Pardubická koulařka sice rozdílem dvou tříd zvítězila na českém šampionátu v Táboře, za olympijským limitem 17,50 m ale zaostala přesně o jeden metr a jeden centimetr. "Na ten závod musím zapomenout," říká.
A pokud možno hodně rychle! Vždyť čas na splnění pekingských kritérií se rychle krátí: čas je pouze do 22. července. Sedmadvacetiletá blondýnka je přesto klidná: "Nemám proč být nervózní. Absolvuju nejmíň dalších pět závodů, a navíc sama nejlíp vím, že na limit mám."
Jaký výkon je však v silách koulařky, jejímž maximem je 17,10? Prý ani kýžený limit nemusí být konečnou. "Může to být i dál. Tedy mnohem dál," upřesní svěřenkyně dvou vrhačských specialistů Pavla Studničky a Remigia Machury.
Ale zpět k táborskému mistrovství. Kárníková bohužel "explodovala" už v rozhazování, když snadno překonala pásku ohraničující sedmnáctimetrovou hranici. Jenže v samotném závodě se trápila: všechny její čtyři platné pokusy sice bohatě stačily na zlato, ale na Peking nikoli.
"Od začátku to bylo na levačku," hlásí Kárníková, kterou už tři týdny trápí zablokovaná páteř: "Určitou roli to snad mělo, ale nemá cenu se na zranění vymlouvat. Prostě jsem sama na sebe strašně naštvaná."
A jak si Kárníková vybila svůj vztek? Přihlásila se i na disk... Ale výkon 45,16 a šesté místo ji roztrpčily ještě víc. "Je pravda, že už se mi ani nechtělo házet. Kdybych ale předvedla, co ve mně je, musela bych být na bedně," pokrčí koulařka rameny.
Ani velmi nabitý program příštích dnů ji nestresuje. Už zítra se představí na otevřeném mítinku v Humpolci, v sobotu následuje závod v Novém Městě a další vrhačské podniky. Všechny mají společného jmenovatele: hon za olympijským limitem. Bude úspěšná?
