„Tahle houba pomocí gutace roní krvavé slzy. Toho bych si přál najít,“ říká Zdeněk Pelda.
Všude teď čtu, že na houby se dá jít s kosou. Já tedy asi chodím do jiných lesů, protože vždy přinesu jen pár babek. Jak to tedy je?
Všichni mají pravdu. Rozpětí je na jedné straně na kosu a na druhé straně na prázdný košík. Ovšem média mají ráda velké úlovky, prázdné košíky a protažené obličeje lákají méně. Na Liberecku je to teď chuďoučké. Už neplatí, že jsme nočník Evropy, srážek je mnohem méně. Od toho se odvíjí i sortiment hub.
Houby prý ovlivňuje Měsíc. Tedy mám čekat na úplněk?
Dá se tam vystopovat souvislost. Existují fáze Měsíce, kdy houby vypadají jinak, rostou více nebo méně. Jsou lidé, co tomu hodně věří. Nepřeceňoval bych to. Pokud je totální sucho, úplněk nepomůže.
Na vás se lidé často obracejí s prosbami o určení hub, u svých známých fungujete i jako „přítel na telefonu“. S jakými nálezy za vámi nejčastěji chodí?
Bývají to hřibovité. A pak když lidem není po jídle dobře... Určování hub po telefonu má ale své limity. Jedinou, kterou takto spolehlivě určím, je květnatec Archerův. Velmi páchne a vypadá jako chobotnice. U jiných druhů jsem opatrný. Velmi často mi lidé posílají hřiba kříště, což je houba, kterou klidně seberete, má totiž rourky, lidově molitan jako kovář nebo koloděj. Je přitom nejedlý, zničí vám hořkostí pokrm. A ještě vás vyděsí.
Nebojíte se, že někomu poradíte chybně?
Však už zlidověla historka o tom, jak se kdysi Pelda málem otrávil. Večer mi sousedi přinesli jakousi houbu. Vypadalo to na kováře. Nebyl jsem si jistý, uždíbl jsem kousíček a ochutnal. Protože to bylo na chodbě, bylo mi blbé to vyplivnout jako v lese a polknul jsem to. Tak blbě mi snad nikdy nebylo. Ukázalo se, že to byl hřib satan. Satanovité houby mají termolabilní jedy, ty se zničí varem. Kdybych si z něj udělal smaženici, nic mi nebude.
Ročně se prý v Česku sebere v lese deset tisíc tun hub. Jak to, že se až na naprosté výjimky nikdo neotráví? Je osvěta už tak dobrá?
Sebere se jich mnohem víc. V úrodných letech je to až 70 tisíc tun. A lidé neumírají na otravy proto, že jsou více informováni. Tam, kde se sbírá takzvaný čtyřboj, tedy hřiby, kozáci, křemenáče a lišky, tam se lidi otrávit ani nemůžou. Některé jedovaté druhy za chladných let vůbec nerostou, třeba muchomůrka zelená. Jindy je jich plný les. Na Nymbursku vím o místě, kde napočítáte za jediný den deset tisíc muchomůrek zelených.
Ty jsou synonymem jedovatosti. Opravdu jsou tak nebezpečné?
U nich musí být lidé opatrní. Lze dostat zánět spojivek jen z toho, že kolem vás létají jejich výtrusy nebo když si jejich plodnici dáte do košíku s jinými houbami. Příznaky otravy muchomůrkou zelenou nastupují třeba po 24 hodinách, kdy dochází ke krátkodobému zlepšení. Vy si myslíte, že už je to dobré, ale ono to dobré není. Už si to kolikrát nespojíte s jídlem.
Hodně lidí se prý otráví od nedohuba, který parazituje na jiných houbách. Takže plíseň radíte neodkrajovat a plodnici vůbec nebrat?
Všechny plísně na houbách jsou nebezpečné. Česká šetřivost je ale známá... Radím nebrat houby částečně napadené. I zdravé houby pak smažit ve fritéze. Je to sice mastnější, ale máte záruku, že houba je tepelně dobře zpracovaná.
Klanolístka obecná.
Bezesporu nejkrásnější houba je muchomůrka červená. Mě celkem zarazilo, že nohy muchomůrky se třeba na Moravě mezi mykology konzumují jako výtečná pochoutka. Ochutnal jste ji?
Už naše babičky dávaly do talíře s mlékem klobouk muchomůrky červené, aby na to chytaly mouchy. Proto muchomůrka. Muskarin je v noze v podstatně nižší koncentraci. Sám jsem muchomůrku ochutnal, měl jsem velmi dobrodružné a barevné sny. K muskarinu patří i značné slinění. Jíst muchomůrku ale nedoporučuji, riziko je příliš velké.
Už řadu let vás sleduji na největším českém fóru ohoubach.cz, kde máte tisíce příspěvků. Dokáže vás vůbec ještě nějaký nález v lese překvapit?
Stročkovec kyjovitý. Toho bych si přál najít, je to nádherná fialová houba. Téměř vyhynul, nachází se jen extrémně sporadicky. Mým snem je ještě lošáček palčivý.
Co je na něm zajímavého?
Já rád fotím makrofotografie s kapkami vody, houby totiž mají vlastnost zvanou gutace, kdy takzvaně slzí. To mě fascinuje. Troudnatec pásovaný má bílé kapky, bělochoroš zase mléčné, smělokorky pak žlutě medové. A tenhle lošáček má kapky. Je to houba, která roní krvavé slzy. Nádhera. Snem houbařů je též najít houbu, která se u nás našla naposledy v roce 1963 – masečník kulovitý. To je sen všech houbařů, ještě ho ale nikdo nenašel.
Jste jedním z mála šťastlivců, kteří v lese našli a vyfotili nejvzácnější českou houbu, hřiba královského, což je synonymum houbařského Oscara. Houbu, kterou drtivá většina houbařů nikdy v lese nespatří. Je to s houbami jako u ryb – že krásné a vzácné druhy se neberou?
Také jsem rybařil a chápu zálibu chytit a pustit, i když mi to někdy přijde líto... U hub je to tak, že ty nejvzácnější houby jsou zákonem chráněné, ty nesmíte brát. Hřib královský je překrásný hřib s růžovou hlavou a sytou žlutí třeně a rourek. Potkal jsem i člověka, co jich měl pět v košíku. Ani nevěděl, co to utrhl. Přitom mu hrozila pokuta padesát tisíc korun.
Květnatec Archerův.
Největší česká houba je vatovec, nejjedovatější muchomůrka zelená. Která je nejpodivnější?
Květnatec Archerův. To je bizarní břichatkovitá houba vypadající jako kašpárkovy rolničky. Dostala se k nám s ovčí vlnou z Nového Zélandu ve 40. letech minulého století. Viděl jsem asi sto květnatců na jednom místě. Silně páchne, čímž láká hmyz na červená lepkavá ramena. Hmyz a ptactvo pak jeho výtrusy šíří dál.
Na podzim prý v lesích můžeme narazit na čarodějné kruhy z hub. Už jsem viděl ve tmě světélkující houby, ale tohle fakt ne. Vy jste to štěstí měl?
No jistě, není to nic vzácného. Podhoubí se rozšiřuje po obvodu kruhu, který se postupně zvětšuje. Takhle rostou třeba čirůvky fialové. Viděl jsem oblouk z čechratek obrovských, který měl průměr 15 metrů.
Podzim je též období shrbených postaviček hledající v trávě lysohlávky. Je to vůbec ještě pro mladé trend?
Dosažitelnost drog se zlepšila, takže boom není už takový. Na podzim registruji výskyt různých černých zakuklenců s batůžkem, kteří na luka jindy nechodí. Obdivuji je, že ty lysohlávky poznají. My odborníci je vidíme jednou za život. Že je to rizikové, asi nemusím zdůrazňovat. Halucinogen v nich není koncentrován stejnoměrně.
Blíží se říjen a s ním i nástup václavek. Slyšel jsem o člověku, co si jejich podhoubí v dobré víře nasadil do zahrady a václavky mu zlikvidovaly všechny stromy. Dá se tomu věřit?
Když se lidé pochlubí, že mají na zahrádce václavky a že budou mít konečně doma houby, tak kroutím hlavou. Václavka je velmi agresívní parazit, umí zlikvidovat stromy. Podobně jako sírovec. Tu mít na zahradě opravdu nechcete.
Mimochodem, václavka je prý největší pozemský organismus. V Americe našli jeden druh václavky, jejíž podhoubí zabíralo plochu 1 200 fotbalových hřišť. Houba byla stará přes 2 400 let a kdybychom ji vytáhli nepoškozenou ze země včetně všech vláken, vážila by přes sto tun. To mě, přiznám se, trochu děsí.
Tenhle příspěvek jsem také četl, bylo to na nějakém ostrově. Zdá se to být senzační, ale může se to stát. Houba jako organismus má obří regenerační schopnost. Pak je vlastně takovým státem ve státě. Vypadá to vskutku děsivě, ale když se po kácení neuklízí v lesích, tak václavka má dost potravy a může se obnovovat donekonečna.
Korálovec bukový.
Češi jsou sice houbařský národ, ale drtivá většina sbírá jen notoricky známé druhy s „molitanem“ vespod klobouku. Proč ještě nikdo nevymyslel aplikaci nebo software pro určení hub?
Pokusy o to už jsou, různě přijímané. Aplikace vám přiřadí některé houby, které v ní jsou, ale nepokryje spektrum všech hub. Člověk v tom co sebere vidí to, co vidět chce, nikoliv co to skutečně je. To je nebezpečné. Když chcete houbu dobře poznat, musíte zkombinovat víc věcí. Nic nenahradí zkušeného houbaře. Nikdy bych se tedy nespoléhal jen na nějakou aplikaci.
Došlo v posledních letech díky popularizaci mykologie k nějaké renesanci ve znalosti hub? Nebo sbírají Češi pořád to samé?
Zlidověl trošku sírovec. On roste nejvíce na jaře, kdy houby moc nejsou a nedá se moc zaměnit. Hodně zlidověla i růžovka. Bývá velmi hojná, je ale nebezpečná z hlediska určení. Mí sousedé mi třeba nosí všechny růžovky na kontrolu. Občas mezi nimi objevím šedivku, to už není daleko k muchomůrce tygrované. U hub je dobré být podezíravý.
Vy už řadu let bouráte mýty o tom, že v zimě houby nerostou. Chodíte třeba na Vánoce s košíkem do lesa, což je pro mě nepředstavitelné.
My máme takový domácí rituál: na stole musí být na Štědrý den nejméně pět druhů čerstvě sklizených hub. Zažil jsem i roky, kdy jsem měl 35 druhů. Nálezy hřibů, klouzků i křemenáčů na Silvestra jsou už dnes častější. V zimě roste hlavně ucho Jidášovo, hlíva ústřičná, penízovka sametonohá, pařezník pozdní nebo nejrůznější šťavnatky.
Vinou spalování uhlí v polských hnědouhelných elektrárnách tu dlouho nerostly lišky, které nesnášejí kyselou půdu. Už je situace lepší?
Lišky se od poklesu kyselosti půdy opravdu masově vrátily. Učinil jsem u nich zajímavé zjištění – nikdy je nedávejte do mrazáku syrové. Zhořknou. Liberecké lesy jsou ale hodně pestré, jsou tu nížiny i hory, čili Liberec město a takový Bedřichov se skladbou liší ve všem.
Setkávám se občas s názorem, že jíst často houby nesvědčí zdraví, kumulují v sobě totiž těžké kovy. Atlas hub praví, že pokožka klobouku suchohřiba prý dokáže kumulovat radioaktivní cesium. Je na těchto obavám něco pravdy?
Obecně platí, že v houbách se kumulují těžké kovy. Ale to byste jich musel sníst 20 kilo k večeři, aby se to projevilo. Já bych už musel být mrtvý dávno, houby konzumuji denně.
Mě vždycky bavilo, jak krásně zvukomalebná dokáže být čeština. Takový hřib strakoš znají lidé pod názvy borovák, doupnáček, hradečanka, husí pupek, jalovčík, koženka, kožešník, kožužnička, podborovák, linduška, máselka, mulička, zaječák nebo židák... Máme na Liberecku nějaká „svá“ jména?
Chybí vám tam „bezpráce“, jak se strakoši též říká. Pokud vím, Liberecko nemá žádný svůj termín, to jsou lidové názvy, které používá každý. Čert aby se v tom vyznal. Já když někomu řeknu, že jsem nasbíral košík husích pupků, nemusí všichni vědět, co jsem našel.
Lidé, co houbám vymýšleli jména, asi museli mít podivný smysl pro humor. Takový slizák mazlavý, rosolozub huspenitý nebo slizečka ocasatá svými názvy přímo odrazují od konzumace, přitom jsou to jedlé houby...
Rody hub jsou názvem dost často podobné pohlavnímu ústrojí. Takový nomen - omen je hadovka smrdutá neboli phallus impudicus. Nebo štěrbinatka. Rosolozub huspenitý je ale výborná houba, dá se jíst syrový. Může se pokapat citronem a posolit, jí se jako falešná ústřice. Fotograficky úžasný. Po uvaření ho mám rád s hořčicí jako ovar.
Svět hub je pro mě něco jako kniha kouzel. Třeba takový kotrč kadeřavý, parazitická houba připomínající mozek, obsahuje látku sparassol, která má výrazné antibiotické účinky proti plísním a houbám. Což bych od houby nečekal, že bude chránit před houbami. Je něco dalšího, čím laika houby dovedou překvapit?
Houby existují miliardy let a jsou tedy velmi vymakané. Že mají některé houby antibiotické účinky je dobře známo už od 60. let. Máme tedy houby které vás zabijí nebo vyléčí. Vyrábějí se z nich léky, třeba z lesklokorky lesklé se dělá Reishi.
