Jaké je vědět, že váš příchod nastartoval obrat finále?
Nebyla jsem sama, na začátku třetího setu jsme přišly na hřiště tři střídající hráčky – nahrávačka, blokařka a já. Společně jsme to dokázaly otočit a pro mě je to zatím největší úspěch v extralize, takže jsem byla šťastná. Chtěla jsem za každou cenu vyhrát, ale holky z Olympu hrály fakt dobrý volejbal, takže mi jich bylo i trochu líto, ale to je sport. Mně spadl kámen ze srdce, protože jsme dokázaly pohár obhájit i s výrazně změněným týmem.
Blesklo vám hlavou, že jste mohla být na druhé straně?
Hlavně když jsem nenastoupila od začátku, to jsem si říkala, jestli jsem náhodou neměla být na druhé straně. Ale nakonec se ukázalo, že ne a vše dobře dopadlo. Po zápase jsem šla za holkami z Olympu, i když je všechny prohra mrzela a byly v slzách, tak mi gratulovaly a říkaly mi to stejné, že jsem týmu pomohla a i díky mně jsme to otočily. Že už věřily, že to bude 3:0, a pak nastal obrat.
V Olomouci máte nahradit bývalou reprezentantku Kovářovou, jak snášíte takové očekávání?
Je velké a těžší, než jsem si myslela, tlak je opravdu silný. Prohrály jsme pár zápasů, takže to není jednoduché. Největší soupeř Šelmy je složený ze zkušených hráček a já tolik zkušeností nemám, a to nejsem v našem týmu jediná. Občas děláme hloupé chyby, také máme výpadky a nehrajeme pořád stejně. Ale to se dá u mladých hráček čekat.
Když jste v létě přicházela, klub to prezentoval jako konkurz na libero. Opravdu to tak bylo?
První měsíc přípravy jsme tu byly každý trénink tři. Tehdy tu ještě nebyl ani pan trenér, takže jsme trénovaly s asistentem ze Šternberka a nebylo ani jasné, kdo nás vybere.
V Olympu jste tedy rozvázala smlouvu a riskovala, že to na Hané nemusí vyjít?
Dostala jsem nabídku do Olomouce s tím, že tu budeme na liberu dvě s Denčou Kulovou. Na Olympu jsem hned řekla, že to beru a je to dobrá příležitost. Po týdnu jsem se dozvěděla, že našli ještě jedno libero a budu se o to muset poprat. Tak jsem do toho šla, nakonec to ale dopadlo dobře a jsem za to šťastná.
Třetí z testovaných, Izraelka Katrina Zilbermanová, nakonec hraje za Šternberk a vévodí statistikám liber v extralize. Je to paradox?
Hraje dobře celou sezonu. Těžko říct, nevím, podle čeho se trenéři rozhodli při výběru, tehdy nám průběžně říkali, že je mezi námi všechno velmi vyrovnané.
Pocházíte z Kojetína, jak jste se dostala k volejbalu?
Ve čtvrté třídě jsem se přihlásila do volejbalového kroužku a po čase jsem začala chodit do místního oddílu. To mi bylo jedenáct a hrála jsem rovnou se ženami krajský přebor, což nebylo pro můj rozvoj to nejlepší, takže jsem zamířila do mládeže Kroměříže. Pak jsme se začaly jezdit dívat do Prostějova na Champions League, a ani nevím jak, najednou jsem s nimi jela na soustředění a řekli mi, že mě chtějí. Od osmé třídy jsem začala chodit v Prostějově do školy a poslední rok už jsem byla i na internátě, protože jsem hrávala se staršími kategoriemi, tak abych stíhala ranní tréninky.
Bylo těžké odejít ve čtrnácti letech z domu?
Hlavně pro rodiče, já jsem byla docela samostatná. Nevadilo mi to, těšila jsem se a v Prostějově jsem vychodila i střední školu. Poslední rok v juniorkách jsem odehrála v Přerově za ženy na liberu, pak se řešilo, co dál. Z Olympu odcházela Verča Dostálová, tak jsem po tom skočila a na dva roky šla do Prahy.
V devatenácti a s lehkým srdcem. Přitom pro každého Praha taky není.
Líbilo se mi tam. První půlrok jsem musela dojíždět na tréninky přes celé město, ale pak jsem si zařídila přes známé byt ve Vršovicích a měla jsem to deset minut do haly. To už bylo jako v Prostějově, na trénink procházkou pěšky a byla jsem spokojená.
Než přišla výzva z Olomouce.
Olymp jde nahoru, první rok jsme byly sedmé, loni už jsme bojovaly o bronz a letos jsou ještě lepší. Ale pro mě byla výzva jít do Olomouce, která vyhrála titul, a věděla jsem, že tu zůstaly hráčky, které znovu budou na titul mít, mohou mi něco dát a já ho s nimi mohu získat. A může to být pro mě jízdenka zase někam dál.
Do zahraničí?
Ráda bych. Ale u liber je to těžké, potřebujete i dost štěstí. Týmy shání nejprve nahrávačky a smečařky, bodující hráčky, naopak libera hledají až jako poslední. Obvykle tedy libera nehrají cizinky, ale místní hráčky. Není to pravidlo, ale je těžké se jako libero dostat do zahraničí a také se to povedlo jen minimu českých hráček.
Odjakživa jste byla libero?
Až do juniorek jsem hrála na smeči. V kadetkách jsem se sice dostala do reprezentace jako libero, ale pořád jsem hrála na smeči, takže to bylo těžké. Jakmile jsem šla do Přerova, už jsem se přeorientovávala na libero. Ale na tréninku mě pořád baví smečovat a přes léto si dát beach. Vím ale, že jako libero můžu být pro tým platná.
Pro mě je libero trochu nevděčná pozice, na které zbývá jen černá práce. Jaké herní předpoklady musí mít?
Mělo by být rychlé, dobře se pohybovat, mít cit na balon, což není samozřejmost. Také schopnost číst a předvídat hru a nejdůležitější je být v klidu. Poslední dobou zjišťuju, že libero je zejména o hlavě, a když se člověk moc stresuje, že musí všechno přihrát za jedna, je všechno akorát ještě horší.
Čistíte hlavu doma v Kojetíně, nebo při studiu?
Dostala jsem od klubu byt a je to jednodušší, protože máme třikrát týdně ranní tréninky. Ale po zápase nebo když je v neděli volno, tak jsem doma s rodinou. Studium na univerzitě mě lákalo, ale přišla jsem pozdě, bylo už po přijímačkách. Možná příští rok, jestli tu zůstanu. Jsem otevřená nabídkám, uvidíme, co přijde.
Také jste pekla se spoluhráčkou dort pro charitativní zápas. To je váš koníček?
Většinou v neděli, nebo když přijede přítel, tak vždycky ráda něco upeču. Verča Strušková je na tom podobně, tak jsme se sešly a společně upekly dort.
Recept budete potřebovat i na titul. Jak zní ten váš?
Bude to těžké, Šelmy nás dvakrát porazily, my je jednou, a to ještě nebyly kompletní. Navíc se v průběhu sezony zlepšují. Prohrály jen s námi a se Šternberkem. Z loňska ale vím, že se dají utahat. S Olympem jsme je měly ve čtvrtfinále, hrálo se na pět zápasů a většinou na pět setů. Utahaly jsme je a dostaly jsme se do semifinále. Takže tudy možná cesta vede.
