Statek rodiny Hlobílkových v tehdejším Mistříně komunisty hodně dráždil. Se svými 83 hektary a mnohohlavým stádem krav a prasat byl jedním z největších na Kyjovsku a prosperoval.
A to i přesto, že za války z něj majitele, dva bývalé československé legionáře, bratry Hlobílkovy, Němci vyhnali. Po návratu sourozenci usedlost vzkřísili a vylepšili. Hned po Vítězném únoru 1948 o pozemky a dobytek zase přišli, ale i to bylo komunistům málo.
V sobotu 21. dubna 1951 na statek zamířili úředníci městského národního výboru a parta samozvaných stěhováků. Jejich úkolem bylo zařídit, aby bývalí statkáři z vesnice zmizeli a už se do ní nikdy nevrátili. Tak akce K (kulaci), vyhlášená komunisty zatočila s „antisocialistickými živly a štváči“.
„Byl jsem tehdy na internátě v Opavě na Vyšší rolnické škole a otec mi psal, že se něco chystá, ale nevěděl kdy. Pak mi poslal dopis, že je vystěhovali a ať dám vědět, kdy přijedu domů, že sám bych to nenašel,“ vzpomíná dnes čtyřiaosmdesátiletý Milan Hlobílek.
Ten se teprve nyní dočkal rehabilitace u hodonínského okresního soudu. Soudkyně tak vyhověla oběma stranám. Hlobílkův advokát i státní zástupce se totiž vzácně shodli.
Z moderní usedlosti na rozpadlou samotu
„Obě strany se vzdaly odvolání, takže bych rozhodnutí nemusela odůvodňovat písemně. Vzhledem k závažnosti případu to ale považuji za vhodnější,“ poznamenala předsedkyně senátu Lenka Králíková. „Podobný případ jsem za celou pětadvacetiletou praxi neměla.“
Že se ocejchovanému „kulakovi“ povedlo konečně uspět, pomohlo rozhodnutí jičínského soudu v jiné podobné kauze. Rodina o restituci statku požádala hned v roce 1990, ale marně.
„Prý se vztahuje jen na fyzické osoby, a ne na osoby právní. Po válce totiž děda se strýcem založili společnost s ručením omezeným, aby statek zachránili před zabráním komunisty a aby mohli nakoupit novou techniku,“ poznamenala dcera Milana Hlobílka Alena Frydrýšková.
Rodiny bratrů Hlobílkových se násilným vystěhováním ze dne na den z bytelné a zmodernizované usedlosti ocitly v polorozpadlé samotě Dvorek u Jestřabice na Kroměřížsku, pět kilometrů od železnice a více než dva kilometry od civilizace.
„Když jsem tam přijel na návštěvu, byl jsem v šoku. Jedna světnice pro naši rodinu, podlaha z udusané hlíny a střecha děravá jak cedník. Voda ve studánce 300 metrů daleko a na svícení pouze petrolejka. Vybavení tvořilo pár kousků nábytku a jen dvě postele pro rodiče,“ popsal Holoubek.
„Když jsem se ptal, kde budu spát, řekl mi otec, že postel pro mě jim nedovolili vzít. My se o něj postaráme, řekl mu ten, co hlídal, aby si nevzali věcí moc,“ přiblížil Hlobílek, kterému v té době bylo necelých 19 let.
Z převýchovy utekl, na vojně otročil s krumpáčem
Komunisté se o něj skutečně „postarali“. Předtím mu ale do kádrových materiálů zanesli poznámku typu - pozor kulak, nepřítel zřízení. Vyhodili ho ze školy a poslali na převychování. Podmínky na severomoravském statku byly tak strašné, že mladík po 14 dnech utekl.
Policie ho ale chytila a vrátila zpět. Utekl znovu. Šel tři dny pěšky, aby se vyhnul železnici a hlídkám tehdejší VB. Pak se rozhodl prchnout na Západ. U Valtic ho ale zastavily dráty. Vrátil se k rodičům a skrýval se v lese, jenže pak přišel povolávací rozkaz.
„To už jsem ignorovat nemohl. Poslali mě k pétépákům, do Mostu. Stavěli jsme kasárna, letiště, pracovali i v sobotu a v neděli. Za celé dva roky a jeden měsíc na vojně jsem nedržel v ruce zbraň, jen krumpáč a lopatu, udělali si z nás otroky,“ poznamenal Hlobílek.
A tvrdou manuální práci dělal celý život. Dostudovat mohl až po mnoha letech, když nastoupil v Brně do stavební firmy.
„Tam jsem v podstatě utekl. Pracoval jsem předtím v Hodoníně, ale přišli za mnou estébáci a chtěli, abych donášel. To jsem odmítl a radši se ztratil z dohledu,“ popsal Hlobílek.
Do své rodné vesnice, Mistřína, který se mezitím v 60. letech spojil se sousedními Svatobořicemi, se už nikdy nevrátil. Občas zajel na hrob maminky, ale i to mu zakázali. „Přišel ke mně policajt, ať okamžitě zmizím, že mám zákaz vstupu na katastr obce. Tak jsem tam mohl jen v noci,“ podotkl.
Ze statku komunisté udělali ruinu
Státní statek „hospodařil“ na Hlobílkových pozemcích až do listopadu 1989. Pak pozemky dostal stát a budovy obec. Tedy to, co z nich zbylo. Z krásné usedlosti postavené v roce 1924 a zmodernizované po válce se během 40 let socialistické péče stala ruina.
Půlka domu spadla, střecha se sesunula. „Bylo mi do pláče, když jsem to viděl. Byl to náš život. Práci na něm jsme brali automaticky. Byli jsme tak vychovaní,“ poznamenal Hlobílek.
Dnes žije v paneláku ve Zlatých Horách na Jesenicku. S tím, že by se někdy mohl vrátit na rodinný statek, se rozloučil. Má podlomené zdraví, protože tvrdá práce venku se na něm podepsala. „Kdybych dostal alespoň průkaz ZTP, abych mohl zaparkovat před úřadem nebo u doktora. Ujdu sotva pár metrů,“ konstatuje.
Jeho advokát Lubomír Müller chce ale víc. „Zkusíme vymoci i odškodnění finanční, myslím, že si to lidé jako pan Hlobílek zaslouží,“ míní.
„Sice jej přímo nezavřeli do vězení ani na psychiatrii, ale odsoudili ho k těžké práci, nemohl studovat a zničili život jemu i jeho rodině. Byl to akt zlovůle. Nikdo nevydal žádný dekret ani nic nevysvětili,“ upozorňuje advokát.
