Školačka Kateřina přivoní k červené růži a se šťastným úsměvem se podívá na krátce ostříhaného muže, který v první řadě auly jihlavské polytechniky sedí vedle ní.
Je jím Kateřinin otec Luboš Patkaň, jihlavský Rom, který je jedním z dobrovolných dárců krve a především kostní dřeně, která zachraňuje nemocné s leukemií. Dárcem krve se stal poté, co si v romském časopise Romano hangos přečetl, že v jeho etnické skupině je dárců málo. Pak daroval i kostní dřeň.
Na nedávné setkání v Jihlavě přišel i dárce krve a kostní dřeně Luboš Patkaň (vpravo), doprovázen svou hrdou dcerou Kateřinou.
„Mám velkou radost, že se táta do dárcovství zapojil, jsem na něj moc pyšná. Dává mi příklad, i já bych chtěla jednou být dárcem,“ řekla Kateřina. „Někomu pomůžete, to cítíte v srdci,“ doplnil ji Patkaň.
V první řadě lavic se posadili ještě tři muži. Dva z nich jsou také dárci dřeně jako Patkaň, třetí je někdejší pacient, kterému naopak darovaná dřeň před třemi roky zachránila život.
Náročnou zkouškou bylo nedávné jihlavské setkání pro sedmadvacetiletého Petra Kašpárka z Prahy. Před třemi roky prodělal trýznivou zkušenost akutní maligní leukemie, kdy mu hrozila smrt. „Od dětství nerad mluvím před lidmi, tak to nebylo pro mě lehké,“ usmíval se pak Kašpárek už o poznání klidnější v přísálí pro ukončení oficiální části programu.
Ještě před třemi lety byl atleticky vyhlížející muž aktivním sportovcem, lyžoval, věnoval se kanoistice na divoké vodě. Pak udeřila nemoc. Ve finální fázi se nádorové onemocnění krve projevovalo krvácením z nosu, modřinami po celém těle a vysokými horečkami.
Sport musel vyloučit. Ale žije
„Když jsem skončil na infekčním, potvrdili mi, že mám leukemii. Pak se jen čekalo, jestli budu vhodný ke transplantaci, nebo bude stačit chemoterapie,“ vzpomínal Kašpárek.
Život mu zachránila kostní dřeň od dárce. „Poškození organismu bylo i tak velké, tělo dostalo dardu,“ líčil Kašpárek. Změnil se mu život. Sport musel vyloučit: nemoc si vyžádala daň minimálně v podobě nekrózy řady kloubů, kvůli které jej čekají řady operací, při chůzi se opírá o hůl.
„Ale žiju, funguje to,“ prohlásil Kašpárek, který se do osvětových akcí na podporu registru dárců zapojil před rokem. „Říkám lidem, aby dávali. Třeba jim jednou bude dáno, až budou sami potřebovat,“ vysvětlil Kašpárek.
Lidé zařazení v registru mají relativně malou naději, že se skutečně stanou dárci. Když jsou však na základě výběru vyzváni k dárcovství, neměli by odmítnout, protože to pro příjemce dřeně v transplantační fázi nemoci znamená reálné riziko ohrožení života.
Osmatřicetiletý Vlastimil Řežábek z Jiřína u Jihlavy byl zařazen do registru už před lety. „Spolupracovník měl tehdy problém s krvetvorbou, tak se nás tehdy dvacet kolegů dohodlo, že vstoupíme do registru. Vyplnili jsme dotazníky, vzali nám trochu krve a bylo to. Pak se 15 let nic nedělo, já na to už skoro zapomněl. Ozvali se mi loni, že bych byl vhodným dárcem pro nemocného. Odběr se uskutečnil loni v říjnu. Jaké to bylo? Nic strašného, zubařka je horší,“ pronesl s úsměvem Řežábek.
