Ve čtvrtek začíná v Praze velký Gastroenterologický kongres, na který dorazí kapacity z celého světa. IKEM ho pořádá již poněkolikáté, co pro vás toto pověření znamená?
Je to pro nás veliká čest. Jako Praha jsme jediné pracoviště v polovině Evropy včetně Rakouska a půlky Německa, které bývá pravidelně poctěno organizací takového víkendu. Vnímáme to jako závazek a výsledek našeho mnohaletého působení na evropské scéně. Důležitou roli hraje též genius loci – Praha. Pohodlná veřejná doprava, hotelová kapacita, vhodné kongresové centrum, samozřejmě kultura, architektura a dobré jídlo. I akademici jsou lidé.
Proč svěřují organizaci opakovaně zrovna vašemu pracovišti?
Od začátků své kariéry jsem se snažil propojit s akademickým světem a procestoval jsem řadu míst. V mnoha zemích jsem si našel přátele, stal jsem se součástí akademické sítě a jsem za to rád. A nyní se snažím své kontakty a zkušenosti předávat kolegům.
Myslím, že se nám to daří, protože mí kolegové jsou evropsky uznávaní mluvčí. Jsou zvaní na nejprestižnější konference, vychází jim práce i v nejprestižnějších časopisech.
Konference se v předchozích letech pořádaly především on-line, tentokrát se konečně obejde bez restrikcí...
Tentokrát bude mít kongres hybridní podobu. Ještě před covidem do Prahy na konferenci přijelo 6 tisíc lidí. Nyní, když mohou všichni opět cestovat, se jich na místě zaregistrovalo něco přes tisíc. Na tom můžeme sledovat, jak pandemická doba poznamenala chování lidí. Mnozí negativním způsobem změnili své návyky.
Jak si nižší účast vysvětlujete?
Kongres pro řadu účastníků představuje povinnou součást postgraduálního vzdělávání. Ve virtuální podobě si všichni mohou snadno odškrtnout jako splněný, přičemž se často de facto neúčastní, jenom zapnou počítač a připojí se. Přitom dostanou plnohodnotnou certifikaci stejnou jako ti, kteří opravdu přijeli. Vidím i na sobě, že člověk se není schopen přes počítačovou obrazovku plně soustředit. Zároveň však rozumím tomu, že cestování je v postcovidové době otravné. Pořád vás někde kontrolují, měří, musíte mít roušky. I to může být důvod omezené účasti.
Na konferenci jsou zajisté cenné i nově navázané kontakty, které přes počítač nezískáte.
Je to tak, pro mě je pěstování kontaktů důležité celý život. Pracuji na něm celou kariéru, od první delší návštěvy tehdy ve Spolkové republice Německo na konci 80. let. Své naprosté nadšení si dodnes pamatuji a s několika již veterány udržuji pravidelný kontakt. Podobně jsem se snažil zúročit pobyty v Holandsku, Izraeli a Spojených státech. Člověku se to vrátí, protože díky tomu získá celosvětové jméno a důvěru. Česká akademická špička by měla být automaticky integrovaná ve společnosti a k tomu kongresy slouží.
Pamatuji si, že jsme v roce 1991 navštívili jeden z prvních živých videopřenosů v Bruselu a byli jsme pochopitelně naprosto okouzleni. Měli jsme nutkání tuto konferenci přivést do Prahy a protože jsme tehdy byli v politickém kurzu, podařilo se. Akce byla velmi úspěšná, zahraniční profesoři byli překvapeni, protože endoskopovat jsme uměli. Můj starší kolega z toho vytěžil prestižní členství v Evropském výboru, já ho následoval, byla to pro nás samozřejmost.
Koronavirová pandemie ovlivnila nejen lékařské kongresy, ale fungování celého zdravotnictví. Už se vše podařilo vrátit do „starých kolejí“?
Výpadek, který byl prakticky dvouletý, se samozřejmě nedá zcela nahradit. Dlouhodobě musí probíhat určitý počet onkologických vyšetření. A pokud se tak nějakou dobu nedělo, projeví se to v budoucnu na tom, že budou onkologická onemocnění diagnostikovaná v pokročilejším stavu s horší prognózou.
Přesné statistické vyčíslení není snadné provést, ale není možné, aby se výpadek na zdravotním stavu populace s odstupem negativně neprojevil. Ale nejde pouze o onkologii, ale i další obory. Obezita, poruchy psychiky. Jde o velmi komplexní problém a jeho důsledky poneseme s mnohaletým odstupem.
Operace odložené za covidu nedoženeme, někteří lidé zemřou, říká lékař Špičák |
Vnímáte, že covid změnil přístup lidí k návštěvám lékařů?
V současné době to nepozoruji. Ale musím říci, že ačkoliv výpadek zaznamenali všude na světě, v řadě zemí byl daleko výraznější než v Česku. V Americe počet některých onkologických vyšetření poklesl až o osmdesát procent. U nás se propad pohyboval okolo 15-20 procent.
Co se týče transplantačního programu, tak i díky osobnímu nasazení lékařů v IKEMu byl pokles transplantací jater naprosto minimální. V jiných evropských zemích, třeba ve Španělsku, které je transplantační velmocí, bylo snížení až sedmdesátiprocentní. I přes komplikovanou situaci, která nastala, dělali čeští lékaři všechno pro to, aby programy běžely dál.
Velkým tématem současnosti je příchod ukrajinských uprchlíků do Česka. Někteří budou onkologicky nebo chronicky nemocní. Nebude to pro české zdravotnictví představovat zátěž?
Podle mě to je a bude zvládnutelné. V naprosté většině případů sem přicházejí mladí lidé, kteří nemocemi trpí méně. Onkologická onemocnění tedy nebudou tak četná, protože jde až na výjimky o onemocnění vyššího věku.
Můžeme počítat s tím, že pacientů přibude, ale systém by si s tím měl poradit. V žádném případě bych tento problém nechtěl zveličovat a nerad bych, aby vedl k nějaké ukrajinofobii.
Řeší se také uznávání diplomů příchozích ukrajinských zdravotníků. Ministr zdravotnictví Vlastimil Válek by souhlasil s tím, aby bylo přijímání lékařů snadnější. Jaký na to máte pohled vy?
Jsem rozhodně pro zjednodušení. Bylo by správné, aby se ukrajinští zdravotníci mohli od počátku registrovat do zařízení a pracovat pod dohledem. Osobně bych netrval na tom, aby mluvili česky, angličtina by mohla být plnohodnotnou alternativou.
Já sám jsem pracoval v Izraeli a nikdo po mně nechtěl, abych mluvil hebrejsky. Byl bych v tomto případě maximálně vstřícný. Trval bych na zkoušce z dané odbornosti, ale ne na zkouškách z celé medicíny. Jsou nesmírně obtížné a možná ani zkušený lékař by je nemusel po letech zvládnout.
