„Chuť mi nechybí, cítím se na osmnáct,“ směje se Jakub Janda, který si nepřipouští svých sedmatřicet. Třetím místem v závodě letní Grand Prix v Japonsku si potvrdil, že se pořád může poměřovat s nejlepšími, a v pátek vstoupí kvalifikací v Klingenthalu do dalšího ročníku Světového poháru.
„Skočil jsem, zamával Japoncům a letěl domů,“ žertuje, jak bývá jeho zvykem. Také jeho další slova jsou míněna někdy vážně, jindy méně.
Neříkal jste před dvěma lety, že pomýšlíte na konec kariéry?
Říkal, ale pak bylo všechno jinak. Už nějaký čas mám jasno, že dokud mě nezastřelí, nejlépe za letu, tak tady budu. Tehdy, v sezoně 2013/2014 jsem o tom uvažoval vážně, chtěl jsem být víc doma a věnovat se rodině. Pak ale přišly nějaké rodinné změny, takže jsem vlastně volný pták. A taky jsem se v té sezoně třikrát dostal v závodech Světového poháru do desítky, i při marodění, které mi bralo sílu.
Ve skokanském pelotonu ale nejste nejstarší. Vládne Japonec Noriaki Kasai, který se v minulé sezoně, ve dvaačtyřiceti, stal nejstarším vítězem závodu Světového poháru, a ze Soči si předtím přivezl dvě medaile. Vy si jako veterán nepřipadáte?
Člověku je tolik, na kolik se cítí, a já se cítím na osmnáct. Důležité je, že zaječí úmysly mě už dávno opustily. Počkám, jak dlouho vydrží právě Kasai, ten je pro všechny vzpruha. Už je mu třiačtyřicet a říkal, že bude skákat do padesáti!
Je pro vás vzorem i v tomto směru?
Myslím, že před sebou mám ještě hodně skokanského času, ale tak dlouho to asi nevydržím. Jenže... Nikdy neříkej nikdy, že? (smích)
Cožpak necítíte roky? Ani třeba při obouvání?
Ale to má každý sportovec, který je trochu v letech, že občas bývá přetažený a podobně. Někdy něco bolí, ale v Dukle Liberec i v reprezentaci máme doktory, fyzioterapeuty a maséry, kteří se o nás starají a dávají nás dohromady.
Stojí vás víc úsilí než dřív probít se do reprezentace?
Samozřejmě. U nás je stěžejní Dukla a pokud nedostanete smlouvu, je s vámi amen. Nebýt Dukly, tak už neskáču. Byly roky, kde jsem byl s další smlouvou na hraně, třeba poslední sezona mi vůbec nevyšla. Bylo mi trochu ouzko, ale Dukla mě podržela.
Co vám říká březen roku 1996?
No jo, to jsem skákal poprvé v závodě Světového poháru... Už to bude dvacet let! To jsem byl ještě mladý kluk, junior, ještě mi nebylo osmnáct. Byly to lety v Harrachově, skončil jsem čtyřiačtyřicátý a byl nadšený, že jsem vůbec postoupil z kvalifikace.
Dají se tehdejší a dnešní skoky srovnat?
Všechno šlo dopředu - technika, materiál. Vědět tenkrát, co vím teď, bylo by to možná jiné, možná bych byl bezkonkurenční. Ale všechno má svůj vývoj.
Čeští skokané na lyžích - zleva Lukáš Hlava, Jakub Janda a Jan Matura
Novým trenérem reprezentace je váš bývalý kolega Michal Doležal. Jak vám sedí?
Jo, bezvadně se bavíme třeba o technice. Skákali jsme spolu, on je starší o měsíc a deset dní. Teď mě trénuje, všechno mi zakazuje, nenechá mě ani pořádně najíst. Je to děs, ale musím poslouchat. Někdy mám pocit, že některé věci hrozně žere, večer mě nutí pít iontový nápoj a chodit brzy spát. Je přísný... Dokonce i na mě! (naoko se durdí)
Musí, když je trenérem reprezentace...
Ale jako by nevěděl, že jsme si kdysi dávali pivo! (smích) Teď mi to chce zakazovat? Kde to jsme? Já byl tenkrát slušný kluk z Frenštátu, zapálený sportovec, vůbec jsem nevěděl, že něco takového existuje...
Teď už nejste zapálený sportovec?
Jasně že jsem. Jinak bych se přece o reprezentaci nesnažil.
Máte nějaký skokanský sen?
Sen ne, předsevzetí taky ne. Touha, to je správné slovo. Touha po tom dělat ty správné skoky.
Když se to povede, kam až se dostanete?
Třeba vysoko, vlastně daleko. Z výšky to bolí! (smích)
