Narozená do světa privilegií a radosti, vždy cítila hluboký pocit vděčnosti za to všechno, co má kolem sebe. „Avšak tato hojnost nese s sebou jakýsi závazek, jakýsi dluh štěstí,“ říká.
Poháněná vnitřní touhou oplatit vše druhým se před třemi lety ocitla ve světě dobrovolnictví, zejména v seniorském Domově Matky Rosy v Rajhradu na Brněnsku. Ani si to neuvědomila, ale šance vnést starším do života radost byla tím, co ji rozvíjelo, když se snažila a stále snaží „splatit svůj dluh“ a přinést tak světlo a společnost těm, kteří procházejí spíše stínem svých životů.
„Vypomáhat jsem začala na střední, ještě v době covidu. Psala jsem seniorům dopisy a jen tak nezištně se jich ptala na dny, na rodinu a na běžné aktivity. Snažila jsem se jim dokázat, že nejsou o nic méně důležití. Když jsem do domova mohla chodit už také fyzicky, chtěla jsem jim i z obyčejného pondělí udělat zábavu,“ vypráví dvacetiletá studentka o svých začátcích a popisuje přitom aktivity, kterými se snaží lidem zpříjemnit podzim života.
Hraje s nimi bingo, koukají na filmy, vyrábí menší díla nebo jim přednáší, třeba o Japonsku. „Jedna třiaosmdesátiletá babička miluje Člověče, nezlob se. Jednou jsme to hrály sedmkrát po sobě. Šestkrát z toho vyhrála,“ směje se Hlaváčková.
„Všichni nakonec zestárneme“
Ještě dříve si začala psát s devětapadesátiletým penzistou, s nímž se skamarádila a stala se jakoby jeho vnučkou. Trávili spolu hodně času, často poslouchala jeho historky a snažila se z nich co nejvíc poučit. On měl zase radost, že přichází i na jiné myšlenky. Po roce se však vše rychle zvrtlo. Muži diagnostikovali rakovinu a náhle zemřel.
Tato zkušenost dívku hodně zasáhla. Říká, že právě proto je život zvláštní, a zároveň jde o důvod, proč ji dobrovolnictví tolik naplňuje. „V tom období jsem si uvědomila, jak dokáže být život křehký. Jak je mi stáří vzdálené, ale zároveň na něj nemohu přestat zapomínat. Všichni nakonec zestárneme a je hrozně důležité na to myslet – a hlavně se toho nebát,“ tvrdí.
Násilí na seniorech nejsou jen modřiny, průzkum zmapuje i rány na duši |
Jako studentka sice ještě nemá kompetenci vést odborné terapie, ale i při obyčejném povídání se snaží naslouchat a přemýšlet nad tím, co si říkají na přednáškách. Kromě seniorů chodí v Brně také za pacienty do psychiatrické léčebny v Bohunicích a Černovicích v rámci studentské organizace SPOLU. „S nimi je to už náročnější a je to jiný svět než se seniory. S lidmi s depresemi nebo po pokusu o sebevraždu radostný čas Vánoc asi rozebírat moc nebudete,“ přemítá.
Právě tak se snaží poznávat a učit se, že lidé jsou a budou různí. „Každému se bohužel nedá pomoci, ale přijde mi, že je důležité se aspoň pokusit udělat ten vstřícný krok, vyjít ze své komfortní zóny a zkusit trochu toho štěstí předat dál. I kdyby to mělo být jen odvedení pozornosti od chmurných myšlenek nějakou náhodnou konverzací,“ říká Hlaváčková.
Špatný pocit kvůli nevhodné otázce
Důležité však je si uvědomovat, s jakým typem člověka si právě povídá, jak zní jeho tón hlasu, nebo i to, kam konverzaci přivádí. Tak zvládne porozumět, například jaká slova volit nebo co říkat. U seniorů má v tomto ohledu větší volnost, s psychiatrickými pacienty se to někdy nepovede.
„Jednou jsme si ale i s paní ze seniorského domova povídaly a já se jí špatně zeptala na rodinu. Měla přes osmdesát a já si neuvědomila, že v tak vysokém věku je logické, že větší část příbuzných už je po smrti. Cítila jsem se blbě,“ popisuje jeden ze zážitků. Nakonec to nedopadlo nijak hrozně, ale dobrovolnice přiznává, že na to měla myslet.
Dobrovolníci pomáhají s péčí o postiženou dívku, aby si rodiče vydechli |
Za svůj empatický přístup získala Hlaváčková nominaci v letošním ročníku ocenění Křesadlo pro Jihomoravský kraj, které vyzdvihuje obyčejné lidi za neobyčejné činy. Stala se tak jednou z dvaadvaceti nominovaných v kategorii sociální služby. To ji mile překvapilo. „Těší mě, že si mé práce někdo všiml, to rozhodně. Vždy jsem si myslela, že to, co dělám, má smysl, a právě takové zprávy mě vždy motivují,“ přiznává studentka.
Míní, že každý, kdo nějakým způsobem pracuje s lidmi, by si měl něčím takovým, jako je dobrovolnictví, projít. Nejen se starými. Podle jejích slov se tak dá nejlépe naučit, jak s ostatními pracovat. Zároveň jde o přípravu na stáří a na to, že může opravdu nastat ta situace, kdy budeme bezmocní a odkázaní na pomoc druhých. „Je potřeba si vážit všeho, co máme,“ hlásá.
S dobrovolnictvím Eliška Hlaváčková rozhodně přestat nehodlá. Staří lidé skrývají mnoho moudrostí a myšlenek, které umí předat jen oni, a proto si jich tolik váží. Že by od seniorů přešla k mladší věkové skupině, zatím nehrozí. „Spousta mých spolužáků pracuje s dětmi a já to moc obdivuji. Mě by to ale rozhodně stresovalo mnohem víc,“ směje se.
14. ledna 2019 |
