Paralelní světy mužů a žen

Petr Václav, dokumentarista a autor celovečerního filmu Marian, příchází nyní se svým druhým hraným filmem Paralelní světy. V hlavních rolích tohoto komorního snímku o partnerských vztazích se představí Karel Roden a Lenka Vlasáková, držitelka Českého lva za titulní roli ve filmu Lea.

Film Paralelní světy vypráví obyčejný příběh ze života, příběh, který v určité variaci mohl prožít každý z nás. Je to film o partnerských vztazích, o lásce a této době. Architekt Kryštof žije již několik let s Terezou, která nedávno dostudovala překladatelství. Zatímco však Kryštof vidí svůj hlavní životní cíl ve své práci, Tereza sází na pevný vztah s partnerem, na lásku, která by měla se měla vyvinout v hluboký vztah.

Na půdorysu téměř vzorové studie vztahu mezi mužem a ženou se režisér Petr Václav pokusil zachytit postoje své generace a zkratkovitě naskicovat atmosféru naší doby. Komorní příběh je režírován neklidně, nekonformně, obrazy jsou působivé, ale zároveň jakoby vytržené z naší každodenní skutečnosti.

Paralelní světy (ČR - 2001)
Námět, scénář, režie:	Petr Václav
Kamera:	Štěpán Kučera
Produkce:	Kateřina Černá, Petr Václav
Hudba:	Jiří Václav
Hrají:	Karel Roden, Lenka Vlasáková, Jitka Schneiderová, Petra Ernyeiová, Marek Daniel,  Gábina Škrabáková,
Žánr	hořká lovestory
Délka:	100 minut
Premiéra:	7. 3. 2001

Nevědí, co se stalo
(Recenze Mirky Spáčilové)

Film začíná: dva krásní mladí lidé v posteli, zamlklí, nehybní a oblečení až po bradu. Ukáže se, že on je architektem snícím po londýnském rozmachu ducha i peněz, neboť zde trpí diktátem zbohatlíků nevnímajících "křehkou velkorysost" jeho staveb. Ona je překladatelkou francouzských románů, toho času zabředlou v hluboké krizi činorodosti a sebedůvěry. Je nasnadě, že se bude hrát typicky pařížská studie jednoho vztahu. Ten snímek se jmenuje Paralelní světy.

Záhy je tudíž zřejmé, že se bude odvíjet antipříběh, kde lidé nerozumějí ani sami sobě, natož jeden druhému. Kde on odmítá rodičovství frází "ještě chceme něco prožít" a ona mu své těhotenství ani nepřizná. Žena se raději choulí v názorně intelektuálském bytě s počítačem a krabicemi plnými knih, kde už hezky dlouho nikdo neumyl ani nádobí, a kamarádce se svěřuje, že jí připadá "všechno takový nedůležitý". Téže kamarádce, za kterou v mezičase svého rozhodování o konci vztahu uteče do hor; ale sotva si tam v erotickém intermezzu cosi dokáže, utíká i odtamtud. Začíná znovu: coby náhle osvobozená, sebevědomá žena, která vnitřní přerod demonstruje novým účesem, slunečními brýlemi a ležérním oblečením značky Kenvelo.

A co on, ten bídák, který ji psychicky týral otázkami, co se to s ní děje, proč nezvedá telefony svého nakladatele, proč se aspoň občas neopláchne a neučeše, a ještě se tajně scházel s rozkošnickou milenkou? Nejspíš mu nezbude než se kát, přijmout morální prohru a nalodit se směrem Dover, ovšem sám a sám. Že mu neřekla, co jí vlastně chybí? Jeho problém, měl to vycítit, sobec.

Ale teď bez ironie: paralelní světy nejsou po stránce filmařské vůbec špatné, jen jaksi významově přebytečné. Karel Roden, výkonný elegán soustředěný na reálný, hmatatelný svět, i Lenka Vlasáková, zranitelná v děravé noční košili či při konfrontaci s mondénními přítelkyněmi, hrají bezchybně. Není jejich vina, že naplňují "papírové" symboly míjení, odcizení, neschopnosti komunikace a osamělého nočního převalování beze snů. Pokud se sny dostaví, mají fantaskní až bizarní podobu, často s morbidním nádechem - třeba originální výjev s nekonečně dlouhou rakví na způsob milionářských limuzín.

Občas se zdá, že Petr Václav natočil Paralelní světy především, nebo dokonce právě jen kvůli těm snovým pasážím, výtvarně rafinovaným a chvějivě neskutečným - například v horké písečné krajině. Současně umí režisér navodit zajímavým efektem i reálnou situaci: dívka před hrdinou ujede na lanovce, on si pak podrážděně léčí rýmu u milenky, nesvůj před jejím dítětem... Ale vytříbenou harmonii obrazů, zvuků, pocitů a nálad znovu a znovu ruší tuctová moralita v apartních kulisách, která se dere na povrch. Ti zlí, zajatci mobilů a kreditních karet, po čase hořce nahlédnou, jaký poklad ztratili v ukoptěné Popelce, ale už jim není pomoci. Neboť, jak v závěru shrne celý příběh sama Popelka, bůhvíproč vzbuzující u mužů ochranitelský pud: "On tvrdí, že se nic nestalo, ale nechápe, proč už ho nechci." To přece tak tahá za uši! Přesně naopak, než tvůrci zamýšleli, musí divák litovat prý přízemního, ve skutečnosti rozumně zralého Rodena a přát mu, ať se toho plačtivého klubka ublížené sebelítosti vydávaného za bezbrannou světici rychle zbaví.

Paralelní světy

Paralelní světy

Paralelní světy

Paralelní světy