„Uprostřed noci mě najednou budí hlasité vyzvánění telefonu. Vteřinu mi trvá, než si vůbec uvědomím, kde jsem. V pokoji je hrozné vedro. Místnost ještě zalívá tma, oknem prostupuje jen hlasitý řev venkovního generátoru. Nacházím se v Kenemě, východní provincii Sierry Leone, kousek od hranice s Libérií. Pracuji zde jako anesteziolog v nemocnici Lékařů bez hranic.“
Takto začíná písecký lékař Dominik Hes svůj blog, který mu mezi službami v nemocnici pomáhal s odreagováním. Kromě psaní totiž na své africké misi moc volného času neměl.
Dominik je jedním z mála Čechů, kteří opakovaně vyráží na zahraniční mise do Afriky, kde pomáhá tamním nemocnicím jako anesteziolog. Už na nich léčil, očkoval, operoval, dohlížel na porod. Prostě vše, co je v jeho silách, aby pomohl.
Ještě během školy vyrazil do Súdánu, na své první „profesionální“ misi ve Rwandě dokonce našel manželku. Naposledy vyrazil do Sierry Leone, což byla jeho první mise s Lékaři bez hranic. Jako anesteziolog strávil na porodnickém oddělení nemocnice v provincii Kenema i poslední Vánoce.
Anesteziolog Dominik Hes se s námi chystá odjet na misi do africké Sierry Leone.
Jsou mezi vámi také anesteziologové? Ozvěte se! https://t.co/jIu0Qf7Rtp
„Jedu vždy tam, kde mě potřebují a hlavně kde dokážu pomoct. Roli hraje také jazyková výbava. Francouzsky se nedomluvím, takže třeba do Konga mě nepošlou,“ říká v rozhovoru pro iDNES.cz Hes.
Jediný anesteziolog na celou nemocnici
Sierra Leone je přímořský stát v západní Africe ležící při pobřeží Atlantského oceánu. Během devadesátých let byla země synonymem pro násilí. To už sice dávno neplatí, stát disponuje nerostným bohatstvím a v posledních letech zažila hospodářský růst. Šedesát procent obyvatelstva však stále žije v chudobě.
Sierra Leone Sierra Leone, plným názvem Republika Sierra Leone, je přímořský stát v západní Africe ležící při pobřeží Atlantského oceánu na západě a jihu. Pevninskou hranici má na jihovýchodě s Libérií a na východě a severu s Guineou. Sierra Leone v překladu znamená „lví hory“.
|
Země se stále zotavuje z jedenáct let dlouhé občanské války, která skončila před jednadvaceti lety. Na dlouhou dobu ji také zasáhla epidemie eboly. „Zdravotní systém se zde potýká s problémy, které u nás vůbec neznáme. Patří například k zemím s nejvyšší mateřskou úmrtností na světě,“ přibližuje písecký lékař.
Trvalo to dva a půl roku stavby a měsíce plánování. Nakonec ale postavili Lékaři bez hranic v roce 2019 zbrusu novou nemocnici ve městě Hangha v distriktu Kenema. Dominik Hes se zde dostal i ke kritickým situacím, k práci anesteziologa to však podle jeho slov patří.
„V Čechách jsme zvyklí na to, že každý anesteziolog sice pracuje na svém sále, ale jinak jsme tým. Konzultujeme případy, setkáváme se na ranním hlášení a podobně. A tady jsem byl najednou sám,“ popisuje.
Jako jediný specialista na svůj obor v celé nemocnici měl k dispozici alespoň šest místních anesteziologických sester. Ty byly podle lékaře kvůli obrovskému nedostatku zdravotnických sil paradoxně samostatnější než ty u nás. Mnohdy zvládaly úkony, jako uspávání pacientů, úplně samy. „Byl jsem vlastně něco jako jejich mentor. Spolu jsme pracovali spíše na těch složitějších věcech,“ přibližuje lékař.
V nemocnici s ním pracovalo asi šedesát cizinců. K tomu zde pracuje na tisíc místních zaměstnanců. „Už teď je velká část práce v nemocnici jen na nich. Plán je, že během deseti let se už obejdou bez asistence zvenku,“ doplňuje Hes.
Ranní kontrola v intenzivním terapeutickém centru v Hangha Lékařů bez hranic. Okres Kenema, Sierra Leone.
Nová „kenemská“ nemocnice je vlastně velký areál, kde se zaměřují na zdravotnickou péči o děti a právě rizikové rodičky. Hes popisuje, že do jejich nemocnice chodily budoucí rodičky třeba s malárií, často podvyživené, ale i velmi mladé, jejichž tělo na porod ještě nebylo uzpůsobené.
Úplatky? Brambory a kukuřice
Skvělá byla podle lékaře práce takzvaných „logistů“, tedy lidí zajišťující nezbytný zdravotnický materiál. Ti jim dodali vše potřebné, ne vždy to však bohužel stačilo. „Za dva měsíce, které jsem v Sieře Leone strávil, mi na sále zemřely dvě rodičky,“ konstatuje Hes.
Podle lékaře to zapříčinil především složitý transport z místa na místo, lidé se do nemocnice často museli vydávat po polních cestách, urazili přitom velké vzdálenosti a na porodní sál se ženy nedostaly včas. Po pár minutách v areálu nemocnice zemřely.
„To jsou ty nejvypjatější momenty práce anesteziologa v porodnici,“ říká Hes a dodává, že úspěšných případů zdravě narozených dětí bylo naštěstí násobně více.
Oproti východní Africe, kde písecký lékař strávil předchozí mise, je Sierra Leone v mnohém odlišná. „Je to jako porovnávat Grónsko a Sardinii,“ říká lékař. Většina pacientů, kteří k němu na misi přišli, měla kupříkladu na krku mnoho talismanů, které si nesundavali ani těsně před operací nebo porodem.
„Bylo to pro ně nedotknutelné,“ popisuje Hes. Socioekonomických rozdílů si prý samozřejmě všímal. S úplatky v podobě například brambor či kukuřice, které prý občas dostával ve Rwandě, se ale lékař v západoafrické nemocnici nesetkal.
Freetown, pobřeží Sierra Leone.
Místní jsou podle něj velmi soudržní, drží spolu jako rodina a bez souhlasu staršího člena rodiny, nutno podotknout že často muže, se nesměla dělat žádná vyšetření, ani ta nejbanálnější.
Nejde však o žádnou nedůvěru. Práce anesteziologů a lékařů obecně si prý v západní Africe velmi váží. Ebola tu totiž velkou část lékařské populace zdecimovala a ne každý se rozhodně k lékařské péči dostane včas, pokud vůbec.
Parta z nemocnice
„Zaplaťpánbůh za to, jak je to u nás, kde bereme fakt, že máme v nemocnici anesteziologa, jako samozřejmost,“ sděluje Hes. Výhodou při jeho práci je, že pro „uspávání“ se všude na světě používají v podstatě ta samá léčiva, lidé na ně reagují stejně. Při pracovní misi tak nemusel vyloženě improvizovat a shánět náhrady. „Nemůžu říct, že by mi vyloženě chyběl nějaký lék, spíš jsem měl místo deseti na výběr ze dvou,“ upřesňuje.
Dominik Hes ve Freetownu, s kolegou anesteziologem, kterého střídal na misi v nemocnici Kenema.
Co dalšího stíhal mladý písecký lékař kromě své práci v nemocnici dělat? Takřka nic, po práci chodil pěšky do svého čtyři kilometry vzdáleného dočasného obydlí a byl prý rád, že si díky internetovému připojení stihne alespoň zavolat s rodinou.
„Strávil jsem v Africe prosinec a leden, takže i Vánoce byly jen na dálku,“ upřesňuje. Na rozdíl od třeba gynekologů, kterých bylo v porodnici více, neměl Dominik Hes nikoho, kdo by ho ve službě vystřídal. „Bylo to o to více stresující. Já třeba rád běhám, což jsem moc nemohl, protože jsem musel být permanentně v dosahu nemocnice,“ vysvětluje lékař.
V udržení dobré nálady mu pomáhala multikulturní parta v nemocnici. Šedesát pomocníků-expatů bylo hned z třiceti zemí, ve volném čase společně vařili, oslavili spolu i Silvestra. „Bez rodiny to bylo těžké. Ta práce pro mě ale má obrovský smysl a dává mi pocit zadostiučinění, motivuje mě,“ říká lékař.
Ze své mise si podle svých slov odnáší především mentální nezdolnost místních obyvatel, kterým i přes jedenáct let trvající válku, ebolu i covid, stále nezmizel jejich tradiční optimismus.
„U nás když se trošku zdraží benzín, máme hned blbou náladu. Přijde mi, že v Africe mají větší radost ze života, i když od něj často dostávají mnohem víc naloženo,“ říká Hes, který se svou manželkou v „normálním“ čase mezi misemi žije v rodném Písku.
Boj o život matky, která čeká desáté dítě
Svou životní partnerku poznal, jak jinak, na africké misi, tentokrát ve Rwandě. V tamní nemocnici pracovala jako psycholožka. Strávili tam spolu s přestávkami tři roky než se vrátili do „jeho“ jižních Čech. „V plánu to rozhodně nebylo,“ směje se Hes.
Čekárna před horským zdravotnickým střediskem, Rwanda.
Na dřívější misi ve Rwandě pracoval ještě jako lékař bez specializace, v menším zdravotnickém středisku v horách, což bylo s podmínkami v Sierra Leone nesrovnatelné. Dva tisíce metrů nad mořem, vysoké hory, větší zima.
Tehdy se mu mimochodem stalo něco, po čem se naučil mít po ruce vždy něco jako ká-pé-zetku neboli krabičku poslední záchrany. Nedorazil mu totiž batoh z letiště. „Dvanáct dní jsem fungoval s věcmi z příručního zavazadla, naštěstí jsem si mohl koupit oblečení na místním trhu, takže to nakonec nebyl tak velký problém,“ vypráví lékař.
Letos misi neplánuje, narodila se mu totiž dcera. Až vyroste, chce ale pokračovat dál. „Rád bych se účastnil dalších misí. Je mi vlastně jedno kde, prostě kde bude potřeba,“ odhaluje člen Lékařů bez hranic.
Práce je v Africe ještě dost, i v Sieře Leone. Místní trápí mimo jiné časté výpadky proudu, i ve státní nemocnici nejel několik dní generátor a lidé tam byli kompletně odříznutí od elektřiny. „V tu chvíli nemůžete uchovávat léky, které potřebují lednici,“ přibližuje problém Hes.
Na operačním sále, Rwanda.
Na konci jeho mise se setkal i s rodičkou, která čekala své desáté dítě. Z devíti předchozích jich žije jen šest. Do nemocnice ji přivezli s rupturou dělohy ze vzdáleného zdravotního střediska, tři hodiny cesty autem.
„Dítě se bohužel zachránit už nepodařilo, teď bojuje o život matka. Více infuzí, objednáváme transfuze plné krve, snažím se ji stabilizovat. Porodníci už museli odstranit dělohu, ale stále všude krvácí. Operace je dlouhá a náročná, ale po několika hodinách začíná pomalu vítězit. Ráno je hotovo a pacientka je stabilní. Teď ještě doufáme, aby se její stav nekomplikoval pooperačně a snad se brzy shledá se svojí rodinou,“ uzavírá popisem „klasického“ dne na svém blogu lékař.
