„Dokázali jsme něco, co se před námi ještě nikomu v Česku nepodařilo. Tohle se povede jen jednou za život a myslím, že si ještě úplně neuvědomujeme, co se vlastně stalo. Určitě je to pro celý český volejbal něco obrovského. Byl to turnaj snů a předávání poháru a medailí bylo pro mě jako pro kapitána týmu o to emotivnější. Ohromný zážitek, i nějaká ta slza ukápla,“ přiznal 18letý Ondřej Piskáček, nahrávač Liberce a kapitán zlaté české reprezentace do 19 let, jež si na ME vybojovala účast na letní olympiádě mládeže, na které startují budoucí hvězdy sportu, i na srpnovém světovém kadetském šampionátu v Bahrajnu.
Jak se cítíte jako aktuálně nejlepší evropský nahrávač do 19 let?
Byl to opravdu krásný pocit, když mě vyhlásili, ale obrovský dík patří všem klukům i trenérům, bez nich bych tohoto ocenění samozřejmě nikdy nemohl dosáhnout.
S jakým cílem jste do turnaje mistrovství Evropy šli?
My jsme se tam probojovali z kvalifikace tak trochu se štěstím a za cíl jsme měli skončit v první šestce, abychom se kvalifikovali na mistrovství světa a na olympiádu mládeže. Ale když jsme v úvodním zápase skupiny nečekaně porazili silné Turecko a pak i Finsko a domácí Slovensko, tak jsme chtěli do semifinále.
Po porážce s Francií jste k tomu potřebovali porazit v posledním utkání Rumunsko, jak to bylo těžké po psychické stránce?
Rumuni už naštěstí vlastně o nic nehráli, tak jsme na ně nalítli a jim už se pak moc nechtělo, i když to samozřejmě bylo těžké držet je pod sebou tak, aby se ještě nějak nechytli, ale zvládli jsme to.
Pak přišlo semifinále s jasným favoritem Ruskem, který měl v týmu mnohem vyšší a urostlejší hráče než vy. Díky čemu jste hlavně dokázali senzačně zvítězit?
Je fakt, že to absolutně nikdo nečekal a podle mě to bylo tím, že jsme furt bojovali a nevzdávali jsme se ani za nepříznivého stavu. Rusové předtím vyhráli všechny zápasy suverénně a nebyli zvyklí, že jim někdo vzdoruje. Zaskočili jsme je, že jsme dokázali dvakrát srovnat stav setů a šlo se do tie-breaku.
Co jste měli v hlavách před rozhodujícím pátým setem, který jste vyhráli jasně 15:10?
Že když už jsme to proti Rusákům dobojovali až do tie-breaku, tak v něm budeme makat ještě víc, rvát se o každý balon a že tu jedinečnou šanci musíme využít. My jsme byli v euforii a soupeř naopak v útlumu.
Poté přišlo na řadu finále proti další světové velmoci Itálii.
Můžu říct, že jsem spíš bral jako finále tu semifinálovou bitvu s Rusákama. S Itálií už to, i když se hrálo o zlato, nebylo jakoby až tak vyhrocené. Ale byli jsme naopak už uvolněnější a porazili jsme v pěti setech dalšího velice silného soupeře.
Čemu podle vás vděčíte za životní úspěch vaší generace?
Asi tomu, že jsme spolu byli vlastně jako tým pohromadě tři roky už od patnácti let a byli dokonale sehraní. Vrcholem našeho ročníku pak byla kvalifikace a postup na toto mistrovství Evropy. A tam se nám to pak všechno povedlo na dvě stě procent.
Díky evropskému triumfu pro vás ale sezona nekončí. Po mládežnické olympiádě vyrazíte v srpnu na světový šampionát do pro Evropany exotického Bahrajnu. Jaké tam jsou cíle?
Je to lákavá destinace, ale určitě tam nepojedeme jenom na výlet. Když už tam budeme hrát jako mistři Evropy, tak chceme udělat samozřejmě dobrý výsledek i ve světové konkurenci.
Co vás tedy čeká v nejbližších týdnech a měsících?
Všichni teď musíme hlavně dohánět školu, mě třeba čeká příští rok maturita. Jinak jsem teď v regeneraci, léčím koleno, chodím na magnety, lasery a masáže. Chtěl bych také někam na dovolenou mimo republiku, pak už začnu naskakovat do tréninkového režimu s posilovnou a běháním a potom už zase začne další příprava s národním týmem.
Pojďme na domácí scénu. Jak jste se dostal do Liberce?
S volejbalem jsem začínal v Sokolově, pak jsem šel do Libercem studovat střední školu dopravní a od té doby jsem začal hrát za Duklu.
V minulé sezoně už jste naskočil do kádru mužů Dukly Liberec jako dvojka za jasnou nahrávačskou jedničkou a reprezentantem Jakubem Janouchem. Jaká to pro vás byla sezona, když jste toho v extralize moc neodehrál?
Už jenom ty samotné tréninky v áčku mě herně posunuly hrozně moc. Spoustu zkušeností mi předávali trenér Nekola i Kuba Janouch. A pokud jde o hraní, chtěl jsem toho odehrát co nejvíc, abych byl furt v pohybu, tak jsem kromě extraligy mužů nastupoval v Dukle ještě za kadety i juniory, dost jsme toho odehráli i s nároďákem, se kterým jsme hráli část sezony první ligy mužů. Takže jsem byl pořád ve volejbalovém zápřahu.
Jaký je váš další volejbalový sen po evropském triumfu?
Momentálně mám v hlavě cíl s naším týmem kadetů uspět na těch nejbližších vrcholných akcích na olympiádě mládeže a na mistrovství světa. Chci se samozřejmě postupně prosazovat v Liberci v české extralize a pak jít do ciziny. Mým vysněným klubem je italské Trentino, v tom klubu bych moc chtěl hrát.
