„Tohle jsem potřeboval. Je to jednoznačně můj nejcennější titul,“ tvrdí česká tenisová trojka Pavlásek.
Na předchozím turnaji v Ostravě jste po vypadnutí ve 2. kole s prostějovským spoluhráčem Zdeňkem Kolářem neskrýval velké rozladění. Napadlo vás, že vzápětí přijde římské vítězné tažení?
Spíše jsem myslel na to, jestli do Říma vůbec poletím. Nechtělo se mi cestovat přes půl Evropy za další porážkou. Moje frustrace byla velká. Ale nechtěl jsem se v těch pocitech hrabat a letěl jsem. Jak je vidět, bylo to dobré rozhodnutí.
Byla z toho série pěti výher v řadě. Fyzicky jste to zvládl bez problémů?
To bych neřekl. Po posledním utkání jsem byl úplně vyřízený. Turnaj byl hodně náročný. Počasí nebylo špatné, teploty byly kolem pětadvaceti stupňů. Ale antuka a míče byly pomalejší. Tomu odpovídala délka výměn. Proto semifinále trvalo dvě a tři čtvrtě hodiny a finále ještě o pět minut déle. Zápasy mě vyždímaly dokonale.
Z pohledu povrchu a délky zápasů to byla výborná průprava na barážové utkání v Davis Cupu v Maďarsku…
To je strašně daleko, za nějakých pět měsíců. Ale vím, jak to myslíte. Také se bude hrát na antuce, zápasy můžou být dlouhé a počasí teplé. Tím ovšem podobnosti končí. Davis Cup je něco jiného než zápas na turnaji. Hrajete za Českou republiku, je to jiný tlak. Ale jako příprava by se i turnaj v Římě dal brát. A kdyby to v Maďarsku skončilo podobně, nebylo by to vůbec špatné.
Od začátku roku se vám nedařilo, výsledky nepřišly ani ve chvíli, kdy jste si odskočil na turnaj nižší kategorie Future. V čem byl problém?
Od začátku sezony se všechno sypalo. Ke zdravotním problémům se přidaly osobní i herní. Prošel jsem si peklem. Moje frustrace rychle narůstala. Topil jsem se ve srač… Prostě se ukázalo, že když do sebe všechno mimo kurt nezapadá, tenisově to prostě nejde. Byly to hodně ubíjející měsíce.
Jak se podařilo najít cestu ven? Pomáhala jen víra, že se to musí jednou zlomit a obrátit?
Dlouho jsem s problémy bojoval sám, ale od února spolupracuji s mentálním koučem. Pomáhá mi to. Pokrok cítím každý den. Postupně získávám sebevědomí. Hlava a pohoda je zkrátka klíčová, to vám každý sportovec potvrdí.
První úspěch společného snažení přišel v Davis Cupu proti Izraeli, kdy se vám podařilo porazit Dudiho Selu, jedničku soupeře, je to tak?
Dá se to tak říct. To utkání pro mě bylo hodně důležité. I sobě jsem potřeboval dokázat, že tenis umím. Pomohla mi atmosféra v týmu i diváci. Od tohoto zápasu jsme se s mentálním koučem mohli odrazit.
Římské tažení přineslo velký žebříčkový skok. Co to pro vás znamená?
Ve druhé a třetí světové stovce jsou bodové rozdíly hodně malé. K takovým skokům dochází. Vyjde vám jeden turnaj a rychle se posunete. Jde o to, udržet výkonnost delší dobu, jinak je takové vítězství příjemné, ale z pohledu dlouhodobého postavení vlastně k ničemu. Musím prostě výkony potvrdit. Ale pochopitelně se mi lépe dýchá, když jsem 177. na světě než dvě stě padesátý.
K vyrovnání svého maxima ale stále máte daleko…
Cílem pochopitelně zůstává první stovka. Ale musím být trpělivý a poctivý v tréninku. Samo nic nepřijde, žádný výsledek nespadne do klína.
Pomáhá vám při naplňování cíle vědomí, že už jste ve stovce byl?
Tak jednoduché to není. Moc dobře si pamatuji, jak dlouhá a těžká do ní byla cesta. To je někdy svazující, takové myšlenky je třeba rychle zapudit. Když se daří, je to snadné. Pokud prohráváte, vrací se a tlačí vás ještě více dolů.
Cítíte, že boj o návrat na výsluní je těžší než první cesta mezi elitu?
To tak bývá. Snažím se to brát pozitivně. Už jsem tam byl, tak zřejmě přece jen tenis umím. Když budu hrát, na co mám, můžu se vrátit. Po posledních výsledcích tomu věřím.
