„Pořád jsem ale týmový benjamínek, od kterého se čeká, že bude plašit,“ shazuje ze sebe zodpovědnost hráčka KP TANY Brno, vstupujícího do své deváté eurocupové sezony. Do stejného evropského poháru vstoupí dnes také jejich městský rival z Žabin, který na palubovce haly Rosnička při křtu své knihy 30 let s Žabinami přivítá katalánský tým Cadi la Seu.
Dominice Hynkové bylo osm, když vzala míč a začala pobíhat mezi o tři roky staršími slečnami a hned bylo jasné, že si s oranžovým míčem s drážkami bude rozumět. Tvář nastupující mladé generace české ŽBL i mládežnických reprezentací začne dnes v Lucembursku v úvodním utkání Eurocupu proti Grengewaldu psát další kapitolu už teď bohaté mezinárodní zkušenosti. Ty chce ale více rozšiřovat nejdříve za rok. „Napřed musím odmaturovat, pak se můžu bavit o cizině,“ má jasno Hynková.
Je unikátní, že od prvního kontaktu s míčem stále oblékáte dres KP Brno. Uvědomuje si to hráč, nebo to přijde jen tehdy, když se na to někdo zeptá?
Já zůstávám v KP, protože mi vždy dávalo příležitosti se posouvat a já neměla důvod hledat jinde. Už v patnácti jsem tady mohla hrát extraligu a tak jsem se mohla pořád rozvíjet.
Váš basketbalový příběh ale asi nemá končit v Brně. Nabídky ze zbytku Česka ale nejsou zajímavější, než domácí Brno?
Nad českými kluby jsem ani nikdy nepřemýšlela. Spíše bych se chtěla orientovat do zahraničí a vyzkoušet si větší ligy v cizině.
Od začátku kariéry patříte k velkým nadějím českého basketbalu. Jsme pár kilometrů od Francie, na kterou máte ty nejlepší vzpomínky. Čím jste dostala Francii?
Byl to turnaj ve městě Chantepie u Remeše, kde se sjely francouzské týmy a vybrané evropské kluby. S KP jsme tam dokázali vyhrát titul a získat i ocenění pro nejlepší hráčku turnaje. Byl to turnaj do patnácti let, já byla ještě o dost mladší, bylo mi třináct.
Byla jste prý totální basketbalovou fanatičkou a trenéři vás museli vyhánět. To pořád platí?
Je to tak. (směje se) Chodila jsem na tři nebo i čtyři tréninky denně s různými kategoriemi a nikomu to radši neříkala. Uklízečky mě vyhazovaly z haly, abych už šla domů. Málem jsem na té hale i spala. Klidně jsem ty čtyři tréninky zvládla. A když byly zápasy, tak jsem si nenechala ujít ani žádnou rozcvičku. Pořád jsem běhala s míčem.
Nepřejí se po takové porci basket i tomu největšímu fanatikovi?
V tu chvíli určitě ne, byla jsem do toho hrozně zapálená. Trenéři za mě možná byli nešťastní, že si nedám pokoj.
Dokáže takto intenzivní trénink v dětské a mládežnické kategorii rozvinout hráče víc, nebo ho to naopak vyšťaví?
Čím jste ve vyšší kategorii, potřebujete trénovat méně. Já to ale nebrala jako trénink, byla to pro mě nejlepší zábava s kamarády, lépe jsem dny trávit nemohla. Šla jsem sice na trénink, ale byla jsem tam primárně ne kvůli basketu, ale kvůli té partě.
Po brzkých úspěších v mládeži vás rychle vytáhli do mládežnických reprezentačních výběrů i do ženského týmu v KP. Museli vás také trochu brzdit?
Chtěla jsem do starších kategorií, jsou to mnohem cennější a obrovské zkušenosti hrát ženskou kategorii takto brzo. Jak jsem ale stále hrála jak ženy, tak i juniorky a dorostenky, tak toho na mě bylo moc. Tělo to nevydrží a já to už měla vážně za hranou, jasně se tady upřednostnilo působení v ženách.
Hrozilo sportovní vyhoření?
Možná, ale jak jsem to omezila, tak mi ten zápal pro basket zůstává.
Ví se o vás už nejméně čtvrtou sezonu, že stále nakukujete do hlavní sestavy, ohráváte se. Až nyní se podařilo získat místo ve startovní pětce a získat tu velkou roli, pro kterou si vás tým vychovával. Cítíte, že je teď ta vaše chvíle?
Já to nelámu přes koleno. Hlavní prioritou pořád není hnát se rychle za něčím v basketu, potřebuji dodělat střední školu, odmaturovat. S tímto jsem moc nemohla jít už nyní někam do zahraničí. Za ty čtyři roky jsem se ale hodně posunula, nejen díky ženské extralize, ale i díky reprezentacím a mládežnickému mistrovství světa. Jak se to podaří rozvíjet dál se uvidí, teď je ale prioritou škola.
Přesto jste tváří ženské extraligy co se mladých hráček týče a navíc jako jeden ze čtyř klubů hrajete evropské soutěže. To jsou další výraznější milníky pro devatenáctiletou hráčku?
Eurocup je obrovská příležitost, moc příležitostí srovnat se s zahraničím nemáme a pomáhá nám to zjistit, jak si stojíme v konkurenci Evropy a klubový basketbal je přeci jen trochu jiný, než reprezentační výběry.
Užíváte si už role mezinárodně ostřílené basketbalistky?
Já vždycky platila za benjamínka, tak nemám žádnou lídrovskou roli. Ale po těch několika sezonách už se snažím pracovat s tím, že nemůžu být ta rozlítaná a ze všeho vyjukaná holka, co v zápasech plaší. Zatím ale mám asi pořád víc tuhle roli, byť se snažím pracovat spíš na té zodpovědnosti. Snad už to nyní potvrdím.
Čeká vás první evropské měření sil letoška, co se dá čekat od zápasu v Lucembursku, kde jste soupeřky ještě ani neviděly?
U nich nevíme, co čekat. Měli jsme sestřihy prvních utkání v jejich lize, ale ještě to nejsou definitivní týmy, které navíc nejsou s nimi vyrovnané. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet, ale jasným cílem je výhra.
Nějaká osobní instrukce pro vás od trenérů padla?
Nic speciálního. Mají ale Američanky, na které se budeme chtít zaměřit a já tak trochu doufám, že jednu z nich dostanu k bránění. Ráda bych se takto poprala s někým s vyšší úrovní, ať mi to něco dá.
Vyhledáváte těžší soupeřky?
Hlavně vám to říká, že vám věří trenérka, což mi určitě pomáhá. Navíc v obraně se snažím být hodně agresivní a bránění mě baví, takže bych se na těžší soupeřku k hlídání rozhodně těšila.
Podle realizačního týmu bude receptem je tak trochu uběhat, hrají v šesti hráčkách.
Zaměříme se na to. Oni rotují v šesti, nás je deset. Budeme se snažit hrát rychle a agresivně, což by nemusely vydržet a my tím můžeme vyhrát.
