Máte správně nastavené životní pojištění?Zkontrolujte si sami online. |
V prosinci začala platit novela zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích, která má lidi ochránit před tzv. přepojišťováním. Byl to skutečně tak velký problém, aby se musel řešit novelou zákona?
Myslím, že trh měl a má mnohem větší problémy a přepojišťování byl pouze jejich důsledek. Novela ale přepojišťování v krátkém horizontu určitě nevyřeší, naštěstí řeší jiné problémy trhu. V horizontu několika let ho pročistí o ty, kteří se zaměřovali pouze na prodej životního pojištění jako na zdroj rychlých peněz. Pokud se ale zavedou i další opatření jako zkoušky s certifikacemi a minimální vzdělání zprostředkovatelů, tak se na trhu zvýší také kvalita služeb a omezí se tím i přepojišťování. Účinným nástrojem by také byly registry. Nicméně přepojišťování je problém, který ke zlepšení pověsti finančních poradců nepomáhá.
U přepojišťování jde o situace, kdy zprostředkovatel přesvědčí klienta, aby zrušil své životní pojištění v prvních letech platnosti smlouvy a uzavřel nové. To pro něj často bylo velmi nevýhodné.
V rezervotvorném životním pojištění (pojištění se spořící složkou) je v prvních dvou až třech letech velká část ze zaslaných plateb použita na úhradu počátečních nákladů. Samotná finanční rezerva se tak začíná tvořit až od třetího roku. Pokud tedy lidé měli vyšší investiční část v pojištění a smlouvu zrušili po dvou až třech letech, nedostali na tzv. odkupném zpět skoro nic. To měla novela změnit a skutečně nyní platí, že v případě zrušení smlouvy v prvních několika letech dostane klient více než doposud. Jinak je ale výsledek nové legislativy trochu rozpačitý.
Petr Borkovec (1977)
|
Schválení novely trvalo velmi dlouho a vedly se zákulisní boje. Výsledek nakonec působí tak, že má lidi více chránit.
O novele se dlouze diskutovalo, ale výsledkem bohužel je, že se neřešily skutečné problémy, a to je regulace osob, které mohou v bankách, pojišťovnách a dalších firmách prodávat pojištění. A neřešila se bohužel ani odpovědnost samotných pojišťoven za firmy, kterým platí provize za prodej jejich produktů a tedy větší odpovědnost za misselling, tedy odpovědnost za doporučování nevhodných produktů. Přitom vše již bylo v jiné novele připraveno. Aktuální dopad na přepojišťování historických smluv je nulový. Co je však mnohem horší, je fakt, že byly v neprospěch klientů zregulovány i čistě rizikové pojistky, u kterých se nic nespoří a regulace je proto nesmyslná.
Proč nemá regulace u rizikového pojištění smysl?
Omezení výplaty provizí se mělo původně týkat pouze pojištění, u nichž se tvoří kapitálová rezerva. Zde má totiž regulace poplatků, které si může pojišťovna každý rok strhnout, skutečně smysl. Zajišťuje, že klientům pojišťovna nestrhne na poplatcích třeba hned 100 % jejich peněz, a to i těch na spoření. Regulace provizí je pak jen vstřícný krok vůči pojišťovnám. U rizikového životního pojištění však pojišťovny nejsou nijak regulovány, nic se nespoří a vše stejně zůstává u pojišťoven. Poradce tedy vrátí svoji odměnu, za kterou ručí dlouhých pět let, ale pojišťovna ji klientům nijak nevrací. Pojišťovny tak mohou realizovat vyšší zisk. A lidem to nepřináší nic, spíše naopak.
Chápu, že se vám nelíbí, když musíte vracet provize.
Problémem u rizikového životního pojištění je, že aktualizovat smlouvu může být pro klienty výhodné. Produkty se rychle vyvíjejí a rizika pod tlakem konkurenčního boje pojišťoven zlevňují. Mnoho věcí, které dříve pojistit nešlo, dnes již pojistit jde, například invalidita I. a II. stupně. Mění se i výluky a definice v pojistných podmínkách. U rizikových životních pojistek se nespoří, odkupné se tedy netvoří, celá vrácená odměna zprostředkovatele zůstává pojišťovně a náklady klienta na smlouvě to nesníží. Rizikové pojištění je také velmi transparentní. Vím, co platím a co dostávám. V tomto případě tak na celé čáře vyhrálo lobby velkých pojišťoven, které si chtějí zafixovat svůj kmen klientů a více vydělat. To stejné však platí i u investičního životního pojištění, které je nastaveno především na krytí rizik. Také zde pojišťovna nic klientům nevrací.
V současnosti je vidět, že pojišťovny se kvůli špatné pověsti investičního životního pojištění stále více soustředí na to rizikové. Objem sjednaného rizikového pojištění roste na úkor investičního. To vypadá jako pozitivní trend.
Mohlo by se zdát, že je to tak správně. Pojištění má hlavně chránit před nepříznivými životními situacemi, nikoli spořit. Investiční životní pojištění stojí ale někdy na pranýři neprávem. Svou sílu má v tzv. přirozeném pojistném, kdy si klient oproti rizikovému pojištění nepředplácí nic za riziko a na pojistném tak ušetří. Lze také zvolit variantu s minimální investiční složkou. Klient ušetří na pojistném a své dlouhodobé investice může nasměrovat tam, kam patří, například do kvalitních podílových fondů. Stát zároveň od roku 2017 zvýšil pojistné jdoucí na spoření odčitatelné od základu daně až na 24 000 korun ročně, pokud je pojištění do 60 let určeno i na daňové úlevy. To je další nesystémový krok, kdy na jedné straně ČNB a arbitr bojují proti missellingu a spořícím pojistkám a stát jejich výhodnost na úkor efektivnějším cestám zvyšuje.
Čtěte také advokát Adam Vrbecký |
Novela také reguluje poplatky. Došlo nakonec ke slibovanému zlevnění životního pojištění?
Je tomu často naopak. Nově nastavené strhávání poplatků pojišťovnami v pěti letech vedlo k jejich rozvolnění a tedy snížení v prvních pěti letech, ale zároveň k celkovému navýšení a tím i paradoxně ke zdražení některých produktů pro klienty. Ti to bohužel nemají velkou šanci poznat, protože poplatková struktura životních pojistek je velmi složitá a netransparentní. Novela totiž reguluje jen počáteční náklady, nikoli ty celkové. Pojišťovny tak mohou další poplatky schovat jinam.
Podle vás tedy regulace provizí lidem nakonec nic moc nepřinesla?
Jsem nakonec rád, že došlo alespoň k nějaké regulaci a doufám, že způsobí velké problémy firmám, které se nevybíravým prodejem životních pojistek živí a jsou na provizích z nich zcela závislé. Zároveň mi ale velmi vadí, že je dělaná na zakázku některých pojišťoven. Že zasahuje do obchodních vztahů i přirozené konkurence a zvýhodňuje velké nadnárodní korporace vůči lokálním českým firmám. Že je regulace velmi nekoncepční. Také trvám na tom, že jedinou cestou, jak regulovat životní pojištění ve prospěch klienta, je regulací toho, kdo vyplácí provizi, a tedy vybírá si, komu za to zaplatí. Dále regulací toho, kdo pojištění může sjednávat. Jaké musí splnit podmínky a jakou odpovědnost nese. A pokud regulovat produkt, tak pouze celkovou nákladovostí produktu či úplným zjednodušením poplatkové struktury. Ta jediná zajistí, že produkt bude levnější a že si pojišťovny nenaúčtují své poplatky jinde, hezky skrytě. To ale bohužel tentokrát u zákonodárců neprošlo.
Má tedy po všech těch problémech životní pojištění vůbec smysl? Jak ho například vnímají lidé směrem na západ?
Češi zůstávají vůči životnímu pojištění nedůvěřivými, ačkoli se trh výrazně zlepšil. Oproti západní Evropě chtějí stále pojistit hlavně svůj majetek, přinejlepším sebe samé před drobnými úrazy a nemocemi. U ohrožujících rizik, jakými jsou dlouhodobá pracovní neschopnost, vážné civilizační choroby, invalidita nebo dokonce úmrtí, ale stále nesmyslně spoléhají na stát. Letmý pohled na výši nemocenské, invalidního důchodu, vdoveckých penzí a sirotčích důchodů by je měl konečně přesvědčit o opaku. O to víc, pokud si vzali hypotéku nebo je na jejich příjmu závislá celá rodina. Možnost zrekonstruovat bez velkého zadlužení bydlení pro potřeby invalidního člověka, splatit hypotéku v případě úmrtí živitele rodiny nebo prosté dorovnání příjmu při vážné dlouhodobé nemoci znamená pro rodinu velkou úlevu v těžkých životních chvílích. Skvělé je, že je již dnes možné za velmi rozumných podmínek pojistit i ta velká dlouhodobá rizika typu vážných nemocí, invalidity, smrtí nemocí apod. Tato rizika jsou přitom statisticky mnohem častější než velké úrazy, které stojí pár korun a lidé je považují za dostatečné krytí.
