„Jsme rádi za tři body. Když se vyhraje, nic nebolí, rány se zahojí,“ usmíval se po výhře 5:2 jedenadvacetiletý Indrák, který na čtvrtý gól v sezoně čekal od 23. října.
Na ledě jste svoji trefu hodně slavil. Oddychl jste si, že dlouhé konečně čekání skončilo?
Já měl obrovskou radost. Už jsem vůbec nevěděl, co mám dělat. Žádné zvyky sice nemám, ale jsem strašně rád, že to tam zase spadlo.
Vedli jste 4:0, ale Liberec ještě zápas zdramatizoval a byli jste až do konce pod tlakem.
Byli jsme nervózní, aby nám body zase neutekly. Ale zvládli jsme to dobře. Machy to vzadu skvěle zavřel, mi mu obětavostí pomohli.
Ke gólu jste přidal i pěstní souboj s Adamem Jánošíkem. Jak k němu vůbec došlo?
Jejich hráč vjel do Machyho, začalo se to prát a do souboje se přidal druhý Liberečák. Já chtěl jenom síly vyrovnat. Ale ani jsme se pořádně netrefili. I po zápase jsme se s Jánošíkem bavili, že nejsme žádní bitkaři, vyplynulo to ze hry.
Kolik bitek máte za sebou?
Loni s Kumstátem na Spartě a předtím si ještě pamatuju na jednu v play-off s Brnem.
Se 175 centimetry výšky je odvaha jít do souboje s vyššími protivníky. Trénujete je nějak?
Kdepak, to ne. Věděl jsem, proti komu teď stojím. Úplně do všech protihráčů bych se určitě nepouštěl. Kumstát je strop. (smích)
