Velmi atraktivní, ale zároveň nebezpečnou surovinu objevili skláři na začátku devatenáctého století. Proto, aby zatraktivnili své výrobky a mohli bojovat s obrovskou zahraniční konkurencí, používali pro zdobení výrobků sloučeniny uranu. Ty objevil v roce 1789 německý chemik Martin Heinrich Klaproth.
„Zjistilo se, že když se uran přidá do skla, krásně barví do zelena a do žlutozelena. Skláři hledali v období biedermeieru různé barevnosti, zkoušeli používat například sloučeniny chromu a různých nových prvků. A jedním z nich byl i uran,“ uvedla Jitka Lněničková, kurátorka klatovského Pavilonu skla.
Sklo s uranem |
V jeho sbírkách je kolem čtyřiceti exponátů vyzdobených radioaktivním kovem. Na počátku devatenáctého století už se jeho sloučeniny používaly v továrnách pro výrobu glazur na porcelán a keramiku. V roce 1806 vznikl preparát na bázi uranu, který výrobky obarvoval.
Ten byl používán nejdřív při výrobě porcelánu, například v Míšni nebo ve Vídni. Práce s uranem ale byla velmi nebezpečná. „Když jsem s technology konzultovala receptury ze třicátých a čtyřicátých let 19. století, řekli mi, že ti skláři tehdy uranu přidávali až moc. Stačila třeba jen jedna jednotka a oni jich tam nandali deset. Prostě tenkrát nevěděli, jak velkou má účinnost,“ říká Lněničková. Neopatrnost se tak některým krutě nevyplatila.
„Jak s prvkem manipulovali, nebyli nijak chráněni. Je doložený případ skelmistra Johanna Baptisty Eisnera z Podlesí u Kašperských Hor, který zemřel na neznámou podivnou chorobu, již tehdy nikdo nedokázal identifikovat. Zároveň u něj máme potvrzeno, že s uranem hodně experimentoval. Nemůžeme to říct se stoprocentní jistotou, ale existuje možnost, že podlehl nemoci z ozáření,“ říká Jitka Lněničková.
Přes tuto hrozbu bylo užívání uranu ve sklářství velmi populární. V českých zemích s ním pracovala řada hutí, včetně těch šumavských.
„Říká se, že prvním, kdo uran použil, byl Franz Riedel z Jizerských hor. Já jsem ale nalezla jeho korespondenci, ve které popisuje zážitek z návštěvy jedné ze skláren na Šumavě. Prý tam u skelmistra viděl zajímavě barevné sklo, které jeho autor okamžitě přikryl papírem. Domnívám se, že to bylo ve sklárně ve Vimperku. Využitím uranu se každopádně zabývalo hodně sklářů včetně Johanna Lötze, zakladatele firmy, jejíž sklo máme ve sbírce,“ konstatuje kurátorka.
„Pod rukama výrobců vznikala s pomocí uranu různě barevná skla, která měla odlišné obchodní názvy. Nejznámější jsou asi Eleonořina zeleň a Annina žluť. Není to ale dogma, protože barvy přecházejí do různých odstínů. Může být dokonce i modré uranové sklo,“ prozrazuje.
Zatímco výrobci, kteří s uranem pracovali, byli v ohrožení, jejich zákazníci prý mohli zůstat poměrně v klidu.
Uran se v minulosti používal i na zdobení běžného nádobí
„Ve skle jsou sloučeniny uranu pevně uzavřeny, takže příliš nevyzařují. Není to o moc větší než běžné vyzařování v přírodě. Je ale pravda, že kdybych měla pít z takové skleničky, asi bych neměla nejlepší pocit. Nicméně v minulosti se uran používal i pro zdobení běžného nádobí. V současnosti s ním skláři pracují také, ale hlavně při zhotovování uměleckého skla. A za mnohem přísnějších bezpečnostních podmínek,“ sděluje kurátorka muzea, které si pro návštěvníky zhruba třikrát do roka připravuje speciální prohlídky věnované právě uranovému sklu.
„Musí být vždy večer. Když na uranové sklo posvítíte UV lampičkou, tak se rozsvítí. Na začátku je krátká přednáška o historii těchto výrobků, pak návštěvníkům rozdáme lampičky a ti po pavilonu hledají sklo, které se rozzáří. Bývají hodně nadšení,“ dodává s úsměvem Lněničková.
