„V zimě je tu vždycky živo,“ usmívá se Poiselová. V útulku pracuje už od jeho založení v roce 2004.
Každý rok bývá před svátky takto rušno?
Ano. Je to tím, že lidé sem nosí dárky, krmivo a další věci. Hromadí se sbírky ze škol či různých firem, často přicházejí kolektivy na exkurzi nebo kvůli fotografování. A my potřebujeme všechno uložit a každému poděkovat. Proto nám v tomto období pomáhá více lidí než běžně.
Takže zima je pro útulek pozitivní čas?
Má to dvě stránky. Jednak jsou Vánoce, s nimiž se pojí obrovská štědrost lidí. Pořádáme různé benefiční akce. Máme za sebou například Vánoce v útulku, které pro nás pořádají studenti UTB. Bývá to krásná akce s pěkným výtěžkem. Také lidé častěji nosí různé dary jako granule, stelivo, pamlsky, deky nebo ručníky. Z tohoto období pak žijeme ještě dalšího půl roku.
A druhá stránka?
Zima je náročnější období kvůli počasí. K organizování a běžným provozním věcem je ještě potřeba bojovat se sněhem a ledem.
Přibývá během zimy zvířat, které potřebují vaši péči?
To příliš neplatí. Třeba u koček je naopak zima období rozmnožovacího klidu. Přes zimu nepřijímáme koťata, těch je naopak hodně od jara do podzimu. A platí to i u psů. Už se nedá říct, že bychom po Vánocích měli větší přírůstky a museli se starat o nechtěné dárky.
Lidé už nemají tendenci brát zvířata z útulku jako dárek pod stromeček?
To není nejlepší nápad a stejně bychom tomu nějak takticky zabránili. Vždy chceme, aby rozhodnutí pořídit si psa bylo uvážené.
Stává se, že musíte někdy zájemce přesvědčovat, aby si zvíře z útulku nebrali?
Troufnu si říct, že během prvního pohovoru za patnáct až dvacet minut poznáme, zda se ke konkrétnímu pejskovi žadatel hodí. Jde o to, do jakých podmínek zvíře jde, kolik na něho jeho pán bude mít času, jaké má zkušenosti. Stává se také, že lidé chtějí nevhodné plemeno jen proto, že se jim líbí, ale nic o něm neví.
Eva PoiselováŽije v Holešově. Vystudovala ochranu přírody na přírodovědecké fakultě v Brně. V roce 2004 spolu s Danuší Šmigurovou a MVDr. Dominikem Gregoříkem začala provozovat tehdy nový městský Útulek pro zvířata v nouzi Zlín Vršava. Nyní působí jako předsedkyně spolku, který útulek řídí. Stará se o běžný chod útulku, organizační záležitosti i spolupráci s partnery a propagaci. Útulek na Vršavě má kapacitu 80 psů a 40 koček, přechodně se stará i o jiné druhy zvířat. |
Jak reagují odmítnutí zájemci?
Kdo pracuje tady v kanceláři a jedná s lidmi, musí být trochu taktik a psycholog. Vždy se snažíme domluvit, slušně vysvětlovat. Většinou to funguje. S některými lidmi je to komplikovanější, ale to si nesmíme zabírat, jinak bychom se z toho zbláznili. (úsměv) Ale máme jednu velkou výhodu.
Jakou?
Jsme otevřený útulek. Momentálně tu je asi 55 psů, vesměs větších plemen, která jsou tady delší dobu. Chceme a umožňujeme, aby budoucí majitelé nejdříve za pejsky chodili a seznamovali se s nimi tady. Lidé se dostanou ke zvířatům blíž, vidí naši práci, mohou psy venčit. Adopce pak už může proběhnout mnohem lépe, než když si je vezmou ze dne na den. Pejsci tu jsou specifičtí. Každý měl jinou výchovu, někteří předtím nepoznali výchovu vůbec. Učíme lidi, aby poznali práci s náhubkem, vodítkem, aby zvládli základní manipulaci. Pak na to mohou doma navázat.
V útulku pracujete od jeho založení. Co vás k tomu přivedlo?
Jsem tu už necelých dvacet let. Ještě předtím jsem jako brigádnice pomáhala v dřívějším útulku na Suchém dole. Začala jsem tam chodit v osmnácti letech a už jsem u toho zůstala. Po vysoké škole jsme se s paní Šmigurovou a panem doktorem Gregoříkem přihlásili do výběrového řízení na provozovatele nového útulku a uspěli jsme.
Když zmiňujete starý útulek, jak to tam vypadalo ve srovnání s tím dnešním?
Byly to úplně jiné podmínky. Počasí jako na větrné hůrce, pejskům se tam netopilo, úklid byl mimořádně náročný. V zimě jsme sekali ve výbězích z ledu zamrzlé výkaly a moč. Celkem šílené. Tady se už při stavbě vycházelo ze zkušeností a budovalo se tak, aby byl útulek co nejpraktičtější, co se týče rozmístění i vybavení. Ve vnitřních kotcích máme vyhřívané podlahy, které stačí jen vystříkat a setřít. Práce je tu mnohem schůdnější.
Změnila se i role útulku?
Dřív byl brán pouze jako místo pro nalezené psy, kteří se toulali na ulicích. Dnes se sem dostávají i zvířata, jejichž majitelé umřeli, nebo třeba šli do domova seniorů. Obracejí se na nás lidé, kteří se ocitnou v životní nouzi a podobně.
Co je na vaší práci nejtěžší?
Aby to mohl dělat, musí mít člověk lásku ke zvířatům. To je základní podmínka. Všechny čtyři holky ošetřovatelky a také my v kanceláři to děláme srdcem. Pamatuju si dobu, kdy jsme tu naráz měli sto psů, což bylo o dvacet víc, než máme kapacitu. Ale tehdy to byli malí neškodní voříšci, bylo tady pár velkých psů. Dnes je tomu naopak. U velkých psů, které neznáte a vůbec nevíte, jak budou reagovat, když k nim vlezete do kotce, to není žádná sranda.
Holky kolikrát riskují své zdraví, jen aby pes nemusel být neustále zavřený, aby se dostal ven, manipulovalo se s ním. Vždy chvíli trvá, než psa poznáte, vytvoříte si vzájemný vztah, zjistíte, co si můžete dovolit. Jde to krok po kroku. A nějakou dobu trvá, než už ho můžete předat dobrovolníkovi, který chodí venčit. Holky jsou ale v první linii. Každá z nich už byla pokousaná a nejsou to hezká zranění. Klobouk dolů, že do toho jdou.
Je znát, že práci prožíváte dost emotivně.
Ono to jinak nejde. Samozřejmě mezi pejsky míváme i své oblíbence. Ale o to víc jim přejeme, aby našli nový domov a měli se krásně. Když dostaneme nějaké zubožené zvíře, jsme rádi, že se tady může stabilizovat a zlepšit po fyzické i psychické stránce. Holky pomáhají, co to jde, o tyto pejsky se nadstandardně starají. Když pak zvíře takzvaně rozkvete a podaří se mu najít nový domov, všechny nás to povzbudí do další práce.
Jak dlouhou dobu zde stráví méně zvladatelní psi?
Bohužel máme tak deset až patnáct psů, co tu jsou více let. V krajním případě u nás zůstanou do konce života, když se jim nepodaří najít nový domov. Samozřejmě se snažíme majitele hledat co nejvíc. Tyto pejsky hodně propagujeme na webu, Facebooku, Instagramu, dáváme fotky do novin. Není to ale žádná legrace najít domov a zkušeného pána pro takové psy.
Lidé během pandemie touží po psích společnících, útulky se vyprazdňují |
Mluvila jste o štědrosti lidí. Zlínský útulek je vidět po celém Zlíně, pomáhá vám kino, univerzita i další organizace. Je tato podpora pro váš chod nezbytná?
Máme obrovskou výhodu, že nám veškeré základní potřeby hradí město. Nemusíme mít strach, že nebude na plat ošetřovatelek, veterinářů nebo že nás odpojí od energií. Když ale potřebujeme nadstandardní veterinární péči, například nějakého psa nadstandardně vyšetřit či operovat, tak všechny tyto úkony hradíme z darů. Na tyto záležitosti potřebujeme několik desítek tisíc měsíčně, které musíme sehnat od dárců.
Jsme moc rádi, že tu náklonnost lidí, firem a institucí máme. Myslím, že se nám vyplácí otevřenost. Ostatně jezdívají se sem dívat i provozovatelé útulků odjinud. Nedávno tu byli z velkého brněnského útulku v Komíně. Chtěli se inspirovat. Málokde například umožňují venčení, protože to není snadné správně nastavit. Nám to ale pomáhá. Jsme důvěryhodní a díky tomu nám lidé přispívají.
Narážíte na hranu kapacity?
Co se týče psů, tak od covidu už ne. Jiná situace je s kočkami. Zejména v letních měsících je jejich příjem vysoký. S tím má problémy většina měst. Řekla bych, že stále ještě nefungují dobře kastrační programy. Zvlášť v menších obcích. Pokud má seniorka nechat vykastrovat kočku, stojí ji to minimálně tisíc korun a stále je riziko, že se jí kočka zaběhne. Toulavé kočky se často shromažďují u opuštěných objektů nebo továrních areálů. Mohou tam žít, ale je potřeba je odblešit, odčervit a vykastrovat. Často se pak najdou místní lidé, kteří se o ně postarají.
A co když kapacita nestačí?
Nezbývá, než příjem odmítnout. Vždy si ale necháváme dvě až tři místa pro nejurgentnější případy. Často se také ukáže, že umístění kočky do útulku není nutné. Lidé mají občas tendenci zachraňovat každé zvíře, co uvidí na ulici, ale u nás by měly končit jen zraněné, nemocné kočky nebo opuštěná koťátka. Existují i další organizace jako zlínský spolek Dobré ruce, který se o kočičky stará. Ale i tam bývají na hraně kapacity.
Zvíře jako dárek? To nebývá dobrý nápad, takových jsou plné útulky |
V útulku čas od času skončí i jiné zvíře než pes nebo kočka, že?
Ano, dostávají se k nám například zranění ptáci, především dravci, které si pak přebírá záchranná stanice v Buchlovicích. Přijímáme i ježky nebo odložená domácí zvířátka, zakrslé králíčky, morčata, andulky, papoušky. Sem tam se objeví zatoulaná koza, ovce nebo i prase. To jsou záležitosti, které řeší městská policie. Stává se, že strážníci zvíře odchytí, protože pobíhá po silnici. Dostal se k nám takto kozlík. Dali jsme ho do psího výběhu, kde měl dřevěnou houpačku, pořád na ni lezl a byl šťastný. (smích)
Jaké máte plány do budoucna?
Naposledy jsme rozšířili karanténu pro kočky v reakci na vyšší příjem. Abychom je mohli lépe oddělovat a více je mít pod kontrolou. S městem plánujeme pořízení více nerezových klecí, abychom měli možnosti kočičky rozdělit. U psů nám zatím vše funguje docela dobře, takže zůstáváme u osvědčených věcí. Co se týče propagace, chceme pokračovat ve spolupráci se studenty a plánujeme například obměnit propagační motivy, které používáme na tričkách či taškách, které prodáváme.
6. listopadu 2022 |
