„Chtěl jsem v Plzni vytvořit nějaký street art. Co vím, tak po městě jsou jen graffiti a různé malůvky. Takže jsem se rozhodl, že udělám podle svého malé plastiky,“ vysvětluje Lukáš Řezníček.
Nechtěl nijak šokovat nebo za každou cenu překvapit. „Cílem bylo, aby díla nenarušovala ráz budov a nikoho neurážela. A také abych nic neponičil,“ dodává.
První přišel na řadu vyvýšený prostor u katedrály svatého Bartoloměje, nedaleko známých plzeňských andělíčků. Právě k jednomu z nich, který podle pověsti splní přání tomu, kdo na něj sáhne, se první plastika váže.
„Ruce objevující se ve spáře jsou pro mě symbolem naděje, která se k andělíčkovi hodí. Lidé k ošahánkovi chodí, protože po něm chtějí, aby jim splnil přání,“ vysvětluje umělec.
Díla Lukáše Řezníčka v Plzni |
Místo si vybral, když byl se ženou a dcerou na vánočních trzích na náměstí Republiky. „Chodil jsem kolem katedrály a rozhlížel se. Manželka se mě ptala, co to dělám. Já jen, že se snažím najít prostor, kam bych nainstaloval nějaké dílo. Když jsme šli okolo andělíčků, říkal jsem si, tady by to šlo. Je to kouzelné místo, které je na očích,“ sděluje.
A hned za několik dní šel na věc. „Bylo k večeru, trhy skončily, takže tam nechodilo tolik lidí. Měl jsem s sebou kamaráda, který hlídal. Instalace trvala zhruba dvacet minut. Ruce jsou vyrobené z kovu. Ještě asi hodinu jsem čekal, až to zatuhne. Když jsem odcházel, ještě se trochu kinklaly. Řekl jsem si, jestli tady mají zůstat, tak tu zůstanou, jestli ne, někdo je sebere,“ popisuje momenty, kdy první dílo do centra města umístil.
O tom, že je dílo nenápadné, svědčí i událost, která se odehrála den po instalaci. „Řekl jsem kamarádovi, běž se podívat k Bartoloměji, k andělíčkovi, mám tam sochu. Pak mi volal, že je tam a nic nenašel. Tak jsem tam vyrazil a samozřejmě tam byly. Prostě si těch rukou ani nevšiml, a to věděl o tom, že tam něco má být,“ vypráví mladý umělec.
Asi měsíc se nic nedělo. Ovšem ve chvíli, kdy si někdo rukou všiml a umístil jejich fotografii na internet, začalo se o plastice a jejím smyslu horečně diskutovat.
„Koukal jsem na ty dohady na webu, byly to zajímavé nápady. Já jsem ale člověk, který není moc na řeči. Spíše chci, aby za mě mluvila moje práce. A tak si lidé vytvořili vlastní příběh,“ podotýká.
A pak se zaměřil na divadlo. „Tentokrát jsem se rozhodl, že budu instalovat přes den. Ono se říká, pod svícnem je největší tma. Vzal jsem si s sebou kýble s věcmi a začal pracovat. Zastavil se jen jeden pán. Ptal se, co dělám. Když jsem mu řekl, že opravuji kostky, odešel,“ vzpomíná.
Pět kovových úst, která zde po něm zůstala, představují grimasy herců během představení.
Nejkomplikovanější byla situace při práci na obrácených stopách u Velké synagogy. „Ta je hlídaná kamerami. Oslovil jsem proto dopředu Židovskou obec a o záměru jim řekl. Šlo o připomínku transportů plzeňských Židů do Terezína. Nápad se jim líbil,“ říká Řezníček.
Pokud dostanu myšlenku, budu pokračovat, říká kamenosochař
Během tvoření ovšem najednou začal houkat alarm. „Šel se tam podívat pán z Židovské obce a po cestě zavolal městskou policii. Dali jsme se do řeči, řekl jsem, že o tom kolegové ví, tak nakonec policii odvolal,“ vypráví.
Dvě ze stop už utrpěly újmu. „Jedna byla ulomená, druhou někdo vzal. Hned další den jsem udělal duplikáty a umístil je tam. Snad vydrží,“ doufá autor.
A chystá nějaké pokračování? „Pokud dostanu myšlenku, která by za to stála, nejsem vůbec proti něco zrealizovat. Ale zatím ne, je zima,“ říká s úsměvem kamenosochař, který ve svém ateliéru pracuje na zakázku i na vlastní tvorbě.
To, že je jeho identita už známá, mu nevadí. „V dnešní době se dohledá všechno. Kdyby mně vadilo, že se na mě přijde, tak si vezmu masku a určitě bych tam nedal mou signaturu. Co se má stát, se stane,“ myslí si.
Zatím má na svá díla pouze kladné ohlasy. „Lidem se to líbí. Je to decentní umění, které nic nenarušuje. Myslím, že devětadevadesát procent lidí, co jde okolo, si toho ani nevšimne,“ dodává.
Po Plzni se objevila díla neznámého autora (19. ledna 2018)
19. ledna 2018 |
