„V evropských velkoklubech hraje Afričanů dost,“ pronesl kouč Senegalu předtím, než jeho mužstvo vstoupilo do mundialu úterním vítězným soubojem s Polskem (2:1). „Aby se ale náš kontinent posunul vpřed, potřebujeme i africké trenéry. Jsme už takticky vyspělí, máme zkušenosti. Zasloužíme si to.“
Cisse je jediným černochem v zástupu 32 koučů. Tunisko vede tamní rodák Nabil Maaloul, další tři zástupci Afriky mají za šéfa lavičky Němce (Nigérie), Francouze (Maroko) a Argentince (Egypt). Nejpřehlíženější z kontinentů stále čeká. A nejspíš i dál čekat bude.
Fotbalisté v roli diamantů
Cissé jako hráč zažil se Senegalem čtvrtfinále světového šampionátu 2002, což je pořád africké maximum – totéž zvládli ještě Kamerunci (1990) a Ghaňané (2010). Jinak je to song jako z ošoupané desky: co čtyři roky se čeká na to, že konečně někdo uspěje. Že se ze silných individualit složí nejprve fungující a poté i vítězící tým. Že prolomí bariéry.
Sám Pelé ukázal, že byl sice fenomenálním fotbalistou, ale mizerným prognostikem, neboť prorokoval: „Do konce 20. století bude mít Afrika zlato.“ Cissé nyní dodává: „I já pevně věřím, že jednou vyhrajeme. Ale u nás jsou věci komplikovanější, africká realita je oproti jiným zemím odlišná. Přesto je náš kontinent plný kvality.“
Možná, ale je tu pozůstatek dějin: kolonialismus. Tedy ten fotbalový.
Peter Alegi, profesor africké historie na Michiganské univerzitě, dokonce používá pojem „elektronický kolonialismus“. Na obrazovkách v Dakaru, Luandě, Káhiře i Pretorii totiž primárně běží evropské ligy. To ony určují, co se bude dít - a jak se to bude dít.
„Některé soutěže, v JAR či na severu Afriky, jsou přitom docela dobré. Ale s evropskými akademiemi stejně vůbec nemohou soutěžit,“ řekl pro Irish Times novinář Ian Hawkey, autor knihy o africkém fotbale nazvané Nohy chameleona: „Nejlepší tak odcházejí do věku 14 let.“
O africké talenty je velký zájem, jenže síto je propustné pouze minimálně. Web The Atlantic píše, že podle studií anglických akademiků se z 10 tisíc dětí v systému stane profesionálními fotbalisty jen sto (dostat se na Harvard je proti tomu procentuálně snazší).
Za příklad uvádí ghanského kluka jménem Bernard Appiah: v osmi letech odešel ze své vesnice do lepšího týmu, pak zamířil do katarské Aspire Academy – a dnes je zpátky v Ghaně, na hranici chudoby. The Atlantic z toho vyvozuje asi nekorektní, leč o to pravdivější soud: Afrika je světem brána hlavně za zdroj nerostů, diamantů či drahých kovů; tedy komodit, které je následně třeba zpracovat. A podobně se přistupuje také k fotbalistům.
Kdo je „vybroušen“, uspěje, stane se slavným a bohatým jako Drogba, Adebayor, Eto’o, Salah. Kdo ne, zapadne. Nic moc mezi tím se nenabízí.
Vznikají tak široké fotbalové „diaspory“, nikoli kvalitní domácí soutěže. Na ty je třeba v Nigérii či Senegalu pořád minimum peněz, zázemí srovnávat nelze.
Senegal jako Brazílie?
V Hawkyeho knize Nohy chameleona se objevují i úsměvné historky z časů, kdy Afrika fotbal objevovala. Jako když se nigerijský emír ptal britského konzula, zda „musí sledovat tento žalostný spektákl mužů, kteří se jako opilí honí kolem jednoho míče“, načež správci pokladny nařídil, aby i ostatním 21 účastníkům pořídil jejich vlastní meruny...
Podobné bizarnosti ovšem zažívali fotbaloví misionáři i jinde. Afrika si fotbal zamilovala tak jako zbytek zeměkoule. Vzhledem k finanční nenáročnosti a jednoduchosti pravidel ho lze hrát kdekoli a kdykoli.
Pelé věřil, že Afričané uspějí svým svébytným stylem, zatím to ale působí spíš jako fata morgána nad Saharou. I senegalský kouč Cissé v Rusku burcuje po jistém „návratu ke kořenům“. Nezavrhuje výdobytky fotbalové moderny, jen by jí chtěl dát africká specifika. „Senegal, Nigérie i další země budou jednou schopny vítězit tak jako Brazílie či Německo,“ pronesl.
Naše živelnost už je ta tam
Afričané ale teď nemají jak konkurovat. Vítěz kontinentálního šampionátu z Kamerunu dostal 3,4 milionu liber, portugalští šampioni loňského Eura 25,5 milionu. Šampioni africké Ligy mistrů inkasují 2,1 milionu – Real Madrid 89,5! A nemluvě o tom, že pro španělský velkoklub i tohle představuje pouhých 15 procent ročních příjmů...
Penězi to očividně nepůjde. Tak čím? Jinakostí?
„Afrika se pokusila dohnat svět, jenže současný fotbal vzývá jednotnost,“ píše jihoafrický novinář a historik Mark Gleeson. „Zahraniční trenéři byli v mnohém potřeba, ale v důsledku zahubili africký fotbalový ‚x faktor‘. Teď už není rozdíl mezi hráči z Afriky a odjinud. Všechny vedou trenéři, kteří sledují Barcelonu nebo Premier League. Živelnost je ta tam. Ale taky je nutno si přiznat, že ani ona nás nijak daleko nedovedla.“
Pokrok zkrátka přichází dost pozvolna. Ale přichází: do osmifinále se na MS 2014 poprvé dostaly dva týmy kontinentu a Nigérie se stala vůbec prvním africkým celkem, jenž prošel ze skupiny pod vedením afrického kouče.
Senegalci s Cissém chtějí totéž a nakročili slibně, k Pelého smělým vizím však mají pořád daleko. Asi jako z mysu Dobré naděje na sever Afriky.
