Přestože Franny Černá nosí dres s lvíčkem na prsou a mluví plynule česky, kořeny má ve Spojených státech amerických. V zemi, kde je ženský fotbal tuze populární. Vždyť tamní reprezentace vyhrála čtyřikrát mistrovství světa i olympijské hry.
„Když hraje holka v Americe fotbal, nikoho to neudivuje jako v Česku,“ říká pětadvacetiletá blondýnka, jež se narodila českým emigrantům v Kalifornii.
Ovlivňuje dívky v Americe i skutečnost, že jejich reprezentace je na velkých turnajích úspěšná?
Obrovským způsobem. Mají výjimečné úspěchy. Ženský fotbal tam všichni už hodně dlouhou dobu berou se vší vážností. Ženská liga tam jede naprosto skvěle, na zápasech jsou velké návštěvy. Když malé holky vidí ženy v dresech USA vyhrávat zlato na olympiádě nebo mistrovství světa, je to pro ně motivace a inspirace.
Slavia - Spartav neděli od 12:30 hodin v Edenu (Fortuna Arena) Slávistky si zajistily titul už dvě kola před koncem nadstavby. Vyhrály 2:0 na Slovácku, zatímco sparťanky jen remizovaly 0:0 v Liberci. V čele tabulky tak mají nedostižný náskok osmi bodů. |
Bylo to tak i u vás osobně?
Určitě jsem se jim chtěla aspoň přiblížit.
Snila jste o tom, že obléknete americký národní dres?
Přemýšlela jsem, zda by se to mohlo stát. Byla jsem na kempech s holkami, co hrály za americký tým. A nebyl tam zásadní rozdíl ve výkonnosti. Ale nikdy jsem nedostala šanci.
Není tedy pro vás odchod do Česka krokem zpět? Vždyť Amerika je v ženském fotbale velmoc.
Ale já šla do Česka z univerzitního týmu. Je fakt, že v určitých směrech byly podmínky na univerzitě profesionálnější než v Česku, ale jsem nenáročná. Troufám si říct, že jsem přesun zvládla hladce. A evropský fotbal je v mých očích vysoce profesionální.
Hrát NWSL, americkou nejvyšší soutěž, nevyšlo. Zamířila jste tedy do Slavie.
Když holka dokončí univerzitu, musí na draft. Pár trenérů mi zavolalo, ale nebyla jsem draftována, což situaci komplikovalo. Mohla jsem jet na zkoušku do jednoho z dvou týmů, které o mě projevily zájem. Jenže bylo to hodně nejisté. V zimě jsem skončila školu a ozvala se mi Slavia. Přišlo mi fajn jít do prostředí, kde díky rodině někoho znám.
Můžete porovnat univerzitní systém dívčího fotbalu v Americe s českým prostředím?
Měly jsme perfektní možnosti: skvělou posilovnu, kondiční trenéry, lékaře, kvalitní tréninkové plochy i hřiště na zápas. K dispozici jsme měly lidi, kteří o nás pečovali. Třeba řešili komunikaci s učiteli ve zkouškovém období. Nebylo přitom snadné skloubit studium a tréninkový program. Ve škole jsme žádné úlevy neměly. Musela jsem mít určitý prospěch, abych mohla hrát. A ve fotbale byla velká konkurence. Soutěž měla vysokou úroveň a každý zápas byl mimořádně těžký.
Tým Slavie je ale kvalitnější než váš univerzitní, že.
Jistě. Ale celkově kvalita soutěže je slabší.
Jak to?
Za vším jsou finance. Je patrné, že obecně v českém ženském fotbale tolik peněz ještě není. I vnímání ženského fotbalu je hodně odlišné.
V Americe se nikdo nad holkou v kopačkách a s míčem u nohy nepozastavuje.
Vůbec ne! Lidé si váží holek, které se fotbalu věnují. V případě univerzity jsou hrdí, že reprezentujeme školu a město. Nikdo se nám nikdy nevysmíval proto, že jsme holky a hrajeme fotbal.
A vaše zkušenost po příchodu do Česka?
To byla největší změna. Někdy mi přijde, že lidé neví, že se v Česku hraje ženská liga. Není výjimka, když mi říkají: „Jsi přece holka. Proč hraješ fotbal?!“ Vlastně mi není jasné, proč to tak. Vždyť fotbal v Česku je velmi populární. Basketbalistky lidé berou, volejbalistky rovněž. Proč neberou fotbalistky? Často si tu otázku kladu.
K čemu jste došla?
Možná si myslí, že je fotbal pro holky moc drsný. Snad se vnímání zlepší. V Americe je o ženský fotbal obrovský zájem. Mediální pokrytí je neuvěřitelné. Jde o obrovský byznys. V tom jsme v Česku pozadu.
Vyčítala jste si během čtyř let ve Slavii, že jste nezůstala v Americe?
Vůbec. Sport roste, podmínky se lepší. Tak si říkám, proč nezůstat. Dělám, co mě baví – hraju fotbal, můj koníček je mojí obživou. Kolik lidí to může říct. Nemám důvod si stěžovat. Baví mě, že jde o kontaktní sport, protože jako malá jsem chodila na balet, který je dost jiný.
To teda.
Docela mě bavil, ale většina holčiček kolem mě hrála fotbal. Jednou mamka jedné kamarádky řekla mojí mamce, jestli nechci zkusit fotbal. A hned mě to nadchlo. Jsem hodně soutěživá. Bavilo mě, že mohu vyhrávat. Na parketách při baletu tenhle náboj nebyl. Nikdy jsem nelitovala, že nemám baletní šatičky. Líbilo se mi, že jsem trošku ušmudlaná od bahna. A když jsme k tomu vyhrály, super pocit!
Dám dělovou ránu. Jak slávistka Szewieczková zaujala i skauta Jižní Koreje |
Úspěchy sbíráte i se Slavií, letos jste obhájily mistrovský titul. Co dál?
Chtěla bych dosáhnout velkého úspěchu s národním týmem. To by pomohlo celému ženskému fotbalu. Když vidí malé holky, že i z Česka se dá přestoupit do velkého klubu a hrát na mistrovství světa nebo olympiádě, pomůže to. Vidí, že to není utopie.
Opravdu? Je postup reálný?
Máme hodně holek v zahraničních týmech, dostáváme se do hledáčku týmů z nejlepších soutěží. Spouští se kolotoč, na jehož konci je určitě úspěch. Jen by to chtělo postoupit na mistrovství Evropy, světa nebo olympijské hry. Mediálně by to ženskému fotbalu v Česku obrovsky pomohlo. A pak by přišli i další sponzoři.
Olympijské hry v roce 2028 se konají v Los Angeles. V Kalifornii jste se narodila a prožila dětství.
Hrát v českém dresu na olympijských hrách v Americe je můj sen! A já věřím, že se splní.
