Pod žluto-černou kombinézou mám tři vrstvy oblečení. Nejistě proto v chatě jeskyňářů poblíž vchodu do podzemí sleduji předsedu zdejší speleologické skupiny Jiřího Svozila, který se do overalu souká jen v tričku s krátkým rukávem. "S vrstvami to ale rozhodně přecenit nemůžete. I já bych si toho vzal víc, kdybych tu měl dost oblečení," ujišťuje mě Svozil, kterému nikdo neřekne jinak než Předseda. - čtěte více o nově objevené jeskyni
"Počítáte s tím, že se namočíte? Máte něco na převlečení?" ujišťuje se. Jsem vybavena, kdyby ne, vrstvy by musely dolů. "Kde všude se namočím?" ptám se opatrně, abych se ujistila, že diktafon, který mám v náprsní kapse, výpravu přečká.
Doufám, že voda výš než po kolena nevystoupá. Je sobota, chvíli po jedenácté, pro jeskyňáře, kteří kopou hlavně v noci a končívají před svítáním, brzké ráno.
"Tak támhle po tom žebříku vylezeme, nahoře se chytneme toho lana a vyručkujeme ke vchodu do Svozilky," ukazuje ke stropu obrovské Předsíně Býčí skály Jiří Svozil. Jeskyňáři jsou srandisté. Lano visí z komína ve stropu ve výšce alespoň patnácti metrů. Přímo nad místem, kde Jindřich Wankel před 142 lety objevil slavné pohřebiště z doby halštatské.
Šplhat skutečně začínáme, ale po menším žebříku nalevo. Vstup do Svozilky je pár metrů nad zemí, paradoxně kousek od hlavního vchodu do Býčí skály. Jeskyňáři kolem něj chodili desítky let bez povšimnutí. "Zdálo se to tak neperspektivní, že tam v průběhu let jen sem tam někdo hrábl lopatičkou s tím, že se to přece udělá kdykoliv," vysvětluje Svozil alias Předseda.
V úzké Chodbičce Svozilky, která stoupá směrem vzhůru, ihned začíná slibované plazení. Je plná studeného jílovitého bahna a vody, gumáky kloužou a overal po pár metrech mění barvu i gramáž.
Jeskyňáři ještě celý prostor neviděli
Ve stísněném prostoru se člověk tak tak prodírá. Objevitelé Svozilky tam ale strávili vleže měsíce kopáním, ke krápníky vyzdobeným částem se zkrátka prohrabali.
Po šedesáti metrech plazení je to tu - volný prostor asi dvanáct metrů vysoký a deset metrů široký, který se otevírá a dál pokračuje hned třemi směry. Zdá se obrovský. Stěny pokrývají barevné sintrové náteky, které vypadají jako krápníkové vodopády, ale i takzvané "nickamínky", které připomínají rozpadající se sádrovou omítku. Krápníky a sintrové desky jsou i na zemi, některé mají tvar zkamenělých kaktusů.
Sami se do všech zákoutí ještě nepodívali, hlavně do zdobených částí objevitelé ani nechodí, aby něco neponičili. "Nechceme to pošlapat. Teď přijde na řadu dokumentace, zaměření pomocí provázků a zakreslení. Zatím se sem podívaly jen asi dvě nebo tři desítky jeskyňářů, na některá místa vůbec nechodíme," umocňuje zážitek Předseda.
Vydáváme se jeskyní. Brodění nás ale nečeká, všude kolem je písku jako na pláži. Jezírko, které tu bylo, se někam vsáklo. Speleologové chtějí vypátrat kam. Kopat se bude hned několika směry. Jeskyně zatím měří asi 150 metrů, všichni ale věří, že je to jen začátek. Doufají v propojení s Barovou jeskyní a v pokračování do nezmapované části Moravského krasu.
Vracíme se. Ruce jsou obalené bahnem, ostatně jako všechno. Před jeskyní teče potok a my se měníme v pradleny.
