Tovární jezdci Jawy, František Šťastný (1927 – 2000) a Gustav Havel (1930 – 1967), přivezli v roce 1961 tituly vicemistrů z mistrovství světa silničních motocyklů třídy do 350 ccm a hlavní dějová linka filmu se točí právě kolem těchto dvou motocyklových ikon.
Z úst Gustava Havla mladšího se díky dokumentu dozvídáme detaily o tragické smrti jeho tatínka na konci roku 1967. „Věděl jsem, že 30. 12. 1967 jel večer na motorce pogratulovat k Novému roku svým spolupracovníkům do strašnické Jawy a ve Vršovicích, jen pár metrů od stadionu Bohemians Praha, zhaslo pouliční osvětlení, do cesty mu vstoupila stará paní, on upadl a v bezvědomí ho odvezli do nemocnice, kde následující den zemřel. Gustovi mladšímu bylo v té době 13 let, já byl o pět let mladší. Naši tátové i mámy byli přátelé ze závodů,“ vzpomíná Ivo Helikar, syn slavného českého silničního motocyklového závodníka, současníka Havla a Šťastného.
 |
„Gustíka, Gustu mladšího jsem pak viděl až po mnoha letech na odhalování pamětní desky jeho otce. Nemohu také zapomenout na chvíli, kdy u nás v předsíni na Silvestra 1967 zazvonil telefon a tátovi někdo oznámil, že Gusta starší je po smrti a co se mu o den dříve stalo. Oba naši tátové tak odjeli svůj poslední závod v Neratovicích, táta skončil s kariérou silničního závodníka a stal se trenérem motokrosu ve svém mateřském klubu Dukla Praha, Gusta starší se další úspěšné sportovní sezony už bohužel nedočkal. Bylo to absurdní, Gustav dokonce během několika závodů upadl ve vysokých rychlostech kolem 200 km/h a odešel nezraněný po svých zpátky do závodnického depa.“
Ve filmu se však z výpovědi Gusty mladšího poprvé dozvěděl, jaká náhoda vlastně k jeho fatální nehodě vedla. Jak se může naplnit příběh skvělého člověka, který se vlastní pílí a talentem dostal do absolutní světové silničářské špičky, ve které, kdyby mu to osud dovolil, mohl ještě několik let pokračovat (bylo mu 37 let a byl o tři roky mladší než František Šťastný). „Tahle výpověď Gusty mladšího, který to ve filmu po téměř 56 letech od nehody svého otce v slzách říkal, mě fakt dost zasáhla. A myslím, že musí zasáhnout každého, kdo film jednou uvidí,“ komentuje Helikar.
Smrtelná nehoda Gustava Havla
Gustav Havel chtěl odvézt na motorce do strašnické továrny Jawy kamarádům v bandasce zabíjačkovou polévku. Zapomněl ji však doma, a tak se pro ni vrátil. Kdyby se pro ni nevracel a kamarádům zajel jen pogratulovat k Novému roku, havárie by se nestala. Kdyby ve Vršovicích nezhaslo pouliční osvětlení, havárie by se také nestala. Kdyby jel rychleji, nebo naopak pomaleji, také by se to nestalo. Byla zima, a kdyby se rozhodl odjet ze svého bydliště v Ruzyni na druhou stranu Prahy do Strašnic rodinným Renaultem 16 místo na motocyklu, havárie by se prostě nestala... Tak krutý a nespravedlivý umí být někdy osud. „Gustav Havel vlastně zemřel na slušnost,“ jak ve filmu poznamenal motoristický televizní komentátor Karel Březina.
Film si také připomíná zcela rozdílnou povahu obou jawských továrních jezdců. Povahové rysy našich dvou největších hvězd motocyklového sportu snad nemohly být rozdílnější. František toužil po vítězství, obětoval pro něj vše, jezdil na hraně, a občas to odnesl pádem a zraněním. Mírnější, ale technicky zdatný Gustav Havel uměl vítězit profesorskou jízdou s klidnou hlavou.
Lukáš Pešek osedlal jawu z roku 1965
V depu silničních závodů panovala mezi soupeři v padesátých a šedesátých letech skvělá atmosféra, podél přírodních okruhů stály na každém závodě desetitisíce nadšených diváků, motocykly jezdily rychlostí kolem 200 km/h mezi domy, stromy, patníky a obrubníky. Skvrnou zůstávaly jen ošklivé pády, vážná zranění a často i smrt, i tomu se film věnuje.
Ale je tu ještě jedna velice zajímavá linka, která se proplétá celým příběhem. Filmaři si pozvali dvojnásobného vítěze světové motocyklové GP Lukáše Peška a chtěli na něm, aby si vyzkoušel dobovou výbavu a osedlal poslední model čtyřdobého jawského dvouválce 2x OHC z roku 1965, na jehož předchozí vývojové verzi skončil ve třídě 350 František Šťastný druhý na světě a Gustav Havel byl hned za ním třetí. A objel na něm starý brněnský okruh.
V průběhu filmu se tak Lukáš obléká do černé kožené kombinézy po Františku Šťastném: „Obléká se to na holé tělo,“ upozorňuje ho sběratel motocyklů a majitel kombinézy Oldřich Prokop: „To nemá vůbec žádné chrániče, připadám si jako nahý,“ všímá si Lukáš. Pak si bere starou otřískanou přilbu s československou trikolorou po Gustavu Havlovi a anglické letecké brýle, právě takové, jaké závodníci v šedesátých letech používali, a zvedne je na přilbu: „Takhle se to nosilo?“ zeptá se ještě nevěřícně. „Musím se kouknout, jak se na tom sedí,“ řekne potom, a pokračuje: „Myslím, že podoba s dnešními motocykly bude akorát taková, že to má řídítka, stupačky a plyn. Jinak to bude úplně něco jiného, než jsme zvyklí z poslední doby.“ A po usednutí se ještě podiví: „Ty bláho, to je dlouhý,“ protože řídítka jsou nezvykle daleko od sedla. „Nohy mi vycházejí líp než ruce,“ zhodnotí posaz. Přihlížející ho roztlačí a on se hrdinně vydává na trať bývalého brněnského okruhu. „Tak tohle je divočina,“ oznámí ihned po návratu...
Ve filmu nechybí ani hodnocení Jawy z úst božského Aga, italského mistra světa Giacoma Agostiniho. A také je tu vzpomínka na mistra světa Billa Ivyho, který se na jawském dvoudobém čtyřválci zabil během tréninku na východoněmeckém Sachsenringu.
V televizi až v příštím roce
Česká motocyklová silnice měla během padesátých a šedesátých let minimálně deset, možná i patnáct jezdců, kteří patřili k evropské závodnické špičce. Nejspíš podobné množství, jako měla kolébka motorismu Velká Británie a závodům oddaná Itálie. „Kdeže tyhle doby jsou…“ dodává Helikar, který se kolem motocyklové historie Československa motá celý život.
Dobové záběry ukazují velkou rychlost starých motocyklů po asfaltovém povrchu i po dlažebních kostkách. „Film brněnské redakce ČT zcela jistě zahřeje srdce českých příznivců jedné stopy. Na závěrečné hořické debatě s tvůrci také zazněla myšlenka, že by stálo za to pokračovat v dalším filmu s natočenými příběhy respondentů, kteří před kamerou také hovořili. Nebo, jak navrhoval kreativní producent filmu Dušan Mulíček, možná by toto téma chtělo natočit jako hraný filmový příběh. Tak uvidíme, co z toho ještě vznikne,“ komentuje Helikar. „Pro začátek by stačilo, aby dokumentární film o našich hrdinech pustili co nejdříve v televizi. Jenže si zřejmě budeme muset ještě pár měsíců počkat.“ Do té doby bude možné film spatřit na několika přehlídkách, silničních závodech na přírodních okruzích, nebo během různých promítání po celé republice.
