Osmnáct let uběhlo od chvíle, kdy fotbalová Slavia s Ciprem na lavičce přišla v poslední možnou chvíli o vytouženou Ligu mistrů. Díky gólu Voroběje z nastaveného času a trefě Atělkina v prodloužení jásal Šachtar Doněck a Strahov, neoblíbený stadion na kopci nad Prahou, zalila vlna smutku.
V úterý od 19.30 jde Slavia do boje o nablýskanou soutěž proti jinému ukrajinskému gigantovi: Dynamu Kyjev. Tentokrát už v útulné aréně v Edenu, kde se bude z lóže dívat i Cipro.
„Těším se. A jsem zvědavý, protože tohle bude ostrá zkouška pro současnou Slavii,“ tuší. „Tým je opěvovaný, ale hráli s Karvinou, s Opavou... Až Kyjev bude měřítko.“
Jako byl pro vás tehdy Doněck. Co vám proletí hlavou, když si vzpomenete?
Zamrazí mě. Hráli jsme předtím s ázerbájdžánským Šamkirem, byly tam příšerné podmínky, asi pětačtyřicet ve stínu, hráči kolabovali. Panovaly obavy, ale zvládli jsme to. A pak přišel Šachtar. Venku vítězství 1:0. A doma...
Celý zápas jste drželi bezgólový stav, pak Šachtar vyrovnal a v prodloužení rozhodl.
A já to mám pořád v sobě. Byli jsme krůček od postupu, chybělo asi třicet vteřin... Od té doby jsem se na to nepodíval ze záznamu, ani to nikdy nechci vidět. Byla to pro mě sportovní tragédie. Udělali jsme spoustu chyb, nejen na hřišti. Sice jsme v Doněcku vyhráli, ale pořád jsme z nich měli respekt. Doma se tyhle obavy přenesly na hřiště.
Co jste prožíval, když Ukrajinci v posledních vteřinách vyrovnali a šlo se do prodloužení?
To bych nikomu nepřál zažít. Před lavičkou stálo třicet fotografů, byli připravení fotit oslavy, čekali... A najednou bum, fotografové zmizeli. Tribuna za mnou, která předtím křičela Franta na hrad, mi za chvíli nadávala.
Zažil jste někdy jako trenér horší chvilku?
Ne!
Co se mělo udělat jinak?
Nevím... Tam byly nepochopitelné věci. Rohový kop, odevzdaný míč, zmatek na zmatek. Možná už se někteří viděli v Lize mistrů... Nedali jsme dvě šance, každý už pak koukal na hodiny. A všechno se sesypalo.
Vyčítal jste něco sobě?
Vždycky pak přemýšlíte, co jste udělal blbě. Nechal jsem se ukecat a jeli jsme před zápasem na dva tři dny na soustředění, měnili jsme hotel. Možná jsme se na to připravovali až moc, měli jsme to nechat stejně jako před jiným zápasem. Zpětně si samozřejmě vyčítáte: měl jsem postavit tamtoho, tohohle ne... To dělá člověk pokaždé.
A po zápase jste říkal: vždycky, když nám slávistům o něco jde, spadne nám srdce do kalhot.
No jo, tehdy mi to tak přišlo. Asi jsem to tak fakt řekl, ale možná jsem to tak úplně nemyslel. V devadesátém šestém nám ve čtvrtfinále Poháru UEFA proti AS Řím přece taky šlo o hodně a taky jsme to zvládli. Kluci byli tehdy sebevědomí, přitom všichni z naší ligy, až pak šli ven. Zvládali jsme i zápasy venku. Je to o jednotlivcích, tehdy se všechno sešlo ideálně. Italové už slavili, skoro jako my proti Doněcku... A pak jsme jim dali gól a všechno bylo jinak. Vidíte? Prožil jsem to i to.
Evropské semifinále řadíte na stejnou úroveň jako titul ze stejného roku? Nebo o něco níž?
Kdepak níž, naopak o kousek výš! Já to říkal vždycky: jakýkoli úspěch pro český fotbal na mezinárodní scéně, a zvlášť klubové, je daleko víc. Vyhrajete ligu? No dobrý, to vyhrál kdekdo. Třeba i víckrát v řadě. Ale dostat se v pohárech takhle daleko? To je v konkurenci evropských týmů daleko větší úspěch.
Z archivu iDNES.czPsalo se v roce 2000 Zpravodajství: Do Ligy mistrů chyběly dvě minuty |
Jen Liga mistrů vám vždycky utekla. Se Slavií jste o ni bojoval i proti Grashoppers Curych, první zápas skončil výpraskem 0:5. Přesto víc bolí Doněck?
Stoprocentně, protože proti Curychu jsme asi neměli šanci. Měli tehdy výborný tým, kdyby se hrálo o měsíc dva později, dopadlo by to asi všechno jinak. Nám po Euru odešlo pět kluků, sedm přišlo, hned museli hrát v základu. Sedalo si to, Ašanin coby stoper musel hrát pravého beka... Přitom přišli třeba Kubík, Lasota, Vácha, Pavel Horváth - skvělí fotbalisti, ale trvalo měsíc a půl, než si to sedlo. Pak jsme podzim odkopali skvěle, ale na Grashoppers jsme neměli, protože se tým tvořil za pochodu a po čtrnácti dnech se letělo do Curychu. To nešlo. Doněck byla mnohem větší tragédie.
Vadí vám, když ji někdo připomene?
Teď už tolik ne. Dřív jsem to prožíval, teď už jsem v klidu. Je to pryč. Ve Slavii jsem toho prožil tolik, že dobré vzpomínky převažují.
Jak vám bylo, když prošla na šestý pokus do Ligy mistrů? Radoval jste se, nebo jste i zalitoval, že u toho nejste?
To víte, že jsem si taky říkal: Škoda, že se to nepřihodilo mně! To je jasné. Byl to sen. Vyhrál jsem ligu, pohár, byl trenérem roku... Co se dalo, toho jsem v českých poměrech dosáhl. Jen ta Liga mistrů mi utekla.
Teď ji Slavia může vybojovat podruhé v historii a v cestě zase stojí nejdřív ukrajinský soupeř. Věříte?
Nedokážu říct. Určitě mají Kyjev dobře naskautovaný, ale já nevím, jak přesně na tom teď Dynamo je. Jasně, že už to není stejný tým jako dřív, kdy tam válel Ševčenko a spol. Ale když občas čtu, za jaké peníze nakupují hráče, je jasné, že to nejsou žádní sralbotkové.
Ale Slavia je teď ekonomicky taky silná.
A je to dobře. Jen se mi zdá, jestli kádr není moc široký, jestli tam hráčů není až moc. Málo hráčů je pro trenéra taky průšvih, ale když je jich moc a všichni na podobné úrovni, taky je to ošemetné.
S tím bude mít problémy i Sparta, které zbude jen česká liga a pohár.
Ve Spartě se stal průšvih už loni, to všichni víme. Tam bych to teď řešit opravdu nechtěl... Na druhou stranu: pro trenéra to je teď ideální štace. Už nemůže být hůř, každý, kdo přijde, má šanci tam udělat pořádek.
Zpět ke Slavii: když postoupí přes Dynamo, může v rozhodujícím zápase o Ligu mistrů narazit znovu na Ajax. Hezká symbolika, ne?
Zní to pěkně. Říkal jsem si to samé, když jsme hráli v roce 2000 pohár UEFA. Před čtvrtfinále jsem fandil AS Řím, aby vyřadili Leeds a my proti nim hráli znovu. Jenže postoupili Angličané a my s nimi vypadli. Někdy se to tak sejde, je v tom symbolika. Ale je otázka, jak silný dnes Ajax je, jestli přejde přes Lutych. A nejdřív je stejně potřeba zvládnout Dynamo.
