Pane Volejníku, v roce 2000 tým sice vyhrál v prvním zápase sezony derby s Trutnovem, ale pak devět kol čekal na výhru. Dnešní bilance s tím ostře kontrastuje.
Tenkrát jsem byl ještě v Americe a přišel jsem až na podzim 2001, ale živě si pamatuju, že se tady tvořil úplně nový kádr. Koupila se liga od béčka brněnského Gambrinusu. Spoustu let předtím tu bylo prázdno. Po roce 1993 se tady hrála jen druhá liga. Ale tohle byl nový začátek. Přišla Petra Procházková, vrátila se největší osobnost Hradce Petra Mlejnková, byla tu i Hanka Šnajdrová. Trvalo, než si to sedlo.
Vždycky tu působily talentované hráčky. Nakolik jiný je letošní tým Hradce, že se mu tak daří?
Ze starších hráček jsou tu jen Hartigová a Mišurová. Vezměte si, že ostatní holky spolu hrají už od kadetek. Prožily společně i mistrovství světa, dostudovaly tady střední školy. Pospolu jsou už víc jak pět let. Hrajou poslepu.
Dnes překonaly klubový rekord v sérii výher a prohrály jen s vicemistryněmi IMOS Brno. Co na to říkáte?
Je to nejvíc. Musíme brát v potaz i přípravu, kde jsme urvali osm vítězství, takže jsme dohromady vyhráli už sedmnáct zápasů. Ta skvělá bilance pramení ze zdraví hráček. Předloni i vloni byly vždycky dvě tři holky zraněné, to teď není.
O tom už se bavíme hodně dlouho a přiznejme si, že hodně lidí vám nevěřilo, když jste jim to říkal.
Jen si vzpomeňte, když tu hrála Eva Horáková a Steffanová. Ve Středoevropské lize jsme hráli krásné zápasy. Proto, že tým byl zdravý. Když nebyly k dispozici, najednou nám vypadlo třeba 40 vstřelených bodů za zápas. Nikdy to nebyly výmluvy, ale holý fakt.
Na současný úspěch v podobě průběžného druhého místa v lize se díváte ze dvou pohledů, jako prezident a jako asistent kouče.
Za léta, co v Hradci vykonávám manažerskou práci, konečně můžu říct, že se nám klub podařilo finančně stabilizovat. Dnes hráčkám chodí včas výplaty. Je to dobrá práce managementu. Nenajde se jediný problém, ale dalo to pár let práce. Máme mladý tým, co oběhá celých 40 minut, hrajeme rychlý agresivní basketbal a také solidně bráníme. Holky si neuvěřitelně věří v útočné fázi, střelba nám velice vychází. Každá hráčka může navíc vstřelit trojku. Každé další vítězství je posouvá dopředu.
Hradec tu měl vždycky zajímavé hráčky, od Burgrové až po Horákovou. Ale proč se rekordy daří až týmu bez vyložených hvězd?
Je to velká zásluha trenérky Romany Ptáčkové. Přinesla svůj pohled a holky zná už od dorostu. Mívali jsme tu dobré party, ale byly vícegenerační. Když se hráčky scházely mimo hřiště, nikdy nešly všechny. Dneska jde celý tým, jsou si věkově blíž. To je hlavní atribut. V šatně to funguje, holky spojují i podobné problémy. V tom je velké plus. Filozofie práce s mladými se vyplácí.
Půjdete dál toto cestou mladých?
Pokud se výrazně nezmění situace nebo dokud budu hradeckému klubu šéfovat, budeme české hráčky podporovat.
Není tak dávná doba, kdy proti vám někteří fanoušci i odborníci vystupovali.
Ano, to bylo ještě v době mého koučování. Zmastili jsme zápas s Pardubicemi a všechno se to sneslo na mou hlavu. A vidíte, jednomu trenérskému kolegovi z ligy se stalo to samé a dopadl stejně. Lidé byli naštvaní, chápu. Ale také se objevili ti, kteří se mi omluvili. Dneska jsem rád, že tým šlape.
Před rokem a půl jste sám sebe "degradoval" jen na asistenta kouče a přivedl k prvnímu týmu Romanu Ptáčkovou. Říkáte si zpětně, že to bylo nejlepší možné řešení?
Jistě, výsledky hovoří jasně. Navíc jsem tým trénoval více než deset let. Člověk musí mít sebereflexi a říct si, že je nutné udělat změnu. Ale vždy jsem se snažil trenérskou i manažerskou práci vykonávat na sto procent. Teď mám víc času na klubový management a je to tak dobře nastavené. Přesto mě trénování baví a mám ho radši než někde pobíhat v obleku.
