I na jižní Moravě už v posledních dnech začalo sněžit. Cyklistu Jana Bártu to trápit nemusí. Když se jde na sklonku roku projet, často je to na horském kole s dcerou v sedačce. Přípravu na příští sezonu neřeší, po té letošní skončil.
„Je čas věnovat se rodině. Mám důležitější věci před sebou,“ hlásí rodák ze Sobůlek na Hodonínsku, v jehož vizitce zůstanou české tituly, druhé a třetí místo v etapách na Giru a Tour de France nebo starty na olympiádě a mistrovství světa.
Ještě loni na domácím šampionátu vyhrál časovku, ty byly jeho, a dojel druhý v silničním závodě. „Ale taky už mám roky, v prosinci mi bude devětatřicet. V tomto věku už potřebujete víc odpočívat, což s dětmi jde hůř. Rostou, chci se jim věnovat. Nechci šidit ani jedno, ani druhé,“ říká věcně. Posledních šest let strávil v českém týmu Elkov – Kasper.
Pocítil jste nostalgii, když jste končil sezonu?
Už během roku člověk přemýšlí, že je naposledy ve Francii, naposledy na mistráku. Říká si: Tak, tady jsem byl kdysi poprvé a teď jsem tady naposledy, příští rok už nepřijedu. Můžu říct, že jsem maximálně spokojený s tím, jakou kariéru jsem měl. Užil jsem si ji, byla dlouhá, vynikající, dostal jsem se na spoustu míst ve světě a zevnitř jsem zažil věci, o kterých lidé netuší, jak fungují.
Na silnici jste se prezentoval jako pracant, bojovník do úniků, který ne moc často sklízel výsledky. Stačilo vám to?
Možná bych byl zpětně rád, kdybych šancí na výsledek dostal víc. To je ale složité. Závodníků je v týmech hodně a musí se prostřídat. Taktiku, na koho se pojede, většinou neurčují jezdci, to jen výjimečně, o to se stará sportovní ředitel z doprovodného auta. Člověk je vlastně jeho pracovník. Je škoda, že se z cyklistiky vytrácí živelnost, hledí se na čísla, vše je řízené vysílačkami. Bez nich by závody nemusely být tak svázané taktikou a mohlo by jít o mnohem zajímavější sport.
Bavilo by vás závodit dál, v době, kdy se začíná hovořit o Green Dealu v cyklistice, úpravách termínových listin, jarních klasik na podzim a dalších novinkách?
Slyšel jsem o úvaze přesunout Paříž-Roubaix na podzim. Jestli to tak chtějí, tak říkám, že je škoda rušit takovou tradici. Chápu snížení počtu aut, které se pelotonem jezdí, že se nesmí zahazovat jídlo nebo bidony všude, kde to člověka napadne. To je v pořádku. I když kolikrát zahodíte i nedojezenou půlku tyčinky i s obalem, pokud někdo nastupuje nebo se děje něco urgentního. Některá pravidla jsou ale už přestřelená. Svého času se nesměl zahodit bidon ani mezi diváky. Přitom oni na ně čekají, chtějí čepičku, suvenýr. Jsou za takové dárečky od jezdců nesmírně vděční. Penalizovat za to závodníky je nesmírně smutné.
Lákala by vás současná špičková cyklistika?
Nad tím jsem ani nepřemýšlel. Žiju životem, jaký mám, mám dvě děti, nebyl bych teď schopen se v tom prostředí pohybovat.
A teď do Austrálie? Uvidíme, mám doma dvě děti, váhá šampion Bárta |
Na co vzpomínáte nejraději?
Nejsilnější dojmy budou ze začátku kariéry a z velkých závodů. Na rok 2012, kdy jsem byl druhý v etapě na Giru a zvítězil na Rund um Köln, vzpomínám rád. O rok později jsem vyhrál double na mistrovství republiky, tedy časovku i silniční závod. Skončil jsem celkově pětadvacátý na Tour de France, obsadil jsem tam třetí místo v časovce, byl jsem sedmý na mistrovství světa. Suprově se povedly začátky v kontinentálním týmu NetApp, kde bylo moc příjemné závodit. Řekl bych, že šlo o mé nejlepší roky, byl jsem na tom nejlíp a dosahoval jsem nejlepších výsledků, protože jsem dostával nejvíc šancí.
Z NetAppu se pak stala Bora, posunula se do nejvyšších pater cyklistiky, angažovala Petera Sagana. Bylo to dobře i pro vás?
Pro mě by byl asi lepší skromnější NetApp. Mezinárodní tým, v němž ještě nebyli zvýhodňováni Němci. To se pod hlavičkou Bory změnilo, jeden rok nám na dres přidali i německou trikoloru. Panoval tlak, aby se co nejvíc závodilo na Němce, ostatní měli spíš pomáhat, pokud to tedy nebyly hvězdy typu Sagana.
Jan Bárta na v dresu republikového šampiona v časovce během závodu Tři dny de Panne.
Tančila Bora podle toho, jak excelentní Slovák potřeboval?
Někdy ano, někdy ne. Řeknu příklad. Majitel týmu je obchodník, který bral sponzory čistě podle toho, kdo dal nejvíc. Nevzal v potaz, že některý materiál byl horší a některý lepší. Pak přišel Sagan, tým měl nasmlouvaného dodavatele tyčinek, ale Peter řekl, že chce něco pořádného, že tohle jíst nebude. Takže tam, kde závodil on, se brala jiná výživa, a jinde byla ta horší, nasmlouvaná.
Takže bylo lepší probojovat se do programu, v němž hrál prim Sagan.
(úsměv) Mělo to svoje výhody.
Jenže Sagan si s sebou do vašeho týmu přivedl i spoustu lidí včetně jezdců, což mělo svá úskalí.
Přišla s ním velká skupina, snad desetičlenná. Pro mě jako Moraváka to bylo příjemné, jednalo se vesměs o Slováky, měli jsme k sobě blízko. Druhá věc byla, že oni zabrali hodně místa na závodech, a nebylo tolik prostoru pro ostatní.
Rozvod po německu. Problém se vlekl od předloňské Tour, říká Bárta |
Tušil jste už tehdy, že to je začátek vašeho konce v elitním týmu?
Nad tím člověk tímto způsobem nepřemýšlí. To se může vyvinout jakkoliv.
Vaším častým údělem, kromě časovek, byly úniky v závodech. Většinou je peloton dostihne. Byl jste smířený s tím, že zhruba sedmdesát procent vaší práce výsledkem neskončí?
Spíš to bude devadesát procent. (úsměv) Člověk ví, že to tak je. Sportovní ředitelé v autech počítají, kolik času může peloton na uprchlíka stáhnout za deset kilometrů, podle toho posílají na špici balíku tahat lidi. Když je potřeba zrychlit, pošlou jich tam víc. Člověk tuší, že se to sice může podařit a nakonec dojet v úniku až do cíle, ale že ta šance je malá.
Přesto jste se v téhle práci našel?
Díky tomu, jak jsem závodil, jsem měl k naskakování do úniků vlohy. Uměl jsem to, což vlastně není tak těžké, musíte na to zkrátka mít výkonnost. Skákat do skupin, než některá z nich odjede. Závody tak pro mě byly i daleko zábavnější, než kdybych měl čekat až na spurt na konci.
Zmínil jste, že jste se dostal do pater cyklistiky, kam mnoho z nás nenakoukne. Můžete být konkrétnější?
Nevím, jak to přesně přiblížit. Skoro jsem nekupoval oblečení, protože jsem všechno fasoval, náklady na život jsem měl minimální, prakticky nula. Půlku času trávíte na závodech, kde máte všechno hrazené, a když jste dva týdny doma, koupíte si jídlo a tím vaše starost hasne. Na takové Tour de France zjistíte, kolik lidí ji chystá, co je tam všechno navíc oproti ostatním závodům. Nalepovací čísla, prezentace, servis pro závodníky.
Koronavirus
Sledovat další díly na iDNES.tvStartovat na Tour de France, na té jste byl třikrát, je radost, nebo stres?
Radost, ke které stres patří. (usměje se) Pro každý z top týmů je Tour největším závodem roku, což se promítá na závodnících. To na ně se dívají kamery a novináři, sponzoři a majitelé týmů jakbysmet. Provází to obrovský tlak, proto se první týden na Tour tak padá. Je to jen ze stresu.
Na druhou stranu jste během kariéry spoustu věcí nesměl.
Některé roky jsme měli ve smlouvě, že nesmíme v zimě na sjezdovky. Na běžky ano, ale sjezdovky nebo snowboard mohly být problém kvůli hrozbě zranění. To k tomu patří. Víte, že ne všichni to pokaždé dodržují. (úsměv) Má to pro a proti. Musíte si hlídat, co kde nosíte za oblečení, aby na něm nebyla stará nebo nevhodná reklama.
Vy jste patřil k těm, co nařízení dodržovali?
Někdy se stane, že vám něco ulítne, ale patřil jsem k těm, co opatření dodržovali. Vždyť si to vezměte: sponzor vás živí, máte díky němu práci, tak si nevezmete tričko s logem někoho jiného. To by vůči sponzorovi nebylo fér.
Jan Bárta
Je něco, co vám ze špičkové cyklistiky chybět naopak nebude? Třeba věčné diety?
Nikdy jsem je až tak moc neřešil, a co jsem snědl, to jsem vyjezdil. Pokud bylo potřeba shodit hmotnost, stačilo mi snížit večerní porce jídla a kila šla dolů. Možná mi nebudou chybět „traťovky“ a gely, které se jí na závodech . Když je do sebe ládujete dvacet let, přejde vás chuť. Na trénink už jsem pak tyčinky a podobné věci vůbec nevozil, bral jsem si normální jídlo.
Knedlíky asi ne, předpokládám.
To ne, ale normální pečivo třeba ano. V poslední době jsem si brával makovec nebo tvarohový závin.
Už jste se po kariéře u stolu pořádně nacpal?
Párkrát ano, ale když přestanu závodit, a to tak mám už několik posledních let, přestanu za pár dní mít takový hlad. Spotřeba je menší, není potřeba se nacpávat.
Váš bývalý týmový kolega Leopold König vyprávěl, že si vždy po sezoně dal něco hodně nezdravého, třeba smažený sýr. Co vy?
Výjimečně jsem si ho dovolil i během sezony. (úsměv) Když jsem někde vyhrál, dopřál jsem si ho i s hranolkama. Nemám potřebu se přejídat, aby mi bylo špatně. Pokud už si zajedu do fast foodu, dám si tam shake nebo zmrzlinu, ale hamburger ne, ten mi leží v žaludku půl dne.
Patřil jste k tomu málu profesionálních cyklistů, co se nikdy nepřestěhovali do zahraničí. Nežil jste v Monaku, Nice nebo Andoře. Proč?
Tu a tam jsem to zvažoval, ale jde o to, že to stojí nějaké peníze a musíte si říct, jestli se vám to vyplatí a o kolik je to lepší. Závodníci se do Monaka stěhují kvůli daním, aby ušetřili.
Český silniční cyklista Jan Bárta v mužské časovce v brazilském Riu. (10. srpna 2016)
Ne kvůli horám v okolí Nice a možnostem tréninku?
Taky kvůli tomu, že můžou být přes zimu v teple. Já jsem ale zimu trávil tak, že jsem měl v prosinci jedno soustředění, na konci ledna a začátku února druhé, k tomu jsem si udělal ještě jedno svoje v lednu na Mallorce a od února už se závodilo. V teple jsem byl relativně často a doma v zimě jsem si orazil. Asi jsem víc fixovaný na domácí prostředí, asi by mi vadilo bydlet ve Španělsku, být odříznutý od lidí a vidět se jen se závodníky, kterých vidíte po celý rok dost.
A taky byste asi na dálku nedokončil studium na vysoké škole.
Začal jsem ji studovat ještě před tím, než jsem se do velké cyklistiky dostal. Na Masarykově univerzitě v Brně jsem na Fakultě sportovních studií dělal obor regenerace a výživa. Pak jsem školu přerušil, zůstal mi poslední půl rok, a ten jsem dodělal už mezi velkými závody.
Jste na to hrdý?
Chtěl jsem to, záleželo mi na tom.
Musel jste někdy během kariéry užívat látky, které byste si do sebe dobrovolně nedal? Dostal jste se do kontaktu s dopingem?
Takový problém jsem zaplaťpánbůh nikdy neměl. Tým NetApp, když vznikal, měl německou licenci, a jak známo, v Německu byl velký dopingový skandál s týmem Telekom. Existoval zájem všechno dělat maximálně čistě. Podepisovali jsme ve smlouvě, že kdo bude mít pozitivní nález, ten musí vrátit peníze i za předcházející rok.
Potřeboval jste si někdy za místo připlatit, sehnat si na sebe sponzora, jako se to občas děje?
Vím, že takoví závodníci jsou. Takový člověk je pro majitele týmu super, protože ho nemusí platit, ale zaplatí mu ho sponzor, kterého si jezdec dotáhne sám. Já jsem připlácet nikdy nemusel. Ve velké cyklistice je drtivá většina lidí placena týmem.
VIDEO: Na kole i se sokoly. Český mistr Bárta očima jeho partnerky |
Máte jasno, čemu se budete po kariéře věnovat? Třeba sokolnictví, které máte v rodině?
Otec je sokolník, já k tomu mám kladný vztah, ale následovat ho asi nebudu. Maximálně bych si pořídil jednoho sokola, ale abych měl chov, to určitě ne.
K čemu by vám jeden sokol byl?
Chodí se s ním lovit bažanti. Ale váhám i nad tím. Jde o to, že když máte kočku nebo psa a potřebujete jet na týden pryč, postará se vám o ně soused. O sokola? Ne každý je k tomu svolný, nebo je toho schopný, i když to ve finále není tak složité. Pokud jde o týden dovolené, stačí mu jednou denně hodit kus masa, křepelku nebo kus kuřete.
Tušíte už teď, jestli vám cyklistika nezačne chybět?
Myslím si, že ne, protože když chci, na kole se svezu. Hrozně rád jezdím třeba na Velkou Javořinu na hranice se Slovenskem. Vždycky si můžu vyjet kopec, na rovině zrychlit, klidně se utahat až na šrot. (úsměv) Přemýšlel jsem, že si zkusím nějaký hobby závod, jen tak, pro motivaci k ježdění.
Co jiné sporty? Láká vás zkusit, co jste doteď nemohl?
Asi čtrnáct dní zpátky mi jeden známý říkal, že příští rok půjde na triatlon v Hradci Králové, poloviční ironman. Na kole je to jenom devadesát kilometrů, což je pro mě nic. Dvacet kilometrů běhu bych taky asi nějak natrénoval, v přípravě jsem běhal hodně. Ale začíná se asi dvěma kilometry plavání, což si zatím nedovedu představit.
O dlouhém úniku do Londýna aneb jak Bártu poznal světV roce 2014 už měl Jan Bárta za sebou čtyři tituly mistra republiky, start na olympiádě, druhé místo v etapě na Giru nebo nebo třetí příčku v závodě Okolo Británie. Ovšem až debutem na Tour de France, ozdobeným hned ve 3. etapě z Cambridge do Londýna, si ho všimli i všichni ti, kteří cyklistiku sledují jen ve třech týdnech na začátku července. Na největší akci cyklistické sezony, k níž se upínají zraky celého světa, sahal Bárta po etapovém prvenství, 148 kilometrů bojoval v úniku (největší část absolvoval s Francouzem Jeanem-Marcem Bideauem) a už se proplétal londýnskými ulicemi směrem k cíli na třídě The Mall, než ho peloton nemilosrdně dostihl. Dostalo se mu „alespoň“ červeného čísla pro největšího bojovníka etapy, čímž se stal prvním jezdcem stáje NetApp, jemuž se podařilo vystoupat k pódiovému ceremoniálu na Tour.  Jan Bárta (vpravo) v úniku během 3. etapy na Tour de France v roce 2014. Za ním Francouz Jean-Marc Bideau.  Jan Bárta s červeným číslem pro největšího bojovníka etapy na Tour de France. „Zpětně si člověk říká, že to mohl udělat jinak. Na Francouze jsem jednou čekal, ale on už byl dost mrtvý a dnes můžu říct, že podruhé už bych na něho asi nečekal. V ten moment jsem ztratil víc, než jsem si únikem ve dvojici pomohl. To už ale nezměníte. Je to jako s etapou na Giru, kde jsem byl druhý. Viděl jsem ten dojezd až nedávno, a hned mi blesklo hlavou, že jsem mohl do cíle nastoupit později. Je to tak, jak to je, změnit to nelze,“ bilancuje Bárta. Dojmu, že se statečným pokusem o etapové prvenství v Londýně zapsal do širokého povědomí, se po letech úspěšné kariéry brání. „Něco takového mě ale napadlo, když jsem byl na Tour třetí v časovce. Tour sledují o prázdninách i fanoušci, kteří se jinak na cyklistiku nedívají. Předpokládám, že zpozorní, když u konečných výsledků vidí na pódiu českou vlaječku,“ říká Bárta hrdě. |
