Dnes Tomáš Janů trénuje mládež, hraje krajskou soutěž a kácí stromy. „Je to úžasná práce. Před tréninkem jsem tři hodiny v lese, řežu dřevo, kolem běhají srnky a zajíci. Neskutečný relax,“ říká osmačtyřicetiletý bývalý obránce a kapitán Slovanu Liberec, který do lesa s motorovou pilou vyráží s jedním z trenérů mistrů z roku 2002 Josefem Csaplárem.
Od prvního libereckého titulu je to 10. května přesně dvacet let. Jak často na ty doby vzpomínáte?
Vzpomínat jen na jeden okamžik by bylo málo, krásných věcí a oslav bylo v Liberci víc. I když ten první titul bylo asi to nejvíc, protože do té doby si nikdo nepomyslel, že může Liberec - provinční klub - udělat nějaký úspěch. A on ani začátek té sezony moc nenapovídal tomu, že bychom mohli o úspěch bojovat. Naše ztráta po sedmi kolech byla obrovská a vůbec se o nás nemluvilo. Sice jsme hráli Pohár UEFA, ale v domácí lize byly naše šance malé.
Ale pak přišel k týmu Josef Csaplár, vytvořil slavné trenérské duo s Ladislavem Škorpilem a Liberec se rozjel...
Najednou jsme se začali chovat jako profesionálové. Předtím jsme si den před zápasem dali U Letců v Hradci Králové hranolky, smažený sýr a tatarku. Než jsme odjeli, trenér počkal, až jsme dohráli automaty. Bylo to strašně volné. Mysleli jsme si, že jsme profíci, ale nebyli jsme ani omylem.
Další příklad?
O poločase mistrovského zápasu jsme přiběhli do kabiny, pustili si teletext a sjížděli výsledky české i anglické ligy. Tenkrát nebyly mobily s internetem, a než naskočily tři stránky, trvalo to pět minut. Chovali jsme se jako malé děti. Trenér Škorpil nám to toleroval, v tom byl úžasný, ale přišel trenér Csaplár, a všechno se změnilo. Když přišel na první zápas a viděl nás u teletextu, koukal jako blázen.
Tomáš Janů s pohárem pro mistry v roce 2002.
Co všechno se pak změnilo?
Najednou byla videa, začaly se používat sporttestery. S tím samým kádrem, se kterým jsme předtím hráli střed tabulky a polovina zápasů končila 0:0, jsme začali válcovat českou ligu a vlastně i Evropu. Porazili jsme Vigo, Mallorku, Lyon a s Dortmundem jsme hráli tři vyrovnané poločasy. Byl to úžasný rok a titul byla třešnička na dortu.
Jaké bylo poslouchat dva trenéry, kteří se prezentovali jako rovnocenní?
Oni si rozdělili role. Trenér Csaplár trénoval a určoval taktiku, trenér Škorpil přípravu začínal, mluvil spíš obecně, jednal s médii a s majitelem klubu panem Karlem, což bylo taky strašně důležité. Pan Karl je hodně náročný, je to boss, jeho názor je svatý a argumenty moc přijímat nechtěl, trenér Škorpil se s ním ale dokázal bavit spoustu hodin.
Slzy jsem neudržel, přiznal liberecký veterán Janů při loučení |
A výsledek?
Najednou byl v kabině klid, nikdo nic neřešil, pan Karl za námi nechodil a všechno vyřešil s trenérem Škorpilem. To bylo důležité. Ale hlavně tady samozřejmě byli kvalitní hráči a fotbal, který jsme hráli, tady za dvacet let nikdo nepřekonal, a když to vidím, tak se tomu asi nikdo ani nepřiblíží. Což je smutné. Ale hráče to taky musí někdo naučit. Naučit je jen bránit a odkopávat je strašně jednoduché...
Mistrovský titul a jízda v Evropě byl tenkrát svým způsobem zázrak. V čem ještě spočíval?
Naprostý klíč ke všemu byla liberecká parta. Každé úterý jsme chodili na pivo, někdy se to protáhlo, a vyříkali jsme si tam i nepříjemné věci. Nikdo se nevymlouval, že musí do Prahy, za přítelkyní nebo do kina. Byli jsme jeden tým. Když se začalo dařit, všechno bylo jednodušší. Lidi se chodili na fotbal bavit a viděli třicet čtyřicet akcí za zápas. Dneska vidím v ligových zápasech pět střel na bránu, když tedy nepočítám utkání Slavie.
Mistrovské oslavy Liberce v roce 2022.
S příchodem trenéra Csaplára se hodně skloňoval termín presink. Jak na tehdejší změnu hry vzpomínáte?
Spousta lidí v Česku se zaklíná presinkem, ale málokdo ví, o čem mluví. Presink nebyl způsob naší hry, byl to jen způsob, jak získat balon -a pak jsme hráli fotbal. Copak chce někdo hrát devadesát minut bez míče? Dnes týmy získají balon, a tím to pro ně většinou končí, nejradši by ho zase ztratily. Nejjednodušší pro nás bylo získat balon nahoře a mít soupeře na jeho vlastní půlce. Když si vzpomenu, jak často jsme se dostávali do vápna na hřišti AC Milán...
V útoku tehdy řádili kanonýři Štajner s Nezmarem. To byla velká síla, že?
Jasně, ale hlavně tady byl ve středu zálohy Venca Koloušek. Takových fotbalistů se v Česku moc nenarodilo. Byl to fotbalový génius. Když měl k sobě Štajnera a Nezmara, na krajích Zbončáka s Čapkem, o čem se chcete bavit? To byla ohromná ofenzivní síla. A přitom šlo o fotbalisty, které nikdo nechtěl. Jirku Štajnera odevšad vyhodili, že je problémový hráč. Ať mi ale někdo ukáže úspěšné mužstvo složené jen ze samých hodných hráčů.
V té první mistrovské sezoně jste měli na čele slušný náskok, ale přišli jste o něj a v posledním kole vám nakonec titul zachránil slávista Kuka, díky kterému Slavia porazila Žižkov 1:0 a tomu první místo těsně uniklo. Jak jste ty hororové chvíle prožívali?
V posledních třech kolech jsme zažili to, co nikdy předtím. Najednou máte náskok šest bodů, začnete počítat a spekulovat, kolik stačí k titulu. A najednou vás zradí hlava a děláte na hřišti věci, které byste v životě neudělali. V posledním kole na Bohemce jsme prohráli 1:2 a běželi jsme slavit k lavičce. Někdo totiž během zápasu přišel s tím, že Slavia vyhrála nad Žižkovem 1:0, takže jsme mistři. Jenže v té době to bylo na Slavii 0:0 a pořád se hrálo. Až pak Kuka v 85. minutě vstřelil vítězný gól Slavie a mohli jsme se začít radovat. Bylo to něco neskutečného. Každý kluk hraje fotbal proto, aby zvedl nad hlavu nějaký pohár. A my jsme ho v Liberci zvedli třikrát. Bylo to naprosto úžasných deset let, každý rok se U Nisy navíc hrály evropské poháry.
Jaké byly oslavy?
Cestou z Prahy se samozřejmě kouřily doutníky, pilo se pivo. Zastavovali jsme na dvou benzinových pumpách. Když jsme přijeli do centra Liberce, lidi na náměstí byli neskutečně šťastní a dokázali si ten úspěch vychutnat. Fanoušci v Liberci byli vždycky úžasní, nepamatuju si, že by někde udělali nějaký průšvih. Jsem strašně rád, že jsem celou kariéru zůstal v Liberci a nikam jsem nepřestoupil. Sice bych vydělal peníze, ale při mém způsobu života by to asi bylo stejně jedno.
 |
Liberec získal tři tituly, ale v posledních deseti letech nastal ústup ze slávy. Mohly by se tehdejší úspěchy někdy vrátit?
Mohly. Potřebujete štěstí, dobrého trenéra a skvělé vedení. Musíme si taky říct, že ekonomické rozdíly mezi kluby jsou dneska mnohem větší než tenkrát. Jestli má Liberec rozpočet dejme tomu sto milionů, Sparta má miliardu. Každý půlrok se tady navíc mění šest nebo sedm hráčů, to je pak těžké. Na druhou stranu, Slovan je pořád nahoře, byl tady trenér Trpišovský, hrály se poháry, totéž za trenéra Hoftycha. Co by za to fanoušci jiných klubů dali?
Chodíte na zápasy Liberce?
Málo, protože v neděli mám jako asistent trenéra zápasy s dorostem. A navíc ještě pokračuju jako aktivní fotbalista a v sobotu chodím hrát krajskou I. A třídu za tým Jívan Bělá. To je úžasný spolek, fanoušci s námi jezdí na všechny venkovní zápasy. Třeba až do Mimoně, kam to mají sto kilometrů.
Profesionální kariéru jste ukončil v roce 2013. Co jste dělal potom?
Celou dobu jsem ve Slovanu Liberec, většinou u mládeže od 16 do 19 let. Chceme, aby se kluci fotbalem bavili. Když už nic, chceme z nich udělat dobré lidi, aby se chovali slušně a respektovali soupeře i rozhodčí.
Vidíte mezi svými svěřenci talenty pro A-tým?
Pár šikovných kluků tady je. Problém téhle generace je ten, že mají strašně moc rozptýlení a je těžké přivést děti k tomu, aby fotbal hltaly jako kdysi my. A taky je škoda, že odchovanci v Liberci příliš šancí nedostávají a místo nich se přivádějí mladí hráči z jiných klubů.
Kromě míče to umíte dobře i s motorovou pilou. Je to tak?
Ano, s trenérem Csaplárem chodíme kácet dřevo. Bereme to jako sport. Jeden náš kamarád má firmu a dá nám třeba za úkol udělat dvě stě kubíků dřeva. Pokácíme stromy, pak je odvětvíme a nakrájíme na potřebné rozměry. Je to úžasná práce. Před tréninkem jsem tři hodiny v lese, řežu dřevo, je krásné počasí, kolem běhají srnky a zajíci.
Líčíte to skoro jako idylu.
Je to neskutečný relax. Předtím jsem chodil na kolo a na běžky, teď jdu do lesa. Dřív jsem měl v životě jedinou kartu, a tou byl fotbal. Dneska si troufnu říct, že bych se dokázal uživit i prací v lese. Ale pořád chci být u fotbalu a ve Slovanu Liberec, protože práce s mladými mi dává smysl.
