Už jste si stihla udělala řidičák, na který jste se chystala v rámci volného času v začátcích pandemie?
Bohužel je to jeden z restů, který na mě stále ještě výstražně kouká z ToDo listu. Ale už jsem byla fakt hodně blízko. V květnu se nám opět po roce otevřela možnost veřejně vystupovat, takže jsem najednou byla zase v jednom kole.
V červnu jsem musela sbalit celý svůj život a životy svých dětí, abychom je přesunuly do Prahy a do toho mě napadlo začít si dělat v Brně řidičák. Optikou realisty je to bláznivý nápad předem odsouzený k nezdaru. Odjezdila jsem sedm lekcí a pak už neměla čas. Ale říkám si, že jsem to aspoň zkusila. No a teď se odhodlávám si ho udělat v Praze, což zní jako další crazy nápad.
Potřebujete ho vůbec? Ráda chodíte pěšky a dlouhé trasy…
Chci ho. Věřím, že mě osvobodí. Dlouhé trasy miluju, je to můj největší koníček, ale když máte jeden den vystoupení ve Varech, druhý v Brně, třetí opět někde v Čechách a mezitím chcete aspoň na chvíli domů, tak je přece jen auto praktičtější.
Jaký je váš kilometrový rekord na jeden zátah?
Rekord za jeden den? Šedesát kilometrů. To jsme šli s partnerem letos na podzim cestu od pramene Sázavy k soutoku s Vltavou, kdy jsme měli za pět dní ujít dvě stě padesát kilometrů. Jenže ubytování od sebe nejsou pravidelně rozmístěná, takže hned první den padl tenhle rekord. Do hotelu jsme dorazili až po jedenácti hodinách chůze a poslední kilometry jsme raději běželi. Chůze už bolela. Ale ta euforie po příchodu byla úžasná.
Už dvakrát jste vyrazila na pouť do Santiaga de Compostela, máte diplom poutníka?
Jasně že mám! Je to krásný pergamen, kam vám napíší za dvě eura jméno latinsky. To prostě musíte po tom martyriu mít.
Máte nějaký fígl, jak řešit puchýře na nohách nebo chrápající souputníky na společných ubytovnách?
Základ jsou kvalitní boty. Já chodím v gelových teniskách na běhání, které musí být o číslo a půl větší. Když jsem šla letos cestu do Santiaga v zimě, střídala jsem je s pevnějšími teniskami s goretexovou membránou. Pohorky zatím nemám. Na puchýře jsou nejlepší gelové náplasti. Když už mě bolí nohy příliš, dokážu se od nich hlavou nějak odpojit a nevnímat je. Rozpohybuju je, ony jdou na setrvačnost a byť bolí, hlava nahoře si to celé užívá.
Měla jste někdy chuť výpravu ukončit a dojet do cíle autobusem?
Vůbec! Naopak, když jsem jela po své první pouti do Santiaga de Compostela autobusem zpět do Porta na letadlo, plakala jsem, že tu trasu nemůžu jít znovu. Vůbec už jsem nechtěla nastoupit do žádného dopravního prostředku.
Už máte v hlavě další „výšlap“?
Ano, opět se teď v dubnu chystáme do Santiaga, plánujeme menší treky po republice se spaním pod širákem a já sama zvažuju, že bych teď v lednu, kdy stále nemáme moc práce, vyrazila na pár dní někam sama. Vyčistit si hlavu, utřídit myšlenky a promyslet směřování a cíle do roku 2022. Prostě, abych ho nepromarnila.
Jak jste na tom s angličtinou? Už jste ji vybrousila na stejnou úroveň jako je vaše nizozemština?
(smích) Vy jste snad četla seznam mých restů! Ano, angličtina je stejně jako řidičák jeden z mých urgentních nedostatků. Anglicky jakžtakž umím, ale občas dostávám i nabídky na moderování v tomto jazyce a na to se přece jen budu muset lehce dovzdělat.
Troufla byste si v nizozemštině, kterou jste vystudovala, zpívat nebo aspoň rapovat?
Jejda, já si už moc netroufám zpívat vůbec. A rapovat? Raději to přenechám jiným. Nizozemštinu mám stále ráda, občas si něco nizozemsky přečtu, nebo se podívám na film, ale aktivně ji už nepoužívám. Není na to čas.
Písnička s názvem Mám ráda, kterou jste kdysi nazpívala v duu Čoko Voko, má na YouTube téměř milion zhlédnutí. Vracíte se k ní někdy, třeba ve svých stand-upech?
Vůbec ne. K tomu není důvod. Ta písnička je stará cca sedmnáct let a já se dost proměňuju.
Kdy a čemu jste se naposledy od srdce zasmála?
Já se směju naštěstí denně. Takže nevím. Pořád něčemu. Mám šťastnou povahu se sklonem k melancholii, takže jediné, co si musím hlídat, je, abych se do ní příliš nepoložila. Učím se trvalé lehkosti.
Je to těžké, vás pobavit?
Vůbec ne! Jak říkám, já se ráda směju.
Co je pravdy na tom, že komici bývají ve skutečnosti hodně smutní lidé?
Já jsem hypersenzitivní optimistka, což je tedy kombinace, která vyžaduje práci. Jsem ráda veselá, ale musím si dávat pozor, kým se obklopuju, protože přejímám energii okolí. Musím si prostě víc hlídat svou vnitřní integritu.
Zažila jste někdy pověstné ticho v sále, kdy diváci na vaši produkci vůbec nereagovali? Co v takových chvílích děláte?
Vlastně ani moc ne. Když už se to náhodou stane, člověk musí rychle vytasit zaručenou zbraň v podobě vždy funkčního vtipu. Nesmí se v tom příliš cyklit.
Co vás vedlo ke změně barvy vlasů? Je to definitivní?
Jsem hodně spontánní, takže slovo definitivní v mém slovníku moc nenajdete. Taky je mi hodně věcí jedno, takže když mi můj partner jednou řekl, že v hnědých vlasech mi to slušelo víc, tak jsem se prostě nechala obarvit. Vždyť je to fakt úplně jedno. No a najednou musím říct, že se cítím přirozeněji.
Na těle máte několik tetování, chystáte se přidávat další? Jak si náměty vybíráte?
Tetování miluju a určitě jsem s ním ještě neskončila. Ale moc nad tím nepřemýšlím. Občas se prostě probudím s touhou se potetovat, tak to pak řeším. Motivy taky přicházejí samy. Obecně moc věcem nechodím naproti, ale nechávám je přicházet.
Jak by měl podle vás vypadat náhrobní kámen komika?
Mám hodně ráda hřbitovy, ale nad svým epitafem jsem zatím nepřemýšlela. Ideálně by si ho měl ale každý komik napsat sám, aby tam pak neměl něco, co by se mu nelíbilo. Ale stejně už si to sám nepřečte, takže je to vlastně zase jedno.
