Poprvé k tomu mělo na Islandu dojít na přelomu devátého a jedenáctého století. Přesnější datace je vzhledem k povaze zdroje, je jí vikingská sága, nejistá. Její ne zrovna kladný hrdina, válečník, berserk, básník a čaroděj v jedné osobě Egill Skallagrímsson, má v příběhu přivolat hněv landwætta, Duchů země, na krále Erika a královnu Gunhildu.
Podstatný přitom byl způsob provedení.
Kletbu realizoval tím, že vystoupal na skalisko, z nějž byl dobrý výhled na královské sídlo. Tam do země zabodl dlouhou lískovou tyč, popsanou výhružným veršováním. Na její vrchol připevnil čerstvě uťatou koňskou hlavu. Korálky svých vystydlých očí shlíželo koňské torzo na obydlí těch, k nimž kletba přivolávala zlobu duchů.
Vikingům z Islandu nebylo guldur, tedy čarodějnictví, neznámé. Kouzla a čáry patřily k jejich všedním životům, válce i politice. Ale to, co provedl Skallagrímsson, bylo projevem magie nejtemnější. Koňská hlava zlověstně hleděla z úbočí, žalovala širokému okolí, svou zubatou tlamou za větru šeptala verše a orientací svého mrtvého pohledu označovala cíl kletby.
Počestný člověk by se k takto znesvěcenému kopci na dohled ani nepřiblížil. A byť formálně ke zrušení kletby stačilo sejmout hlavu z tyče a zakopat ji do země, odvahu k tomu našel málokdo. Zkrátka, níðstöng, jak se tato rituální praxe jmenovala, byla příliš silná káva i na Vikingy.
Turistické cedulky a repelenty proti duchům
Její prapůvod lze dohledat v pohanském Švédsku, u tréníð, básnických holí, a marar-póll, tyčí vyzdobených lebkami. Zaslouží si to krátké vysvětlení. Básnické hole byly ozdobeny runovým textem, většinou ve formě nějaké poémy, popisující příběh místa nebo jeho majitele. Podobně jako dnešní cedulky označovaly památné lokace seveřanských dějin: kámen, u něhož měl božské vnuknutí nějaký panovník, záhyb cesty, v němž velmož upadl a zlomil si vaz, mýtinu, kde došlo k významnému střetnutí. Anebo ona znamení hlásila pocestným, že před nimi leží vesnice, kde se krade. Případně, že právě v tom či onom domě schovávali před spravedlností usvědčeného vraha.
Marar-póll, připomínající výjevy z nočních můr, byly jiné. Runový popisek na nich byl krátký, ve formě zaříkání nebo kouzla. Lebky na nich rozvěšené, povětšinou zvířecí, odháněly zlé síly od usedlostí. Důlky svých očí koukaly „ven od sídla“, aby ho strážily a hlídaly.
Egill Skallagrímsson byl podle vikingských ság prvním, kdo jedno i druhé spojil dohromady, a vytvořil tím zlé kouzlo. Kletbu povýšil básní, koňskou hlavou označil cíl. A všichni chápali, o co mu tím jde. I to, že tím překročil myslitelné hranice.
KVÍZ: Jak znáte Vikingy? |
O tom, že níðstöng, proklínací tyče s koňskými hlavami, byly skutečně „za čárou“, asi nejlépe vypovídá to, jak zřídka byly v minulosti používány. Příkladů je známa jen hrstka, byť o každém z nich historické zdroje nad očekávání obsáhle referují. Byla to mimořádnost.
Většinou šlo o případy zrady, zbabělosti, krvavých spiknutí a mocenských převratů. Situace, v níž se provinilec vyhnul světské spravedlnosti, stal se běžnými prostředky nepostižitelný, a proto je k němu přivolána zloba duchů.
Básník, řezník, tesař i čaroděj
„Kleteb tohoto typu bylo relativně málo i proto, že celý proces výroby níðstöng nepatřil ke snadným,“ vysvětluje Tómas Albertsson, který v islandském Eyrarbakki spravuje Muzeum pohanské magie. V podstatě je musí vytvořit někdo ovládající um básníka, řezníka, tesaře i čaroděje.
Zveršované prokletí vepsané či vyřezané na tyči musí mít přesně osm řádků. Runový text se nesmí poté, co je tyč zabodnuta do země, dotýkat povrchu. Ale taky ho nesmí potřísnit krev z čerstvě uťaté hlavy. V oněch osmi řádcích musí být popsány všechny náležitosti, tedy nejen adresát kletby, jeho provinění a přivolání pomsty, ale také v nich musí být podepsaný odesílatel.
Níðstöng nikdy nebyl anonymní, kdo ho vystavěl, uváděl svou existenci v ohrožení. Mohl se sám snadno stát psancem. Protože tato kletba byla výhrůžkou, která se brala smrtelně vážně. Albertsson dodává, že právě od toho se odvíjelo pozdější chápání kletby v širší společnosti.
„Pokud tuto formou zvolil jednotlivec vystupující proti králi, tak jako Skallagrímsson, lidé to vnímali spíše jako kontroverzní projev hrdinství. Bylo to spojené s určitou osobní obětí sesilatele, protože skrze níðstöng na sebe přijal osud vyhnance,“ objasňuje.
V jiných případech, jak popisuje sága Vatnsdæla, jistý Jökul vztyčil níðstöng namířený na usedlost Finbogiho, protože s ním vedl spor o půdu, přišlo to tehdy lidem zbytečné a přehnané. „Ten incident se dal docela normálně vyřešit během hólmgangu, zápasu na život a na smrt, nebylo kvůli tomu třeba dráždit Duchy země,“ vysvětluje Albertsson. „Nikdo nebyl rád, že se kvůli osobním pozemkovým půtkám probouzejí síly, jejichž moc přesahuje lidské chápání.“
Kroniky pamatují na dva případy, z roku 1698 a 1805, kdy za to byli autoři kletby vypovězeni do vyhnanství. Vlastní komunita je zavrhla, protože si „zahrávali s něčím, co mohlo uškodit všem“.
Kletba, se kterou se šetřilo
Napříč skandinávskými literárními zdroji, od eposu Mokkurkálfi přes Kroniky Dánů až po ságu Gisliho Surssona, pokrývají pětisetletou historii, nenapočítáme víc než tucet případů, při nichž někdo vytvořil níðstöng.
Se současností se to ovšem nedá srovnat.
Mocná pohanská kletba je totiž nyní používána, spíše nadužívána, mnohem častěji, než tomu bývalo před staletími. Na Islandu byl v 70. letech níðstöng osazen na místě, kde nadnárodní korporace Union Carbide plánovala těžit rudné horniny. V letech 1979 a 1985 pak na ostrově vyrostly další, oba namířené proti členství země v NATO.
Několik jich bylo vztyčeno v roce 2006, během místních voleb. V roce 2007 jimi zaklínali ekologičtí aktivisté z hnutí Saving Iceland politiky, kteří hlasovali pro výstavbu údajně ekologicky destruktivní vodní elektrárny. V dubnu 2016 níðstöng sestavili demonstranti, protestující proti předsedovi vlády Sigmunduru Gunnlaugssonovi.
O čtyři léta později jich několik bylo vztyčeno před budovou islandského parlamentu. Nápis na sloupech tehdy runovými verši kritizoval vládu za snižování platů zdravotních sester během pandemie covid-19.
„Ve všech těchto případech však nešlo o skutečný níðstöng,“ vysvětluje přísně Hilmar Örna Hilmarsson, současný představitel společenství Ásatrú. Duchovní organizace, která na Islandu křísí původní pohanské náboženství. Nejspíš poměrně úspěšně, protože se mezi jejich věřící počítá už pět procent islandské populace.
„V uvedených případech totiž chyběl buď osmiřádkový verš, ne každý je zručným tesařem, básníkem a umí runové písmo, podpis sesilatele anebo, a to nejčastěji, čerstvě uříznutá koňská hlava. Demonstranti a protestující povětšinou osadili tyč hlavami ovčími, potažmo starou koňskou lebkou. A pokud tedy máme vyjít z předlohy staré ságy o Skallagrímssonovi, takové proklínání fungovat nebude, byť duchy samozřejmě podráždit může,“ vysvětluje exaktně Hilmarsson.
Za „funkční“ naopak považuje níðstöng, který v roce 2006 vztyčil farmář z Bíldudalur. Namířený byl proti sousedovi z vedlejší usedlosti, šlo o pomstu za to, že mu prý úmyslně přejel štěně.
Policie z Patreksfjörðuru to tenkrát nebrala na lehkou váhu, a farmář, který kletbu seslal, tentokrát včetně nezbytné koňské hlavy, byl vyšetřován za mřížemi. Legislativně byl proces řešen jako vážně míněná výhrůžka smrtí. Obviněnému přitom vůbec neprospělo, že byl podle rodokmenu vzdáleným potomkem Egilla Skallagrímssona. Ano, pohanského básníka-čaroděje, který s děsivou kletbou přišel jako první.
Probuzení Duchové země
Čerstvějším příkladem kletby je níðstöng, vztyčený v roce 2020. Namířený byl proti členům sekty, komunity Sólsetrið, žijící u Kjalarnes. Podle popisu na tyči byla obviněna z psychického a sexuálního násilí, páchaného na svých členech. Splněny byly všechny náležitosti kletby, runy, verše, řádky i nefalšovaná koňská hlava. Odesílatel kletby se sice podepsal, ale přitom zůstal v anonymitě. Podepsán byl jako „všichni zneklidnění obyvatelé Islandu“.
Sekta Sólsetrið, která stále funguje, ačkoliv se potýká s nelibostí místních, byla policí opakovaně prošetřována. Žádné obvinění jí nebylo prokázáno. A to by podle Albertssona, který se věnuje mapování pohanské magie, i Hilmarssona, který teď oživuje starou víru, mohl být velký problém.
Kletba níðstöng totiž ze svého mytologicko-historického principu vychází z toho, že pomáhá slabým domoci se spravedlnosti proti mocným. Je pomstou za zradu, spiknutí, příkoří. Je nejzazším řešením, musí být opodstatněná. Nemá se s ní lehkovážně plýtvat, protože to landwætta, Duchy země, může pořádně nahněvat. A pokud není sesilatel kletby v právu, bude následovat trest.
V posledních padesáti letech byly funkční níðstöng i jejich atrapy vztyčovány mnohem častěji než za staletí uplynulé historie. Mohlo to zůstat bez následků?
Chvění celého poloostrova Reykjanes a evakuace Grindavíku byla pochopitelně odrazem neklidné tektonické povahy celého Islandu. Jenže obava, že islandské Duchy země popudilo, že někdo tak dlouho a často probouzel jejich síly, připadá vyznavačům starých pověr docela případná.
