Jak se máte v roce 2022, kdy jste oslavil i devadesátiny?
Jednak jsem překvapený, že jsem to přežil, že jsem se toho vůbec dožil. Poněvadž jsem s tím nepočítal v žádném případě, ani ve snu. Ale je to tady, nedá se nic dělat. Jsem totiž z rodiny, ve které žádná dlouhouvěkost nebyla. Tatínek mi odešel v 57 letech, maminka ve 64. Akorát dědeček z tatínkovy strany se dožil 94. Tak možná, že tam nějaký gen přeskočil.
Byl kolem kulatých narozenin nějaký velký humbuk?
Byl. Byl jsem rád, že to mám za sebou. Ne kvůli účinkování nebo té samotné akci, ale kvůli těm přípravám a všemu kolem toho. Poněvadž jsme dělali dva velké pořady. S Alešem Cibulkou Tobogán v Divadle ABC, v mém rodném divadle, kde jsem byl prakticky až do penze. A potom byl takový program interní v Divadle u Hasičů, kde jsem měl Orchestr Karla Vlacha a kde se mnou zpívaly Yvetta Simonová, Pavlína Filipovská. To bylo takový jako „už doma“, jenom pro zvané. No velké věci kolem toho byly, samozřejmě ty akce, rozhovory, rozhovory a rozhovory.
Vás všichni léta označují jako krále dechovky, jenže vy jste se věnoval i daleko svižnějšímu žánru a nazpíval i fenomenální singl Gina. Jak na něj vzpomínáte?
Já jsem k dechovce přišel tak, že mě oslovil nejdřív Supraphon. Poněvadž zjistili, že jsem po rodičích Jihočech, že ten kraj a muziku tamější důvěrně znám už od dětství a není pro mě žádný problém si tu dechovku zazpívat. Do té doby jsem dělal jenom swing a jazz.
A na Ginu, o které jste se zmínil a která je moje celá, myslím hudba i text, vzpomínám, že jsem s tím měl problémy. Ušil jsem si na sebe bič. To Gi-gi-gi-gi-gi a ji-ji-ji-ji-ji jsem nemohl za žádnou cenu pořádně vyslovit. Vždycky jsem obdivoval Evu Pilarovou a záviděl jí, jak ona válela Montiho čardáš, co s tou hubou všechno dokázala udělat, vycvakat. A já, když jsem to měl zpívat, tak jsem musel hodně cvičit, abych to vůbec tenkrát s tím Vlachem natočil na desku.
Bylo vám líto, že jste se profesně musel umírnit a uklidnit od jazzu a swingu k té dechovce?
Nemusel jsem se umírnit, ale docela jsem to přijal. Nesnáším škatulky. Když někdo řekne, že může všechno, jenom ne dechovku a takovéto věci, to nemám rád. Mám rád muziku a je úplně jedno, jestli je to tento žánr nebo tamten. Když jsem schopen to zazpívat a přijmout ten žánr, tak si to velice rád zkusím. Vždyť já jsem dělal country, dostal jsem se až k operetě. Ale všechno jsem to dělal, protože jsem chtěl, ne že by mě někdo do toho nutil.
Jsem z divadelního světa a ze školy zvyklý na to, že každý herec chtěl poznat hodně a tím mít velký, široký záběr. Komik nechtěl hrát jen veselého, ale chtěl si zahrát i nějakého tragéda. Čím širší je ten záběr, tím je to lepší. Takže jsem se držel i ve zpívání toho, že jsem se žádnému žánru nevyhýbal, včetně dechovky. Tedy kromě opery, na tu nemám, že jo.
Muzika je profesní láska. Ale teď ta životní. Co pro vás znamenala Eva Klepáčová?
To byla moje celoživotní láska. Bez jednoho roku jsme se málem dožili diamantové svatby, to znamená šedesáti let společných. Bohužel mě opustila. Tak jsem tady už od té doby přes deset let bez ní. Ale říkám, to je jedna a jediná celoživotní láska, kterou jsem měl.
Nosíte v hlavě nějakou větu, kterou vám často říkávala, nebo nějaký vtip, který si z vás dělala?
Víte, co mi často říkávala? „Ty budeš princ až do smrti!“ (smích)
Častokrát a dodnes vystupujete spolu s Yvettou Simonovou. Jste si vzájemně dodnes v zákulisí psychickou podporou?
Jsme. Nejenom v zákulisí, ale my se stýkáme i osobně ještě s jedním kolegou. Většinou ve třech chodíváme někdy společně na nějaký oběd. A s Yvettou si dost často telefonujeme. Teď jsme ji byli navštívit. Je na Slapech, to je kousek od Prahy, v takovém rehabilitačním ústavě. Už je tam potřetí. Dávají ji fantasticky dohromady. Když si uvědomíte, že 4. října jí bude 94 let, tak je fantastická. Jak se udržuje, vypadá krásně, jak jí to myslí. No to je obdivuhodné. Byli jsme tam za ní na návštěvě zrovna. Byla ráda.
Je možné, že jste si nějaké rady na dlouhověkost vzal k srdci právě od Yvetty?
Ne. Yvetta vždycky říká: „Kamaráde, my jsme tady přes čáru. My tady dávno nemáme co dělat.“ (smích) A má pravdu, protože to tělíčko naše není stavěné na takovýto věk. Pomalu vám odcházejí různé funkce, smysly, zkazí se zrak, sluch, paměť, dokonce i čich. To se nedá nic dělat, to je stáří. No a já mám ještě i nějaké zdravotní problémy jiné, s nohou. Jak vidíte, jsem tady o francouzských holích, ale to mi nevadí. Jsem spíš optimista. Zatím se dokážu se vším ještě vyrovnat a jakžtakž se postarat i sám o sebe.
Celý život jste musel být zvyklý na drobnohled lidí a byl jste taky před objektivy. Jezdil jste si pak, když bylo možné po revoluci vycestovat do zahraničí, odpočinout od lidí?
Já jsem spíš jezdil pracovně. Byl jsem na krásném zájezdě v Kanadě. Byl jsem tam měsíc. Bylo to moc hezké, jeden z nejkrásnějších zájezdů, které jsem měl. Byl to vlastně první zájezd do takzvané kapitalistické ciziny po revoluci. Předtím jsem tam chtěl několikrát a nikdy se to nepodařilo. Vždycky se to nějak zhatilo nebo někdo to zhatil.
Tenkrát jsem tam vycestoval na pozvání našich českých ochotníků z Kanady. Hráli jsme tam Podskaláka, kterého jsem v té době hrál v Praze v Karlíně. Poslal jsem jim video, oni to tam nastudovali a já jsem tam během posledních tří dnů vklouznul jako do bačkor. Hráli jsme to pro československé publikum. Tam nebrali vážně tenkrát ještě ten rozchod Československa. To bylo v době, kdy jsme se rozcházeli.
Hřeje vás u srdce a berete to jako dar, že jste pro několik generací dětí milován jako král Miroslav?
Pletete si krále! Já jsem Radovan, Miroslav byl Vláďa Ráž. (smích) No nic, dali jsme to na správnou míru. Jsem rád, že to funguje, vždyť té pohádce je přes šedesát let. Mám radost, že tady pořád existuje a že se má malé diváky. Mám čtyři pravnuky a už se na to taky dívají, malí prckové.
28. července 2022 |