého průvodce a sám aktivně ovládá umění přežít v divočině.“
To mu však nestačilo. Jeho požadavky pokračovaly: „Dokáže řídit malé letadlo nebo motorový člun, je celkově zručný a inteligentní. Je to člověk, který má dost odvahy na to, aby se zúčastnil výpravy na medvěda kodiaka, při které se bude používat jen luk a šípy. Pokud bude vybrán, bude ochoten se maximálně podřídit rozkazům nadřízených a bude schopen vykonávat po dlouhý čas v odloučení náročné mise v týlu protivníka.“
Nechceme komunisty ani Eskymáky
Komplexní popis aljašského hrdiny doplňovala další, etnická omezení. Zájem nebyl o Eskymáky, Aleuty, indiány. Důvod? Jejich politická nevyhraněnost, sklony k alkoholismu a hlavně fakt, že se těšili jen nízké důvěře státních představitelů. Carroll konkrétně uvádí, že tito lidé jsou schopni přiklonit se k jakékoliv straně, která zrovna disponuje silou. Také nesmělo jít o bývalé nebo aktivní vojáky, protože ti by jistě byli považováni okupanty za jasný cíl.
Jak tedy najít vhodné adepty, a přitom celou operaci neprozradit? FBI se nezapřela. Vyzpovídala v oblasti všechny důvěryhodné soudce, šerify a zaměstnance pošt a požádala je o kontakty na vlastence. Aby pak Hooverova agentura spolehlivě oddělila zrno od plev, založila v Anchorage regionální pobočku komunistické strany s názvem Tom Paine Club.
Tato smyšlená organizace se sídlem ve Washingtonu pak monitorovala potenciální příznivce socialismu na domácí půdě. Stačilo, aby se o členství v ní ucházel někdo ze známých nebo příbuzných potenciálních agentů a ti byli hned vyřazeni ze seznamu vhodných adeptů.
Zdá se tedy skoro neuvěřitelné, že se po všem tomto výběru FBI v září roku 1951 skutečně podařilo umístit do terénu 89 agentů podle zadaných kritérií. O tom, kolik z nich opravdu disponovalo jen jednou horní končetinou, se však archivní materiály nezmiňují.
Za hraní na vojáky vyděláte jmění
Agenti byli proškoleni v kódování radiokomunikace, vyzvedávání zásob shazovaných z letadel, patrolování a sledování, boji zblízka i ruštině. Výcvik absolvovali individuálně, aby nemohli být navzájem prozrazeni. Což mohlo být zajímavé, protože jejich umístění se omezilo jen na pět lokalit, na oblasti Anchorage, Fairbanks, Palmer, Big Delta a Cordova. Dotyční fungovali v přísném utajení, nevěděli jeden o druhém, ale přitom mohlo jít o sousedy. Jejich posláním v době míru bylo mapování terénu, zakládání a údržba lesních úkrytů či pozorovatelen, vytváření mrtvých schránek pro pasivní komunikaci a hlavně budování skrýší pro zbraně a munici.
Rozhodně to nebyla špatná práce. Za rok takových aktivit v době míru získávali agenti plat ve výši tří tisíc dolarů, v případě invaze se jejich odměna měla zdvojnásobit. Jen pro představu, zmíněná mírová odměna za služby odpovídá zhruba dnešním 750 tisícům korun.
A jako zaměstnanecký bonus tu byla spousta „hraček“, zbraně, munice, dalekohledy, lékárničky nebo radioaparatury, to vše agenti roznášeli po hlubokých aljašských lesích. Přesné náklady na provoz těchto arzenálů pro případ invaze FBI nikdy nezveřejnila. Možná proto, že se už po dvou letech začaly ukazovat první komplikace celé Operace Washtub. V čem byl problém?
Spící agenti nejsou k probuzení
„Výcvik aljašských agentů byl překotný a uspěchaný,“ uvádí hodnotící dokumentace. „Voják se základním výcvikem dokáže obsáhnout obsluhu radiostanice a šifrovací provoz za 30 hodin. Agenti z Operace Washtub, dřevorubci a horníci bez další technické průpravy, to museli zvládnout za 15 hodin.“
Chyběla jim praxe a zpět na domovském severu po pár měsících zapomínali, jak s vysílačkami pracovat. Ukázalo se také, že budované skrýše proviantu nedokázaly odolávat aljašské zimě. Prakticky každé jaro bylo zapotřebí je znovu naskladnit. Někteří z agentů se tak dostali do podezření, že s vojenskou výbavou kšeftují. Dokazování však bylo obtížné, protože byli jen těžko k zastižení. Ano, FBI ztratila o svých agentech v terénu brzy přehled.
Například to, že jeden z jejích mužů Dyton Ab Gililand zemřel při nehodě, se dozvěděli až z místních novin. Poprask v FBI také způsobil dopis s šifrovaným textem, který byl zaslán jednomu z nezastihnutelných spících agentů. Na poště ho totiž otevřeli, aby mu ho mohla sousedka převyprávět, až ho potká. Aljašský styl života byl něčím, s čím se ve vyhřátých kancelářích washingtonského ústředí moc nepočítalo.
Tyto drobné debakly i fakt, že proškolení agenti už poněkud zestárli, vedly v roce 1959 k ukončení celého programu Operace Washtub. Změnila se i povaha zápolení mezi Východem a Západem. Bojištěm se stal Atlantik a riziko přímé invaze tlumily nově zaváděné strategické bombardéry, stejně jako odstrašující jaderný arzenál. Rezavějící zbraně v utajených skrýších tam však čekají na válku dodnes.
