Fotbalový svět přišel v pátek o jednu ze svých nejslavnějších postav. O jediného muže, který dokázal čtyřikrát vyhrát mistrovství světa.
Jmenoval se Mario Jorge Lobo Zagallo, podle jednoho z prostředních jmen se mu přezdívalo Vlk, bylo mu 92 let. A jen proto, že se narodil v Brazílii, kde se nic než zlato nebere, se tolik nemluví o tom, že měl doma i jedno světové stříbro a jednu účast v semifinále.
„Dosáhl toho tolik, že mu všichni můžeme jen závidět,“ vyznal se nedávno José Mourinho, nejslavnější trenérský fanfaron.
Odešla další brazilská legenda. Zemřel čtyřnásobný mistr světa Zagallo |
„Přinejmenším polovina toho, co jsem s Brazílií dokázal, je Zagallova zásluha,“ opakoval často Pelé, nedostižný fotbalový král.
„Měl jsem spoustu skvělých trenérů, ale Zagallo byl nejlepší. Bez debat,“ tvrdil Ronaldo, možná nejtalentovanější z brazilských hvězd.
V sobotu se na sociálních sítích rozepsal mnohem obšírněji, protože Zagallův odchod ho zasáhl.
S Pelém. Dvakrát se spolu stali mistry světa jako spoluhráči, jednou fotbalového krále vedl Zagallo coby trenér.
„Jeho velikost přesahuje mezilidské vztahy. To, co pro naši zemi i pro svět znamenal, má tak mimořádný rozměr, že se můžeme bavit o konci jedné éry. Já to řeknu jinak: jste věčný, mistře. A Zagallo Eterno má třináct písmen.“
Poslední větu je na místě vysvětlit. Ani ne tak celkem srozumitelné portugalské slůvko eterno, spíš třináctku, která mnohým nosí smůlu. Zagallo ji naopak bral jako šťastné číslo, kolem kterého se točí celý jeho život. Na dresu sice nosíval sedmičku, ale jinak?
Třináctého ledna 1955 se oženil. Bydlel ve třináctém patře. Espézetka jeho auta vždycky musela končit třináctkou. A sám podivnou posedlost vysvětloval prostými počty: první titul mistra světa získal jako hráč v roce 1958, poslední jako asistent kouče Parreiry v roce 1994. A kolik je součet číslic 5 + 8 a 9 + 4? V obou případech třináct! Medaile z let 1962 a 1970 neřešte, stejně jako to, že v roce 1999 skončil u týmu Portuguesa přesně po třinácti zápasech.
BRAZILSKÉ HVĚZDY: Protože Zagallo! Profesorův příběh se leskne zlatem |
Pověrčivost by ale rozhodně neměla být tím, co zastíní Zagallovu fantastickou životní cestu a čtyři světové tituly. První dva získal jako lehce upozaděný útočný parťák hvězd Pelého a Garrinchi, pro fanoušky byl podivínský už jen tím, že na rozdíl od spoluhráčů byl známý příjmením a ne přezdívkou. Vlastně si až na třetí pokus vydobyl zasloužené renomé.
Když Brazilci tři měsíce před turnajem v Mexiku 1970 vymetli úspěšného, ale krajně neoblíbeného trenéra Saldanhu, ukázali na Zagalla. Bylo mu teprve osmatřicet, ale šéfové spoléhali na to, že partu kolem lehce stárnoucího Pelého ukočíruje, oživí a nasměruje opět ke zlatu.
Přesně to Zagallo dokázal. Jak? „Tým jsem samozřejmě pozorně sledoval už předtím. A viděl, že v rozestavení 4-2-4 nemá šanci uspět,“ vzpomínal už jako starý pán.
Mario Zagallo dovedl brazilské fotbalisty ke zlatu na mistrovství světa v roce 1970.
Proto vymyslel revoluční plán. Záložníka Piazzu zašoupl do obrany. Z Rivelina, Tostaa a Jairzinha sestavil supersilné útočné trio. A Pelého, největší hvězdu, zatáhl o něco níž, na pozici tvůrce hry. Věděl, že jakmile Brazilci ztratí míč, mnohem rychleji ho získají zpátky, pokud budou mít ve středu pole místo dvou hráčů tři.
Protože svět zrovna objevil kouzlo barevných televizních přenosů, mohli si diváci i doma na gauči naplno užívat všechnu tu krásu. Žluto-zeleno-modré brazilské dresy tančily po mexických trávnících a Zagallo v teplákách a bledě modrém svetříku spokojeně kýval hlavou. I nejslavnější brazilský gól, esence stylu nazývaného joga bonito, neboli krásná hra, nesl trenérův podpis.
Italy, finálové soupeře, měl Zagallo dokonale přečtené, takže útočníku Jairzinhovi opakoval: „Zkus odtáhnout hráče a udělat na pravé straně prostor, jejich levý bek se často vůbec nevrací!“ A skutečně, mazák Facchetti se zapomněl a magickou brazilskou kombinaci zakončila ostrá křížná rána obránce Carlose Alberta z plného běhu.
Neznělo vůbec nepatřičně, když se Zagallo po výhře 4:1 sám pochválil: „Během jediného šampionátu jsem ten tým totálně změnil. Na to se nezapomene.“
Nejen na to! Brazilci čekali na další zlato 24 let, a když se dočkali, Zagallo byl znovu u toho. Zešedivěl, proplešatěl, nasadil velké dioptrické brýle, ale kouzlo se nevytratilo. Jako asistent burcoval tým a po každém dalším vítězství křičel zblízka do televizní kamery: „Ještě tři vítězství! Ještě dvě! Ještě jedno!“
Starý Vlk se dočkal počtvrté.
I proto zůstane věčný. A pamatovat si ho bude celý svět.
