Ještě stále se považujete za Čechoslováka?
Já se za něj nepovažuju, já absolutní Čechoslovák jsem! Narodil jsem se v Československu, studoval na Moravě, hraju v Čechách i na Slovensku. Když po rozdělení Československa naposledy hráli vaši hymnu, tak jsem brečel. A nestydím se za to. Když jsem stál v roce 1993 poprvé na hraničním přechodu mezi námi, byl to neuvěřitelný pocit. Podle mě byl nesmysl se rozejít. Na druhou stranu to má jednu výhodu. Nemusíme si vyčítat, kdo na koho doplácí. Každý máme svůj státeček, který si pořádně neumíme řídit. Při listopadové revoluci jsme si představovali naši budoucnost jinak. Někde se stala chyba. Asi v tom, že ta revoluce byla příliš něžná. Ale ono je to tak vždycky. Když vyhrají hodní lidé, neumí se radikálně vypořádat s nešvary, protože nejsou pomstychtiví. Nepočítají s tím, že by se zlo mohlo vrátit. A zlo si pak dovede zjednat pořádek.
Mluvíte perfektně česky. Kdy jste se to naučil?
Ve třinácti letech jsem točil s Františkem Vláčilem film Pověst o stříbrné jedli. V roli jsem musel mluvit česky. Už předtím jsem ale rozuměl, hlavně zásluhou televize. Točilo se tři měsíce ve Velkých Karlovicích, kde jsem musel chodit i do školy. Díky tomu jsem mohl češtinu trénovat. Hodilo se mi to u přijímaček na brněnskou konzervatoř, kam jsem pak odešel studovat. Češtinu jsem si na škole zdokonalil v předmětu jevištní mluva. Paradoxně jsem ji nikdy nestudoval v slovenštině.
Proč jste nestudoval na Slovensku?
Herecký obor byl na konzervatoři jen v Česku a Brno bylo nejblíž.
Na konzervatoř už jste nastupoval jako dětská hvězda. Ale jen minimum z nich se prosadilo v hereckém světě i v dospělosti. Jste výjimka potvrzující pravidlo.
Asi to bylo tím, že pocházím z umělecké rodiny a hercem jsem chtěl být odjakživa. Vůbec jsem si nepřipouštěl, že by to nevyšlo. Hercem byl i můj tatínek a dědeček (Ján Kramár a Ján Klimo, pozn. red.), ten ještě i režíroval. V divadle jsem v podstatě bydlel, protože táta hrál hodně v pohádkách. První roli mi dal děda, když zkoušel na Nové scéně v Bratislavě Mnoho povyku pro nic. Dětské postavy zpravidla obsadí potomek někoho, kdo v tom hraje. Je to výhodné, děti mají dozor. Vždy se chlubím, že jsem začínal na Shakespearovi.
Jak vzpomínáte na mládí v Česku? Herecká hvězda, daleko od rodičů...
Nezastírám, že jsem se jednu chvíli choval trochu jako utržený z řetězu. V osmnácti jsem skončil školu a zakotvil na rok v Mahenově divadle v Brně. Na jedno představení jsem vůbec nepřišel, taky jsem zapomněl na jednu generálku. Těch průšvihů bylo dost. Ale ne že bych někde chlastal, prostě mě bavily i jiné věci než divadlo. Holky byly v Brně taky samozřejmě hezké.
