Když jste s basketem v roce 2004 končila, říkala jste, že nechcete jedináčka. Dnes máte čtyři děti. Jak to zvládáte?
Tak to se mě zeptejte, až jim bude osmnáct. (smích) Samozřejmě je to hektické, ale s pomocí rodiny to není tak hrozné. Musí se to zvládnout. Dokážou to maminky s osmi dětmi. Tak snad i my.
Kolik času má manžel na děti? Asi moc ne, hodně ho tráví v kanceláři a v hale.
V kanceláři myslíte v autě, ne? (smích) Manžel, když přijde z práce, přestože večer, tak pomoct musí. Babičky nejsou od toho, aby pomáhaly každý den. Ty přijedou, jen když jsou děti nemocné nebo je potřeba. Manžel, i když je zaneprázdněný, tak se dětem věnuje maximálně.
Teď jste s dětmi v Lipníku, odkud pocházíte. Odpočinete si, když jsou děti u babičky?
Mám ještě dvě sestry, které mají taky hodně dětí a jsou tu s námi. Dohromady tu máme devět dětí. Měli jsme jet na stanový tábor, ale Pepíček onemocněl, tak jsme zůstali.
VizitkaOsmatřicetiletá Romana Hamzová hrávala basketbal nejdříve za Hradec Králové a od roku 1993 ji manažer Jiří Hamza, za kterého se později provdala, přetáhl do Brna. Největšího úspěchu dosáhla v roce 2003 naME, kde Češky získaly stříbro. Zahrála si i o rok později na olympiádě v Aténách, kde tým skončil pátý. Před pěti lety ukončila kariéru a vychovává čtyři děti. Vystudovala biologii a tělocvik v Hradci Králové a speciální pedagogiku na Masarykově univerzitě. |
Určitě. Pořád jim vymýšlíme nějakou zábavu. Snažíme se, aby děti sportovaly. Čím budou starší a budou víc mezi dětmi, tak pro nás bude míň práce.
Hraje už nejstarší Eliška basket?
Zatím jenom trénuje, ale na basketbalový kemp povinně jedou všichni. A já jako trenérka.
S basketbalem jste končila ve 34 letech. Ale i tak jste toho asi prožila hodně, že?
Ale já jsem profesionálně nezačínala zrovna brzy a do české reprezentace se dostala až ve svých čtyřiadvaceti letech, což je na dnešní poměry docela pozdě. A jak jsem pozdě začala, tak jsem i pozdě skončila. A stejné je to také s našimi dětmi.
Rarita je, že jste si našla manžela u basketbalu...
On si mě koupil. (smích)
Jak koupil? Myslíte jako hráčku, nebo jako nevěstu?
Samozřejmě jako hráčku. Všichni říkají, že si mě koupili s panem trenérem Bobrovským. Měla jsem odejít z Hradce, protože tam byly finanční problémy. A oni mě koupili z hecu, ani nevěděli, koho vlastně kupují... A jak říká můj manžel, byla jsem nejlevnější.
Co se změnilo, když jste přestala být hráčkou Brna?
Začala jsem trénovat na sportovním gymnáziu na Botanické, u basketu jsem zůstala. S holkama jsem v kontaktu pořád. Akorát už mám trochu jiné starosti. V našem manželství nic.
Dá se z vaší kariéry vybrat pár nejkrásnějších okamžiků? Zahrála jste si přece i americkou WNBA.
No tak to zrovna nebyl ten nejpříjemnější zážitek. Sice jsem tam odešla, ale jen seděla na lavičce a vůbec nehrála. Nechápala jsem, proč si mě tam nechali. Z těch příjemných zážitků bylo nejlepší asi mistrovství Evropy v Řecku 2003 a potom olympiáda v Aténách. Tam jsem původně nechtěla jet. Ale pan Bobrovský mě přemluvil.
Vždyť olympiáda v Řecku musela být velké lákadlo.
Určitě, ale já mám k olympiádě specifický vztah. Přijde mi jako megalomanská akce, což není mému srdci blízké. Nakonec to byl můj největší sportovní zážitek. Ale plánovat jsem si nic nemohla, protože s malým dítětem to nejde. I hlídání na čtyři měsíce bylo těžké zajistit.
Je něco, co jste nestihla?
Vlastně jsem byla i v zahraničí, hrála jsem rok v Německu. Ale nejsem maximalista a stačí mi to, co jsem zažila. Teď mám život naplněný něčím jiným, i když v basketu pořád funguju.
Podle rozhovorů z konce vaší kariéry to vypadá, že jste loučení s basketem ani moc neprožívala. Bylo to tak?
Asi jo. Přišlo mi to tak, že to má přijít a že jsem skončila ve správnou chvíli. Ne že bych zavřela dveře, to ne. Trénuju, motám se kolem dětí. Určitě nezahálím.
Spousta velkých sportovců má slzy v očích, když se loučí. Vaše spoluhráčky si po posledním zápase navlékly trika, která dala nápis ROMČA 10...
No tohle jsem obrečela, to víte, že jo. Ale už jsem se těšila na to, že zas budu dělat něco jiného. Při sportu se moc nezatěžuje hlava.
Před těmi pěti lety jste říkala, že byste chtěla učit. Co jste tedy stihla dělat za tu dobu?
Hlavně jsem hned otěhotněla. (smích) Pak jsem trénovala na sportovním gymnáziu, v Křenovicích mám spoustu kroužků, kde se věnuju dětem, jsem v zastupitelstvu. Aktivit mám ke čtyřem dětem docela dost.
Vedete také koužek cvičení maminek s dětmi. Jak to všechno stihnete? Dá se to vůbec zvládnout?
Určitě. Hlavně mi přijde, že tu máme dobrou partu lidí. Už to nedělám s našimi čtyřmi dětmi sama, mám kamarádky, které za mě zaskakují, a díky nim můžeme pokračovat dál.
Zatím trénujete děti. Chtěla byste u nich s basketbalem zůstat, nebo pomýšlíte i na starší kategorie?
Když mám čtyři děti, tak možná, až mi bude šedesát. Za chvíli začnou děti chodit do kroužků, manžel má náročné zaměstnání a mně asi nezbude nic jiného, než je do kroužků rozvážet. A jelikož nebydlíme v Brně, bude to o to náročnější. Ale trénovat děti mě baví, tak u toho asi zůstanu.
Je něco, co byste chtěla dělat, až vám skončí rodičovská dovolená?
Vždycky jsem se chtěla věnovat postiženým, mám na to i vystudovanou specializaci. Uvidím, jestli na to vyjde čas, protože chod vícečetné rodiny je dost náročný. Jednou se tomu začnu věnovat určitě, ale otázka je kdy, protože chci zůstat i u basketu.
Už jste zmínila, že působíte v zastupitelstvu, sedíte ve sportovní komisi. Jaká je to zkušenost?
Strašně velká, je to něco úplně jiného, než jsem do té doby dělala. Dohnalo mě k tomu to, že v Křenovicích nebyla žádná dětská hřiště, i v okolních obcích se maminky začaly angažovat. A mně asi pomohlo i to, že jsem byla trochu známá. Proto mě možná zvolili.
A co se povedlo vybudovat?
Máme tady oranžové hřiště, vybudovali jsme dvě dětská hřiště, funguje nám tu sportovní hala, která je pořád plná. Takže sportovní vyžití je. Ale jsou i místa, která by potřebovala zlepšit. A jámám trochu černé svědomí, že nemám tolik času, kolik bych tomu chtěla věnovat. Na druhé straně mám určitě příjemný pocit, že se něco povedlo.
